Divočina v nás

Za oknem prosklené terasy zámecké restaurace v Banja Luce nelze vzájemný vztah mezi krajinou a dějinami přehlédnout. Pod námi je plné koryto řeky Vrbas. Zatím nepřeteklo. Sníh, který minulou noc padal na bosenských horách, ještě neroztál a divoké kachny a volavka rybařící na tomto pruhu území nerušeně lelkují mezi vrbami (srbsky, chorvatsky i bosensky „vrba“), které daly řece jméno. Dřevěné restaurace roztroušené po protějším břehu v ranním šerosvitu nepůsobí, že by se jim zrovna dařilo. Na černých topolech kolem nich visí na tmavých mokrých větvích poslední žluté listy.

Téměř všechno, co tu lze zahlédnout, je výsledkem souhry mezi světem lidí a světem přírody. Přestože se mnohé týká války v Bosně, dost toho lze vnímat i jako obecnější ilustraci obydleného prostředí. Na vlastní nebezpečí tuto dialektiku mezi lidmi a místem vytěsňujeme; a přitom pohled, který se P. a mně tohle ráno nabízí, je téměř dokonalým obrazem jak nebezpečí, tak dialektiky.

Zatímco se díváme z terasy, někdo přichází ke břehu, aby se vymočil. Obyvatelé Banja Luky si řeky cení − ale nikoli v uctivém britském smyslu slova. Podle našich měřítek se zdá až podezřele nevyužívaná. K jejím travnatým břehům se dá dostat přes staré parkoviště. Nebo můžete přelézt zábradlí na městském mostě. Stejně jako tahle pěšina všechno vypadá dočasně.

A v mnoha ohledech i je. Každodenní život ve společenstvích, jako je tohle, „plyne“, jak říká Jelena, devatenáctiletá vnučka mého nakladatele, a nese s sebou nevymazatelnou možnost války. Vzpomínky na poslední konflikt jsou ještě čerstvé. Od podpisu Daytonské dohody, která v roce 1995 zajistila mír v Bosně tím, že stanovila hranice etnického osídlení, neuběhlo ani čtvrt století. Jižněji, v sousedním Kosovu a Makedonii, je válka ještě všudypřítomnější a její výhrůžné hřmění lze zaslechnout i v tomto tisíciletí. Každý se tu vyrovnává s nějakou osobní ztrátou. Například Jelenin otec se před několika lety zabil. Léta trpěl posttraumatickým stresovým syndromem poté, co sloužil v jednotce dohlížející na morálku vojáků, bosenských Srbů.

Násilí a jeho oběti

Domyslet si, co onen mladý intelektuál musel všechno vidět, nedá příliš práce. Paměť národa však sahá mnohem dál než přímá zkušenost. Je to oblast, kde je válka obvyklým, ba dokonce cyklickým jevem, a světové války oživují stará nepřátelství ze svých vlastních příčin. Padesát kilometrů severně odtud, stále v rámci Republiky srbské – srbské enklávy federativní Bosny – je Prijedor, provinční město se zhruba sto tisíci obyvateli. (Oficiál­ní údaje o populaci jsou obecně považovány za přibližné, protože zbývající menšiny se obvykle odmítají přihlásit.) Prijedor je proslulý masakrem roku 1942, kdy chorvatská domobrana Ustaša pobila antifašistické partyzány a srbské civilisty v Kozaře, zalesněné kopcovité oblasti nad městem. V devadesátých letech se o něm začalo znovu mluvit – tentokrát kvůli etnickým čistkám v odlehlých vesnicích a brutálním koncentračním táborům určeným pro bosenské a chorvatské civilisty, založeným srbskou domobranou.

Když jsme minulou noc parkovali před řadou domů za prijedorskou obecní knihovnou, zahlédli jsme graffiti oznamující: „Ulice obětí turbofolku.“ Význam této parodie zdejšího zvyku přejmenovávat ulice po „národních hrdinech“ okamžitě každému místnímu dojde. Turbofolk je žánr rockově upravených tradičních písní, které jsou nacionalistické implicitně (v této části Evropy pojem „lid“ nebo „národ“ konotuje nacionalismus) i otevřeně. Jejich leimotivem je sentimentální touha, ale ať už jsou to milostné písně nebo písně o touze po domovu (které Velšané říkají hiraeth), normalizují smrt. Často jsou otevřeně krvežíznivé, mnohé připomínají regionální středověké konflikty. Právě takové byly náborové písně válek z devadesátých let.

Jižně od místa, kde dnes ráno sedíme v rekonstruované banjalucké osmanské pevnosti, řeka Vrbas vstupuje na cestě k Sávě do působivě se vinoucí soutěsky. Sáva se pak v Bělehradě vlévá do Dunaje a asi devět set kilometrů dále na jihovýchod v rumunské deltě dosáhne Černého moře. Navzdory své kráse mají tyto západní balkánské řeky temnou minulost, v neposlední řadě proto, že často slouží jako hranice. Chorvatský Jasenovac, jeden z nejhorších evropských táborů smrti za druhé světové války, stál na březích Sávy. Muzeum v Banja Luce, které jsem právě, jako každý rok, navštívila, věnovalo táboru černě potažené mezipatro, nezmiňuje ale úplná, šokující čísla. Podle údajů Muzea památníku holokaustu ve Spojených státech zemřelo v Jasenovci až 99 tisíc nekatolíků (Srbové, Židé, Romové, muslimové). Ale tady v Banja Luce, odkud byli její vlastní vesničané posláni na smrt, jako by byly nesmírný rozsah a krutost toho, co se stalo, prostě nevýslovné.

Dále na sever, na vrcholu ohybu jaderské zátočiny, proslula jako frontová linie první světové války jiná řeka – Soča (Isonzo). Stále obkresluje italsko­-slovinskou hranici. Jihovýchodně od nás mine Drina malou Srebrenici, známou srbským masakrem muslimských bosenských mužů a chlapců z roku 1995, a větší venkovské město Višegrad, kde v roce 1992 masakry vyhladily většinovou muslimskou populaci. Takové krvavé výsledky regionálních střetů s konkurenčními středoevropskými a postotomanskými oblastmi nejsou ničím novým. Severně od bývalé Jugoslávie leží Vídeň a Budapešť. Na jih je Istanbul.

Díky hlubokému vhledu Iva Andriće známe teritoriální dědictví těchto impérií – za žalozpěv o obyvatelích Bosny, Most přes Drinu [1945, česky 1948], napsaný o Višegradu z válečného exilu v Bělehradě, obdržel Nobelovu cenu. V knize Black Lamb and Grey Falcon [Černé jehně a šedý sokol, 1941], druhém takovém průzkumu Balkánu z doby před druhou světovou válkou, který překvapivě napsala Britka, podrývá Rebecca Westová žánr cestopisu tím, že zaplňuje svůj příběh místními obyvateli, z nichž každý má co říct o etnickém a kulturním mísení regionu. Navštěvuje a přesně vystihuje městské scenerie, mořské pobřeží a venkov a postupně se přesunuje do pozadí, jelikož její postavy – hlučné a energické stejně jako jejich reálné předlohy – přebírají moc nad vyprávěním o dvanácti stech stranách.

Tento přístup Westové – charakterizovat místa prostřednictvím jejich obyvatel – zůstává dodnes neobvyklý. Stále máme tendenci rozdělovat psaní o nějakém místě na politickou historii na jedné straně a psaní o přírodě na straně druhé: a platí to i pro často komerčněji zaměřený žánr cestopisu. Toto vydělení vzájemně působících prvků jde proti logice věci a odchyluje se od naší skutečné zkušenosti s místem: ať už jde o místo, které známe důvěrně, nebo vůbec. Vede nás k tomu pohlížet na místo omezeně a ignorovat vztahy mezi lidmi a lokací, geografií a dějinami.

Romantická Británie

Britští spisovatelé i čtenáři ale málokdy tomuto pokušení odolají. Částečně to souvisí s naším kulturním odkazem. Britský vynález turistiky na začátku 19. století, romantické období objevování krajiny za účelem niterného zážitku úžasu a transcendence a s tím související tradice „kavalírské cesty“ nás nutí přemýšlet o krajině jako o řadě přírodních výjevů nesouvisejících s každodenním životem. Důkazy najdeme na nástěnných kalendářích a dárkových hrncích, v televizních pořadech o přírodě i výpravných fotografických knihách, jimiž komodifikujeme a oddělujeme přírodu a tradici.

Moc se nám nechce uznat reálný vliv krajiny na každodenní život. Kambrické pohoří ve středním Walesu možná až do 15. století bránilo tomu, aby byla země dobyta, tahle skutečnost nám teď ale připadá jako z říše historického dramatu. A přitom ty samé hory ve Walesu i dnes znemožňují vybudování státní infrastruktury – chybí tu dálnice nebo železnice, která by vedla z hlavního města na sever země, a má to důsledky pro blahobyt, kulturní soudržnost a životní podmínky jejích tří milionů obyvatel.

Co se týče „jiné tendence“ této ustavičné interakce mezi člověkem a jeho okolím – víme, že globální oteplování způsobené člověkem mění životní prostředí, přesto tento všeobecný stav současného života můžeme snadno považovat za vzdálený, metanárodní. Ve skutečnosti však ukazuje, jak jsou krajina i městské prostředí utvářeny dialektickým vztahem mezi lidmi a jejich místy. Zemědělská půda se naším vlivem mění, ať už prostřednictvím postupů průmyslového zemědělství na jedné straně nebo dotací Evropské unie určených na ochranu životního prostředí a podporu drobného rodinného farmaření na straně druhé. Výstavba domů kolem silnic přetíná ekosystémy a proměňuje lokality a v důsledku toho třeba naši zpěvní ptáci zpívají kolem dálnic hlasitěji.

Ani naše krajiny nejsou nevinné. Dokonce i zdánlivá divokost Skotské vrchoviny byla stvořena člověkem, mýcením v 18. a 19. století, které z oblasti vyhnalo malé farmáře – a následně vedlo k jedné z masových migrací, jež změnily podobu Severní Ameriky. Marketingová oddělení vydavatelů, knihkupectví a kritici přesto trvají na oddělení historie od přírody. Díky práci na své poslední knize, Limestone Country [Země vápence, 2017], jsem zjistila, že o oprávněnosti tohoto přetrvávajícího přesvědčení pochybuji. „Chci psát o obydlené krajině,“ řekla jsem svým vydavatelům, a snad proto, že se specializují na texty o krajině, mě pochopili. Dovolili mi prozkoumat způsob, jakým konkrétní geologie vytváří určitou ekologii a vede ke specifickým vzorcům lidského osídlení. Musela jsem psát o třech krajinách, v nichž jsem žila: Périgord, Slovinský kras a Údolí Bílého koně. Po zveřejnění knihy jsem nicméně ztratila přehled o počtu lidí, kteří předpokládali, že W. H. Auden už všechno řekl ve Chvále vápence. Je to sice úžasná báseň, sotva ji ale lze označit za faktograficky přesnou a v každém případě se v ní projevuje spíše fascinace pobytem v přírodě než ekologií.

Nevinná řeka

Balkán naopak přímo vyzývá spisovatele, aby se potýkali s krajinou jako s historií. A nejde jen o Rebeccu Westovou. Patrick Leigh Fermor kráčel podél Dunaje ve třicátých letech minulého století. Oslavil poté krásu kraje, jímž procházel, a rozmanitost jeho obyvatel v propracovaných, evokativních knihách, jež psal desítky let: v …(A Time of Gifts[1977; česky vyjde letos pod názvem Čas darů], Between the Woods and the Water [Mezi lesy a vodou, 1986] a posmrtně vydané The Broken Road [Rozbitá cesta, 2013]. Dunaj [publikovaný také v roce 1986; česky 1992] italského historika Claudia Magrise je po celé Evropě oprávněně oceňován jako mistrovské dílo kulturní geografie pro hluboké pochopení kultur spojených řekou. Oba tito vysoce poutaví vypravěči jsou schopni podat to, co se z kavárny v Banja Luce zdá jako relativně optimistický popis geografické paměti. Koneckonců, Dunaj přichází do severního Srbska z Maďarska a dále plyne tradičně tolerantními, etnicky smíšenými komunitami Banátu, daleko na východ od neklidné Bosny.

Přesto ani tato řeka není zcela nevinná. Leží na ní město Vukovar, místo srbského masakru v roce 1991. Dále po proudu, právě v Srbsku, bombardovalo NATO ve snaze oslabit válečného štváče a diktátora Slobodana Miloševiće rafinerie v Novém Sadu a infrastrukturu centra Bělehradu. Jako zátěž pro svou munici přitom používalo ochuzený uran. Ten pochopitelně skončil v podzemní vodě a odtud se v této výrazně zemědělské oblasti dostal do celého potravinového řetězce. Poslední dvě desetiletí se tak v blízkosti míst bombardování nezvykle často objevují případy rakoviny měkké tkáně – prsu, štítné žlázy, prostaty. Všichni, které tu znám, najdou ve svém okolí někoho, kdo žije s jedním z těchto onemocnění nebo na ně zemřel; můj bývalý partner je mezi nimi.

V této části světa, kde se daří pověrám, je slovo rakovina spíše šeptáno než vyslovováno, ale je zřejmé, že oběti nejsou staří lidé, u kterých by se v této výrazně kuřácké kultuře mohla vyskytnout zvýšená míra rakoviny. Mnozí byli mladí – třicátníci či čerství čtyřicátníci, když roku 1999 došlo k bombardování. Prostředí se vepsalo do lidského těla a není na tom vůbec nic poetického.

Psychogeografie Dunaje

Dnes ráno je Vrbas stříbřitě šedý, jeho břehy trochu rozlité a téměř opuštěné. Zatímco sedíme, okno obklopující terasu se začíná zapařovat. Vlhkost této chladné místnosti odpovídá cárům mlhy v zalesněných kopcích za městem. Právě jsem ale na míle daleko a vzpomínám, jak jsem během jedné ze svých prvních návštěv této oblasti před šestnácti lety seděla ve staré správní vile ve vsi Čortanovci v pohoří Fruška Gora nad Novým Sadem, a pozorovala Dunaj. Bylo to také na podzim; pak jsme se ale nakonec radovali z pozdního léta – počasí se ve vnitrozemí takhle často zvrtne.

Na cihlové terase secesní vily, zhmotněné folklorní aluze doplněné cimbuřím, jsme se s dalšími antinacionalistickými mladými spisovateli – většinou ze zemí této oblasti – slunili s ještěrkami a hádali se o tom, zda je blue jay správný název sojky sedící na borovici, protože americká angličtina tady vítězí nad britskou stejně jako všude jinde v Evropě, a ke snídani pili slivovici.

Dunaj je překrásná řeka. Nákladní říční čluny, lodní restaurace a kusy dřeva plují po jeho lesklé, až viskózní hladině. Po jeho pobřežních loukách si vykračují bílé volavky a britské oči překvapuje, že na nich chybí dobytek. Proud ale přináší i závan staré známé protofašistické úzkosti vyvolané vlastnictvím a identitou, která, pokud už se rovnou nevylíhla, pak se alespoň rodila ve schwarzwaldském Todtnaubergu ve slavné Hütte Martina Heideggera – chatě, kde filosof napsal podstatnou část svých textů. Je paradoxní, že právě jeho způsob psaní, a to jak navzdory, tak kvůli obsedantnímu hledání „autentického“ způsobu „pobývání“, by měl jasně odhalit, jak je přemýšlení o určitém místě vždy formou psychogeografie. Své já totiž nevyjevujeme pouze tehdy, když se vědomě umisťujeme do vztahu s prostředím, ať už přírodním nebo vytvořeným.

Volba toho, čeho si všimneme, není o nic nevinnější, než jak se na věc díváme. Nikdy se nemůžeme ocitnout mimo obraz, jejž vytváříme. Stojíte na břehu Dunaje v Čortanovcích a představujete si, že slyšíte, jak z Bělehradu připlouvají šílené folk­-jazzové klarinety jako z filmů Emira Kusturici Černá kočka, bílý kocour nebo Otec na služební cestě. Každý z Kusturicových výjevů je autoportrétem, protože vyvolává dojem spontánní, surreálné povahy, již připisuje své vlasti. Jeho interpretace je nakažlivá, a pokud zhlédnete nějaký Kusturicův film, už nedokážete spatřit srbský Dunaj, aniž byste ho v duchu zabydlovali jeho postavami.

Pro nás, když tu tak posedáváme a usrkáváme silnou kávu, jejíž koupí podporujeme místní ekonomiku, to platí taky. I my se přizpůsobujeme scéně a ona nám: a nejsme o nic nevinnější než vrby vysazené na břehu řeky současným vedením obce. Spolu s antinacio­nalistickým rapem, který se ozývá z rádia v kuchyni, sněhovou břečkou, kapajícími okapy protější kafany a zalesněnými kopci v dálce – i my jsme součástí listopadového dne v Banja Luce.

Tento článek byl poprvé otištěn v časopise New Humanist (1/2018) pod názvem The wilderness in us a byl poskytnut sítí Eurozine. Webová stránka autorky: fionasampson.co.uk. Z angličtiny přeložila Marta Martinová. © Fiona Sampson / New Humanist / Eurozine.