Americký prezident Donald Trump odstoupil od mezinárodní smlouvy o íránském jaderném programu, protože byla podle něj neúčinná. Jak to může vnímat íránská veřejnost a co tento krok znamená pro mírové snažení posledních let?
Měli bychom se bát jednostranného odstoupení Spojených států amerických z mezinárodní smlouvy o íránském jaderném programu a pouze pasivně čekat na děsivé dopady tohoto štváčského rozhodnutí, či bychom společně s dalšími zeměmi, jichž se toto rozhodnutí týká, měli nové situace využít? Čeká nás neštěstí, nebo spíše možnost vymanit se z vlivu hegemonní nadvlády USA? A jsme ještě vůbec schopni si představit svět, v němž zájmy americké vlády nebudou pro mezinárodní politiku určující; svět, ve kterém dlouhodobě přátelské vztahy sousedících zemí nebudou manipulovány zájmy amerických zbrojovek a energetického průmyslu?
Veřejná shoda
Odstoupení od dohody je přímým důsledkem sebestředné politiky USA. Uvnitř Íránu byla smlouva o jaderném programu jednohlasně podporována celým spektrem politických frakcí, od liberálů a levicových buněk až po rodiny mučedníků z dob irácko-íránské války – proti byla pouze hrstka okrajových extremistů a sekulárních nacionalistů. Dokonce i političtí vězni byli pro dohodu. V tomto nebezpečném politickém momentu se Íránci navzdory vzájemným neshodám, a navíc během lítých bojů o svou vlastní demokracii, spojili a dohodu o jaderném programu podpořili, neboť chápali zrušení mezinárodních sankcí, kterým byla jejich země dlouhodobě vystavena, jako způsob, jak racionálně vyřešit politické rozepře v jejich zemi a posunout se dál. Tento veřejný konsenzus byl výsledkem účastného přístupu íránského lidu k politickým otázkám jeho země, který má v Íránu dlouhou tradici.
Historická zkušenost politické angažovanosti se netýká pouze čtyř desetiletí po revoluci, která se vyznačovala vyhroceným vztahem občanů k vládě. Historie boje proti tyranii a kolonialismu je hluboce zapsána ve vzpomínkách každého Íránce, a to nikoli jen skrze oficiálně šířené narativy či učebnice dějepisu, ale také prostřednictvím poezie, obrazů a příběhů, které se šíří samovolně, od ucha k uchu a od domu k domu. Íránská oddanost dohodě o jaderném programu nesmí být přičtena na vrub jen zásluhám oblíbeného současného ministra zahraničních věcí. Je to spíše výsledek dlouhého historického procesu mírových jednání mezi těmi politiky, kteří se zasazují o otevření dialogu s cílem zlepšit životní úroveň Íránců. Takoví lidé byli například v devátém století schopni jednat s mongolskou nadvládou, čímž asimilovali bojechtivé armády z Východu v plnohodnotné obyvatele své země. Průměrný Íránec tyto příběhy zná a jejich poselství využívá ve svém dennodenním boji proti autoritativnímu režimu.
Odchod Spojených států od jednacího stolu nejen že škodí íránské ekonomice, ale zároveň i přímo pošlapává sebevědomí všech íránských občanů. V tomto smyslu by Íránci měli společně se všemi, kteří tuto dohodu podporují, i nadále hájit svou sebeúctu a mírovou politiku. Není třeba se bát příštích dnů, neboť opravdový rozkol mezinárodních vztahů netkví ani tak mezi Íránem a Západem, jako spíš mezi těmi, kdo se pokoušejí rozdmýchat válku, a těmi, kdo se zasazují o mír.
Konstrukt jménem Írán
Neměli bychom zapomínat, že geografické hranice Íránu nebyly zakresleny koloniálními mocnostmi. Jeho jedinečná kulturní rozmanitost a nezávislost je zářným příkladem možné spoluexistence různých skupin obyvatel. Toto úspěšné sdílení stejného prostoru je výsledkem dlouhodobé víry v diplomatický proces – volby se v Íránu často konaly v dobách zásadních politických nepokojů, a to i tehdy, kdy vojenský stát pošlapával občanská práva jednotlivce.
Život v Íránu po revoluci nebyl definován jeho izolací od zbytku světa, ale spíše vycházel z osudu země, o níž dlouhá léta informovaly na titulních stránkách noviny po celém světě, aniž by dovedly trefně vystihnout situaci milionů místních občanů. Místo toho byl konstruován veřejný obraz Íránu, který byl vágní a působil, jako by pocházel z dob studené války. Írán byl definován jako abstraktní země, jejíž – ve skutečnosti neexistující – diktatura měla všem připomínat drahocennost svobodného, tj. západního světa. Tento konstrukt byl pak plošně předáván nespočtu lidí po celém světě. Ti, kteří se tento veřejný obraz snažili nějakým způsobem vyvrátit, zase nabízeli opačný obraz země, který však musel být pro západní obecenstvo stejně dobře stravitelný, aby mu umožnil pochopit skrytou rozpolcenost íránské existence. Někteří íránští umělci v té době podvědomě reagovali na tyto umělé konstrukty tím, že se ve svých dílech zaobírali všedností a každodenními rytmy života íránských občanů.
Přesto má Írán v současném světovém zřízení výjimečnou pozici, neboť ve světovém kontextu narušuje rozlišení „těch hodných“ od „těch zlých“, což je dichotomie, která i desetiletí po konci studené války stále existuje. Írán je zemí, která byla Georgem W. Bushem zahrnuta do takzvané Osy zla, a stala se tedy cílem výhrůžek ze strany amerických politiků. Za posledních dvanáct let se však Írán stal první zemí v dějinách Spojených národů, které se podařilo dosáhnout zrušení mezinárodních sankcí, aniž by musela projít válečným stavem.
Demokratický proces v Íránu je výsledkem politické vyspělosti, která byla vybojována tváří v tvář mnoha vnějším hrozbám a byla následně předávána z generace na generaci. Dnes si tato forma politické existence žádá více než kdy předtím otevřený dialog se zbytkem světa a je připravena podílet se na budování nového způsobu mezinárodního soužití s mírumilovnými politickými silami po celém světě. Největší katastrofou není americká výpověď mezinárodní smlouvy s Íránem, ale hlasité odmítnutí mírové vize. Abychom tento ideál dokázali zachránit, je třeba se ještě více semknout a dále pracovat na takovém světovém zřízení, jež nebude poznamenáno absolutní nadvládou amerického hegemona.
Autorka je umělkyně.