Jeruzalém, město na mezi. Rozpolcený střed na okraji dostupného světa (alespoň pro středověké Evropany). Člověk dnes snadno získá pocit, že toto sídlo představuje pro mnoho politických i náboženských hnutí a komunit především metu. Krásný, spásu přinášející objekt touhy. Tato touha ovšem působí destruktivně, znásilňuje svůj cíl. Působí hnus: „Ach, ten smrad, co se převaloval okolo městských hradeb, uvnitř i vně, smrad z hnijících těl Saracénů pobitých našimi druhy při dobytí města! Kam které tělo padlo, tam zůstalo ležet.“ Fulcher ze Chartres takto popisuje stav Jeruzaléma půl roku poté, co jej v červenci 1099 obsadili křižáci; věrni pověsti, kterou si nesli z Evropy, ve městě hned provedli etnickou čistku na židech a muslimech. Touha v takových kulisách chladne, jak při vyprávění o prvních letech křižáckého Jeruzalémského království zdůraznil Vilém z Tyru: „I uvnitř hradeb se stěží našlo místo, kde by mohl člověk bezpečně spočinout. Obyvatel bylo totiž málo a byli rozptýlení a pobořené hradby skýtaly mnoho příležitostí k průniku nepřátel… Tak se stalo, že mnozí potají a jiní docela veřejně opouštěli těžce vybojované statky a vraceli se tam, odkud přišli.“ Jak uvádí Adrian Boas, trvalo přibližně půl století, než se počet obyvatel Jeruzaléma vrátil k normálu. A pak bylo roku 1187 město opět dobyto muslimy. Situace se opakovala v zrcadlově obráceném pořádku (až na ty hnijící mrtvoly; křesťanští obránci tehdy dostali možnost se vyplatit). A nebylo to naposledy. Jeruzalém tak působí jako místo, kde se pod klenbou neobyčejné, trojité svatosti dějí stále nové destrukce. Od paty prvního oltáře neproměnného, nečasového Boha pořád někdo prchá. „A slyšel jsem, že tento mudrc Isidor se učil u jednoho velikého židovského učence. Bylo řečeno, že když císař Titus táhl proti Jeruzalému, Isidorův otec, jenž měl ve správě království Sevillu, táhl s Titem, a když byl Jeruzalém dobyt, všichni velitelé dostali volnou ruku při rabování. Isidorův otec vešel do města a nalezl velký dům. Když chtěl ten dům opustit, pohlédl na jednu ze zdí a ve své mysli spatřil, jako by se na ní náhle otevřelo oko. Nechal zeď vybourat a nalezl za ní prostorný sál plný knih. Uprostřed uviděl nějakého starce, jak si čte, a byl z toho tuze udivený. I zeptal se ho, co že na tom místě dělá. A on mu odpověděl, že mu bylo již několik let jasné, že Jeruzalém bude zničen, a že proto postavil tento dům a sál a dopravil sem knihy a doufal, že si tak zachová život. A Isidorův otec jej odtamtud vzal do Sevilly a prokazoval mu čest. A když měl syna, dal mu jméno Isidor a on se učil s oním židovským učencem a postavil si nedaleko Sevilly veliký dům, který je tam dodnes k vidění.“ Vypravěč, kronikář Abraham ben Solomon z Ardutielu, neprchl z Jeruzaléma, ale ze Španělska, odkud byl roku 1492 spolu se všemi ostatními nepokřtěnými židy vypovězen. Když takto píše o zdroji neobyčejné učenosti španělského křesťana Isidora ze Sevilly, autora Etymologií, nejdůležitější encyklopedie středověku, sedí spolu s ostatními vyhnanci v marockém Fezu a patrně už cítí, že není vítán ani tam. A tak vypráví o učenci, jemuž se právě díky knihám podařilo vyváznout z věčně bořeného města. Jako by přitom směrem ke druhému ztracenému domovu, za zkonfiskovanými domy, koňmi a knihami, volal: „To, čím se pyšníte, jste získali jen za cenu našeho zničení – a to vše zůstává stále naše.“ Tak volá jako bezmocný vyhnanec. Pořád se sluší připomínat, že obraz Jeruzaléma může posloužit i k takovému volání.