Mezi talentované animátory patří i student FAMU Marek Náprstek. Kromě nonsensového krátkého filmu Čím víc vím je autorem groteskních a morbidních znělek loňského Anifilmu a počítačové hry Toasty Conquest.
Výtvarník, režisér a herní designér Marek Náprstek se loni na poli animovaného filmu výrazně zviditelnil, přestože nedokončil ani jeden nový film. Alespoň ne ve smyslu běžných krátkometrážních snímků. Vytvořil ovšem vizuální styl a sérii znělek pro dva mezinárodní festivaly animovaných filmů – Anifilm v Třeboni a Anibar v kosovské Peći. Příběh doktora Mansteina a oživené Kaproženy má potenciál stát se kultovní součástí Anifilmu, a to přesto – nebo spíše právě proto –, že dovětky groteskního hororu končí u stereotypní sdílené domácnosti někdejšího reanimátora a jeho šupinatého výtvoru. Mimo frankensteinovskou znělku se na kontrastní paletu okrové/zelené, ale i témata zklamání z mezilidských vazeb, černý humor, absurditu smrti i symboliku volně protékající mezi prsty soustředil už ve svém předcházejícím snímku Čím víc vím (2015).
Osmiminutovým filmem o hrůzách dospívání i dospělého života zakončil Náprstek své bakalářské studium na FAMU. Snímek do sebe vstřebává několik prvků z jeho animačních cvičení, ale na rozdíl od vypointovaných příběhů o důchodcích a smrtce s nabroušenou kosou nebo o zadušené vzpouře na dystopickém sídlišti stojí jeho poslední film spíš na volných asociacích než na obecně známých symbolech. Výrazný je pábitelský tok řeči, kterým hlavní hrdina snímek uvozuje, ten ale rychle ustupuje a dále vyprávějí už jen kreslené obrazy. Volná návaznost pak působí nostalgicky, podvratně i depresivně. Do směsi tekutých tělesných proměn a pokroucených perspektiv proniká také řada popkulturních odkazů – od obskurní metalácké estetiky přes bakchanálie playboyovských zajíčků až po gilliamovské prolnutí ženského trojúhelníku s božským osvícením za pomoci ploškové animace.
Revoltující toustovač
Náprstkova tvorba posledních pár let prorůstá do různých médií, ale přitom si často přenáší totožná témata i styl kresby, včetně prázdných očí bez zorniček. Hlubší porozumění snímku Čím víc vím tak často vyžaduje jednak si projít znělky Anifilmu, jednak si zahrát nedávno vydanou hru Toasty Conquest (2018), ke které vytvářel grafický design. Ve skákačce o prvním toustovači s umělou inteligencí prochází protagonista Happi Toasti podobným rozpadem iluzí jako hlavní hrdina Čím víc vím. Deziluze ale v případě vyzkratovaného toustovače nevede k hořkému smíření, nýbrž k revoltě, kterou stroj značky ETA symbolicky vyhlásí přepsáním svého loga na METAL.
Čím víc vím se vysmívá touze po univerzálních odpovědích na otázky po smyslu života, protože většina prožitků (včetně pocitu, který snímek vyvolává) je silně subjektivní a nepřenositelná. Závěr filmu pak drnká na klasickou existenciální strunu. Spíše než na bezvýchodnost se však soustředí jen na nesmyslnost otázky „Je tohle normální?“. V dětství nás totiž nikdy nenapadlo, že by dospělí neznali odpověď.
Autorka je filmová publicistka.