Obyvatelé hlavního města Ibizy vyšli do ulic. Poprvé v historii protestují proti expanzivnímu turismu, který má negativní vliv na kvalitu jejich života. Baleárský ostrov nyní hledá cesty, jak každoroční příliv milionů dočasných návštěvníků regulovat a přitom nepřijít o výhody, které mu z turistického ruchu plynou.
V jedné z nejcitovanějších básní literární historie, Coleridgeově Písni o starém námořníkovi, lamentuje žíznivý mořský vlk nad svým trpkým osudem. Nejslavnější slova básně (v překladu Zdeňka Hrona) zní: „Voda, voda, všude vod –/ a napít nedají.“ Anglický originál je ovšem mnohem údernější: „Water, water everywhere,/ nor any drop to drink.“ Lapidárně shrnuje problém, který sužuje nejen námořníky, ale i obyvatele ostrovů. Čím blíže rovníku se ostrov nachází, tím akutnější podobu potíže s vodou nabývají.
Své o tom vědí obyvatelé Ibizy. Baleárské ostrovy leží na 39. rovnoběžce a v letních měsících tu průměrné srážky často nepřesahují jednociferné hodnoty. V posledních letech se tu lidé potýkají se značným nedostatkem vody, jehož následky jsou nejhorší právě na Ibize. Kromě polohy ostrova je na vině především extenzivní turistický ruch. Místní ekonomika je na něm životně závislá a Ibizané to dobře vědí. Zároveň v nich ale poslední dobou roste vědomí, že každoroční příliv milionů turistů přináší ostrovu více problémů než výhod.
Kořeny ibizománie
V současnosti je Ibiza známá především svými hédonistickými party v rytmu taneční elektronické hudby. Oblíbenou turistickou destinací se ale stala dávno předtím, než ji koncem osmdesátých let objevila skupinka britských DJů a odstartovala revoluci, která změnila k nepoznání nejen ostrov samotný, ale i hudební dějiny. Po druhé světové válce byla Ibiza módním útočištěm hollywoodských hvězd v čele s Errolem Flynnem a Laurencem Olivierem. Postupně začali filmovou smetánku vytlačovat rockeři typu Roberta Planta nebo členů Pink Floyd.
Odtud byl jen krůček k tomu, aby se na ostrově otevřely první velké kluby, z nichž leckteré fungují dodnes. První byla v roce 1973 Pacha, o tři roky později Amnesia a koncem sedmdesátých let přibyl Ku Club – dnešní Privilege, který je s kapacitou deseti tisíc lidí největším klubem na světě. Kolem těchto superklubů, ke kterým je třeba počítat i nedávno zavřený Space, vznikla ojedinělá taneční kultura. Party tu probíhaly nejen v noci, ale i ve dne, což byl fenomén, který učaroval například britskému DJovi Carlu Coxovi.
Skutečnou ibizománii ale rozjeli v roce 1989 Paul Oakenfold, Danny Rampling, Johnny Walker a Nicky Holloway. Čtveřice přátel ostrov navštívila v roce 1987 a po svém návratu se rozhodla vytvořit obdobu tamní party atmosféry v rodné Británii. V devadesátých letech vzniklo v zemi několik superklubů vystavěných podle ibizských vzorů. Právě tady se během tzv. druhého léta lásky zrodil kult hvězdných DJů, který je v taneční elektronické hudbě patrný dodnes.
Co ale funguje ve velkých městech s kvalitní infrastrukturou, plodí problémy na místě, které bylo po skončení občanské války jednou z nejchudších oblastí Španělska. Kromě nedostatku vody se stal setrvalou bolestí ostrovanů nadměrný hluk působený rozjařenými clubbery, k němuž se v poslední době přidaly astronomicky rostoucí ceny pozemků a ubytování. Místní vláda nad těmito negativními průvodními jevy partyturismu dlouho zavírala oči, aktuálně se ale pod vlivem občanských protestů rozhoupala ke krokům, které by měly životní úroveň téměř 150 tisíc obyvatel Ibizy vrátit do přijatelných mezí.
Nežije se nám dobře
V polovině dubna se v Ibize, hlavním městě stejnojmenného ostrova, konala vůbec první demonstrace proti extenzivnímu turismu. Svolala ji organizace Prou!, v jejímž manifestu stojí: „Pořád nám říkají, že je turismus naše živobytí. Nám se ale nežije dobře, právě naopak. Rapidní nárůst cen ubytování nás donutil nahradit specializované profese, jako jsou doktoři, učitelé a policisté, DJi a hudebními promotéry.“
Protest přišel paradoxně ve chvíli, kdy úřady ohlásily první reálné kroky namířené proti jevům, na které si Prou! v manifestu stěžuje. Nejprve si hodlají došlápnout zejména na zdroje nadměrného hluku. Podle radních druhého největšího ostrovního města, Sant Antoni de Portmany (běžně zvaného San Antonio), kde se nacházejí vyhlášené hudební bary Café del Mar a Café Mambo, je úroveň nočního hluku ve městě srovnatelná se zvukem, jaký vydává nízko letící letadlo.
Opatření, která místní radnice přijala, zahrnují přísně dodržované zavírací hodiny – místo v pět ráno musejí kluby poslat hosty domů už ve tři, na otevřených terasách má být nově klid už o půlnoci. Ve městě San José se úřady pro změnu zaměřily na populární plážové kluby. Několika z nich zakázali pořádat koncerty a DJské produkce. Kromě boje s hlukem k tomu měly ještě jednu motivaci: pláže mají podle radních sloužit všem, nikoli pouze návštěvníkům klubů.
Třetí okruh problémů souvisí s horentními cenami nájmů. Od loňského srpna je v účinnosti nová legislativa, která na celých Baleárských ostrovech upravuje počet lůžek, jež je možné pronajmout turistům. Pronajímatelé mají navíc nově povinnost prokázat se platnými licencemi, jejichž vydávání je rovněž omezeno. Licenci přitom musí mít i majitelé bytů, kteří poskytují ubytování prostřednictvím flatsharingových služeb typu Airbnb nebo HomeAway.
V břiše zrůdy
Poslední zmíněné opatření je ale dvojsečné. Zatímco pro místní bude díky omezení počtu lůžek snadnější najmout si byt, turisté za nedostatkovou komoditu naopak zaplatí více. Pobyt na Ibize přitom už dnes není levná záležitost. Časopis Mixmag odhaduje, že typický clubber tu za týden utratí 2200 dolarů, tedy více než 45 tisíc korun. Vstupné do největších klubů stojí stejně jako lístek na obří halový koncert a extrémně vysoké jsou i ceny nápojů včetně vody – malá lahev vyjde minimálně na deset eur.
Kritické hlasy varují, že regulace budou mít zásadní dopad na ekonomiku Baleárských ostrovů (s omezením počtu lůžek přišla místní autonomní vláda; zdaleka se tak netýká jen Ibizy, ale i ostrovů Mallorca a Menorca). Obavy vzbuzuje i očekávaný přesun turistů z domácího ubytování do velkých hotelových řetězců. Zdá se, že odpůrci kritizují přesně to, po čem organizace typu Prou! volají. Jádrem sporu není otázka, zda turismus na Baleárech úplně utlumit, ale spíš způsob, jak ho dostat pod kontrolu.
„Zaplatili jsme příliš vysokou cenu za pochybný mezinárodní věhlas. Stvořili jsme zrůdu, která pohltila všechno, co vytváří naši identitu,“ cituje britský Sunday Express manifest nespokojených občanů Ibizy. Vlastně je s podivem, že se podobné protesty objevily až nyní. Dost možná to souvisí s vlnou antituristických akcí, která se v poslední době vzedmula v řadě evropských měst. Loni se konala velká demonstrace v Benátkách, k zátahům na poskytovatele levného ubytování přes Airbnb se odhodlala Barcelona. V chorvatském Dubrovníku se zase snaží regulovat počet turistů s pomocí průmyslových kamer.
Křehká rovnováha
Vše nasvědčuje tomu, že třetí dekáda 21. století bude ve znamení hledání cest k udržitelnému turistickému rozvoji. Starousedlíci v turisticky exponovaných lokalitách už mají plné zuby toho, že jsou ve svých bydlištích odsuzováni k přežívání po boku návštěvníků, kteří podle nich nerespektují jejich zvyklosti a právo na klidný život. Těžko se to obejde bez názorových střetů s těmi, kterým z turistického ruchu plynou nemalé výhody. Veřejné mínění a kroky příslušných úřadů jsou ale momentálně spíš na straně starousedlíků.
Na zhodnocení ekonomických dopadů opatření, ke kterým přistoupili na Ibize a dalších místech, je zatím příliš brzy. Zdá se ale, že proslulý party ostrov vstupuje do nové fáze své existence. Pokud se prokáže, že restriktivní postup zaměřený proti expanzivnímu turismu je účinný, mohl by se stát vzorem pro ostatní lokality sužované podobnými potížemi. Zatím je dočasně vyřešen problém s nedostatkem vody – v podzemních rezervoárech na Ibize je jí prý v důsledku zimních srážek rekordní množství. Právě otázka vody ale ukazuje, jak křehká je rovnováha místního ekosystému. A totéž platí i o soužití obyvatel Ibizy s turisty.
Autor je hudební publicista.