Jizvy a šrámy

Českému čtenáři jsou subsaharské frankofonní literatury v překladech jen velmi málo známé – od roku 2000 nebylo přeloženo ani deset afrických francouzsky píšících autorů. Kniha Ejo (2015) od rwandské autorky Beaty Umubyeyi Mairesse je z těchto překladů zatím poslední. Jde o sbírku jedenácti povídek, z nichž každá pojednává o jedné postavě spojené s Rwandou (devět Rwanďanek, francouzská řeholnice a jeden Rwanďan). Všichni prožili genocidu Tutsiů, která probíhala od dubna do června roku 1994. Během doby kratší než sto dní radikální Hutuové vyvraždili okolo milionu (pravděpodobně i více) Tutsiů a umírněných Hutuů. Pohlížet kritickým okem na takové lidské utrpení je úkol nesnadný, téměř nemožný. Empatie, soucit a hluboké pohnutí čtenáře omamují a noří ho do atmosféry plíživého teroru, který pronásleduje postavy před genocidou a zejména po ní.

Postavy, které ztratily všechno

V povídkách, jimž předcházejí rčení v kin­yarwandštině, se objevují reálně existující místa – autobusové nádraží Mukoni, klášter Gihindamuyaga, provinční město Butare či metropole Kigali. Děj se však neodehrává pouze ve Rwandě, hlavní postavy jsou roztroušené po celém světě (od Bruselu přes Paříž až po Ottawu). V příbězích vystupují také reálné historické postavy, například Juvénal Habya­rimana, rwandský prezident, jehož vražda 6. dubna 1994 se stala spouštěčem genocidy, Aloys Bigirumwami, rwandský prelát a biskup v Nyundu, či Rosalie Gicanda, formální královna Rwandy, zavražděná 20. dubna 1994, tedy v prvních dnech genocidy. Roli v příbězích hrají také existující organizace (Missing Persons Identification Resource Center), politická hnutí, většinou rwandská, a dokonce televizní programy, jako třeba kanadský krimi­seriál Jednotka zpětného nasazení (Cold Squad). Autorčino propojení fikce s realitou se ukazuje jako velmi dobře promyšlené.

V prvních třech povídkách sbírky se postavy snaží vypořádat s neutuchajícím neklidem spojeným s již téměř všudypřítomným strachem z blížící se katastrofy. Atmosféra houstne neskrývanou nenávistí Hutuů, způsobující úplný rozpad rwandské společnosti. Počínaje čtvrtou povídkou postavy bojují s představou Rwandy jakožto celoživotního vnitřního vězení, ve kterém se probouzejí s vědomím, že na světě všechno ztratily. Pokládají si otázky, na něž se jim nedostává odpovědi: Jak se vyrovnat s životem v postgenocidním světě? Jak překonat výčitky svědomí, vyvolané téměř náhodným přežitím masakrů a mučení? Ženské postavy se čtenářem sdílejí své niterné obavy, zakořeněné strachy, ale i své vnější přetvářky, které mají oklamat okolní svět. Rekurentním motivem jsou různé typy jizev – nejen ty povrchové, které se zarývají hluboko do masa, ale také duševní. Jedny se zahojily, ale zůstaly po nich do světa volající šrámy na těle, ty druhé nejsou vidět, ale nemohou se nikdy zhojit. Oboje jsou krutými vzpomínkami na Rwandu.

Paralýza a nejistota

Jednoduchost jazyka kontrastuje s vážným obsahem povídek. Tento kontrast jazykových prostředků a tematiky je bravurně zachován i v českém překladu. Specifické jazykové prostředky – spisovnost, nespisovnost, argot, specifická mluva atd. – slouží i v české verzi k charakterizaci postav. Atmosféru prostředí, jež jsou pro evropského čtenáře cizí, dokreslují lokální názvy věcí, pro které jiné jazyky nemají pojmenování. Některé výrazy v kin­yarwandštině či v jiném africkém jazyce jsou přeloženy přímo v textu nebo k nim překladatel přidal poznámku pod čarou, jiné zůstávají nevysvětlené.

I přes zjevnou péči překladatele se však v textu objevily jisté přehmaty – například ve větě „Tráva na zahradě zrezla sluncem, ale vedro je pořád nesnesitelné“ mělo být vedro naopak „pořád snesitelné“. Až na několik podobných drobností však nelze překladu tohoto originálního zpracování rwandské genocidy Tutsiů nic vytknout. I v dnešní době je to téma živé a stále aktuální. Na postavách Eja je vidět, jak genocida zůstává zakořeněná v kolektivní paměti. Situace ve Rwandě se zdaleka nevyřešila a panující nenávist se nijak nezmírnila. Nedořešenost konfliktu se promítá do fragmentárnosti příběhů, což dodává sbírce zdání neúplnosti, a do rychle se střídajících scén vytržených ze života naprosto odlišných lidí, které spojuje pouze jejich nešťastný osud. Závěry povídek zůstávají otevřené, postavy nadále žijí v konstantní nejistotě, paralyzované nemožností reintegrace zpět do normálního lidského koloběhu.

Autor je romanista.