Čas nic nespravil

Co vás přivedlo k napsání knihy o rwandské genocidě?

Vždycky jsem hodně četla, knihy mi od mládí pomáhaly v těžkých chvílích. Chuť a potřeba psát přišly naopak velmi pozdě, po třicítce. Ačkoli se to může zdát divné, myslím, že jsem začala psát, abych se nemusela poslouchat, protože jsem narážela na rozpačité a uhýbavé pohledy, kdykoli jsem se snažila o tom vyprávět. Nemyslím si, že by zkušenost přeživšího byla nepopsatelná, slova totiž mohou říct všechno – velmi výstižně to vyjádřil v knize Psaní nebo život španělský spisovatel Jorge Semprún. Problém je spíš na straně posluchačů. Pro mě je nejbolestivější – a to platí pro každé sdělení –, když slovo není patřičně přijaté. Vybrala jsem si pro svou první knihu formu povídky, tedy fikce, která vypráví o době před genocidou a po ní. Myslela jsem přitom hlavně na ty čtenáře, kteří ještě nejsou připraveni na přímá svědectví a historické knihy.

Hlavními postavami všech jedenácti povídek jsou ženy, jak sama zdůrazňujete v úvodu. Přesto se v povídce Spesiyoza – Missing person objevuje i významná mužská postava. Proč?

Jistě můžeme manžela pohřešované Spesiyozy chápat jako hlavní postavu, ale tou je ve skutečnosti spíš ona, mladá zavražděná žena, jejíž ostatky se muž snaží najít. Její nepřítomnost vyplňuje celý jeho život, úplně jím prostupuje. Chtěla jsem mluvit o mrtvé z hlediska vlivu, který má její zmizení na přeživšího. Tato otázka nahlodává mou mysl už dlouho. Co se stalo se životem po genocidě, jak si poradit s existencí, prázdnotou, nepřítomností náhrobku? V původním rukopisu této povídky byl ještě připojen překlad textu, který popisuje tradiční rwandský rituál pohřbívání a smutku určený pro ženy. Chtěla jsem tak popsat, o co všechno jsme během genocidy přišli. Tato pasáž se ale ve finální podobě povídky neobjevuje, především kvůli plynulosti textu.

Je vám některá z deseti ženských postav podobná?

Ne tak docela. Schválně jsem si zvolila fikci, abych sama sebe neuzavřela do autobiografie. Samozřejmě jsem se inspirovala zkušenostmi žijících mužů a žen, ale vždy jsem je promísila s fikcí, abych zabránila čtenářům v hledání skutečných událostí. Avšak i přes tuto snahu musím přiznat, že některé věci se mi opravdu staly, a to téměř stejně, jak je vyprávím: tak jako hrdinka v úvodní části povídky Béatrice – Klasický státní převrat jsem zažila rádiové nedorozumění noc před zkouškou na pařížské univerzitě Science­-Po. Podobně první část povídky Blandine – Národy (noční) je pravdivá, prostě jsem jen převyprávěla jeden večer v africké restauraci v Limoges, kam jsem vyrazila s kolegy z neziskovky, ve které jsem pracovala. Další části jsou však zcela vymyšlené. Ti, kdo mě znají, také rozeznali mé feministické postoje v povídce Agripina – Menstruační, i když její hlavní postava je ode mě naprosto odlišná.

Proč jste se rozhodla uvést každou povídku pořekadlem v kinyarwandštině? Nepředpokládám, že by šlo o snahu text exotizovat…

Samozřejmě mě exotismus ani v nejmenším nezajímá. Při psaní mě neustále provázela jedna věta z pera britské autorky Zadie Smith: „[Dobrá] literatura existuje proto, aby otravovala příliš pohodlné čtenáře a posílila ty narušené.“ Jako motto své knihy jsem použila úryvek z knihy Annie Erneaux, autorky, kterou zbožňuji. Pokud ho mám krátce shrnout: ­nerozumíme Rwandě ani Africe, protože jsou tak daleko; což také vystihuje západní či francouzskou představu. Vyprávím tedy zlomky z našich rwandských osobních příběhů, abych dokázala, jak jsou naše pocity a zkušenosti univerzální, podobné těm, jaké mohli zakoušet lidé v Evropě před pětasedmdesáti lety. Nejedná se o africké historky ani o popis kmenových vraždění, jaká se odehrávají od počátků věků, nýbrž o genocidu, zločiny proti lidskosti, které se udály téměř před vašima očima.

Každým příslovím jsem chtěla vzdát hold svému rodnému jazyku – všichni Rwanďané a Rwanďanky mluví stejným jazykem, kin­yarwandštinou, a naše rozhovory jsou protkané příslovími, metaforami, dávnou moudrostí. Když píšu, vytvářím vždy zároveň určitou úroveň textu, která je podle mě dostupná pouze přeživším obyvatelům a obyvatelkám Rwandy. Jedná se o jistý způsob potvrzení „nás“, které nechci za žádnou cenu zradit.

Ve vašich textech se objevují slova pocházející z afrických jazyků; některá jsou vysvětlená, jiná ne. Byla to vaše volba, nebo rozhodnutí editora?

Sama jsem si rozhodla, co bude vysvětlené a co ne. Myslím si, že nemožnost všechno pochopit, všechno ovládat je zkušenost, kterou by západní čtenáři mohli někdy zažít. Vlastně mě k tomu přiměla četba románu Půl žlutého slunce od nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie: vidět tolik nevysvětlených slov v igboštině, aniž by narušovala četbu, mě úplně zbavilo zábran. Nepíšu proto, abych vysvětlila rwandskou duši francouzskému čtenáři, tak jak by to udělal antropolog či etnolog. Mé literární texty vycházejí z mého univerza, z mé dekolonizované představivosti, která je vícejazyková a multikulturní.

Vaše postava Léa říká, že kdokoli napíše cokoli o genocidě ve Rwandě, na Západě se stane okamžitě nejprodávanějším autorem. Neměla jste strach, že se stanete součástí tohoto systému?

Léa mluví o titulu a podtitulu, který může být výsledkem marketingových strategií. A právě proto jsem nechtěla název, který by „lovil čtenáře“ na prefabrikovaný soucit spojený s Rwandou. Ani sebe jsem se nesnažila prodat, a proto jsem vyprávěla tak málo ze svého života. Byla to má volba a má nakladatelka ji naprosto respektovala. Genocida Tutsiů se stala tématem mnoha fikcí, stejně jako holokaust. Západní nakladatelé představují každého rwandského autora a autorku jako ty, co přežili genocidu, ačkoli to třeba není pravda. Považují to totiž za velké komerční plus. Snažím se ze všech sil uniknout tomuto vězení vystavěnému na klišé. Proto jsem také uvedla jako druhé motto slova autorky bell hooks. Přežít holokaust není jen dalším zářezem do CV pro noviny. Je to břemeno, které stojí za to popsat, třebaže neznáme kvality toho, kdo naslouchá.

Při čtení vaší knihy jsem nabyl dojmu, že životy přeživších jsou nenávratně změněné. Začlenění hrdinek zpět do běžného života se zdá být nemožné, protože se nemohou zbavit „postgenocidního“ vnímání světa…

Je to přesně tak, jak říkáte: je tu život před a po. Pro přeživší je to velká trhlina, a ačkoli se zdá být po letech normálního každodenního života zavřená, i u těch, kteří jako já měli štěstí, že nebyli zranění ani znásilnění, vedou materiálně zajištěný život a zakládají rodiny, se může zčistajasna znovu otevřít – stačí k tomu třeba nemocné dítě, některé datum mezi dubnem a červnem, kdy genocida probíhala, slovo vyslovené přítelkyní či kamarádem během rodinné oslavy. Může nás kdykoli pohltit. Většina přeživších se znovu začlenila do světa, aktivně se podíleli na rekonstrukci země, rozhodli se žít vedle rodin vrahů a katů, aby byl v zemi nastolen mír. Avšak tato zkušenost nikdy nezmizí, stejně jako nekonečný smutek a občasná zášť. Čas nic nespravil, nevymazal tuhle velmi zvláštní samotu, kterou pociťuje většina mých postav.