Jedním z titulů, které představilo nakladatelství Vyšehrad na letošním Světě knihy, je Zlatý vrch Francise Spufforda. Jako první ryze fikční dílo světově uznávaného literárního teoretika se vrací do dob, kdy New York byl vesnicí a obchod s otroky představoval jen jednu z běžných obchodních položek americké předrevoluční smetánky.
Román Francise Spufforda Zlatý vrch (Golden Hill, 2016; česky 2017) začíná jako mnoho děl klasické koloniální a postkoloniální literatury příjezdem protagonisty do divoké kolonie. Píše se rok 1746, v sedmitisícovém New Yorku je černoch dosud otrokem a většinu nejvyšší společnosti tvoří starousedlické rodiny holandských přistěhovalců. Na dveře jedné z nejváženějších rodin ve městě zaklepe ráno 1. listopadu Richard Smith, čtyřiadvacetiletý mladík neznámého původu, se směnkou na tisíc newyorských liber. Není divu, že vážený pan Lovell má o vyplacení směnky tajemnému cizinci vážné pochybnosti. Celé město je postupně vyrušeno ze svého překotného rytmu záhadou okolo Smithe a rozhodně nehodlá tomuto samozvanému muži bez minulosti misi nijak usnadnit. Cizinectví v zemi, kde jsou tabák, whisky, půda a množství vlastněných otroků víc než peníze, může být příjemnou výsadou, ale Smith několikrát pozná i jeho odvrácenou tvář. Nabízí se otázka, zda je dnes Amerika skutečně symbolem svobody a tolerance, nebo se pouze halí do závoje laskavé ochranitelky všech ztracených duší z Východu jen proto, aby je mohla nakonec spolknout a obrat o poslední penny.
Přístavní město se zbavuje nedůvěryhodných obchodníků jako jatečních drobů. Smith brzy poznává, že jediným přítelem mu kromě vlastní diskrétnosti je guvernérův zaměstnanec Septimus Oakeshott, který ho zachrání vždy, když se ocitne na tenkém ledě. Čím víc se o Smithovi dozvídáme, tím mnohoznačnější se jeho postava jeví. Na jednu stranu vysoký morální kredit, na stranu druhou apoštolská zbabělost. Na jedné straně tvrdí, že je tabula rasa, na druhé mluví na prostého Londýňana vybraně francouzsky i turecky. Všechny otázky po povaze Smithova podniku jsou neustále odráženy jeho vágními odpověďmi a nevyzpytatelným chováním. Nejsilněji je Smithem přitahována Tabita, dcera bankéře Lovella, v níž promlouvá Shakespearova vzpurná Kateřina. Přestože mezi oběma narůstá cosi jako láska, Smith není s to vzdát se své anonymity. Ona se nechce zbavit jistoty známého a vydat se všanc novému, které se navíc tolikrát projeví jako mrzké a nízké. Díky kulisám, které jsou mnohdy zbarveny do ruda tak trochu tarantinovskou imaginací, zůstává tato nenaplněná romance pouze mistrnou drobnokresbou komplexní Smithovy a Tabitiny povahy, jakkoli občas dostane i oněginovské nuance pravé romantické tragédie.
Od Bible k současnému westernu
Dům na Zlatém vrchu patří váženému holandskému obchodníkovi, v shakespearovské typologii Shylockovi z Kupce benátského. Na první pohled ctnostný pan Lovell zatíná drápky všude tam, kde se jeho zájmy nesetkávají s představami o zisku. Je to milující otec a zároveň zatraceně dobrý lichvář. Smith sám ve snaze vyhrabat se z různých šlamastyk také nejedná vždy čestně a takříkajíc podle Desatera. V tomto ohledu jde o poněkud problematickou variantu biblického Joba, na něhož se román odvolává hned několikrát. Kapitoly a vývoj událostí odkazují k jednotlivým svátkům v období, kdy hrdina v New Yorku pobývá. Jako by byl Smith poslem nějakého biblického podobenství a pokušitelem celé newyorské společnosti. Aluze na biblické příběhy, shakespearovské postavy a smollettovská dobrodružství bildungsrománového typu navíc prostupuje filmová estetika poslední trilogie Quentina Tarantina. Jak příhodné je toto tarantinovsky syrové a postmoderně matoucí spojení, zjišťujeme plně až na konci románu, kdy Smith konečně vyloží karty na stůl. Jeho kouzelnické představení končí a příběh zavírá silný závěrečný obraz jako vystřižený z filmu. Silnou obrazotvorností je nicméně prosyceno celé dílo, od Smithova vylodění v New Yorku až po poslední slova vypravěče, který v epilogu rovněž odhazuje masku, čímž jsou vysvětleny tu a tam se objevující narativní regrese do vypravěčových úvah. K postmodernímu rozměru díla přispívá i nácvik divadelní hry, která se významně zrcadlí ve skutečném ději.
Na první pohled má Smith všechny mocipány newyorské vísky v malíku. Na pohled druhý je to plebejský hejsek typu Toma Jonese, neprivilegovaný z hlediska původu a zmítaný machinacemi vyšší společnosti. Z této perspektivy mu nelze upřít titul klasického postkoloniálního hrdiny. Zajímavé přitom je, že téma kolonialismu je nahlíženo jaksi okrajově, ačkoli se v závěru jeví jako klíčové. Spíše než o otrocích čteme o postupně narůstající vzpouře proti anglické koruně. Koloniální Amerika začíná na svém hřbetě cítit nepříjemné jho podřízenosti vůči Impériu a napříč všemi společenskými vrstvami se pomalu bouří. Důmyslný paradox Smithova postavení ve společnosti v kontrastu k jeho skutečnému původu proto dělá z románu více než jen nostalgickou připomínku koloniální literatury, jak ji známe z dob Srdce temnoty, a jejích ozvuků v postkoloniálních studiích druhé poloviny 20. století. V knize se setkáme se dvěma výraznějšími postavami tmavé pleti, přičemž obě jsou pouze subjekty průvodního dění. Potud klasické ztvárnění utiskované rasy, do něhož jsou současně přimíchána další hate free témata – sexuální orientace a nadnárodní identita. Nejsou ale násilně vnucována, protože čtenář je při četbě neustále zaměstnáván otázkou, kdo vlastně Richard Smith je. Otázka je natolik palčivá, že znemožňuje jakékoli tendenční čtení, například skrze ztotožnění se s hrdinou. V tomto ohledu přichází Spufford zajisté s novým klíčem k postkolonialistické literatuře na pozadí aktuálních událostí.
Mýtus o svobodě
O čem se nedá mluvit, o tom se musí umět mlčet. Poutavost dění okolo záhadného Richarda Smithe bohužel čas od času kolísá, takže až do okamžiku rozuzlení je ukojení čtenářského apetitu nejisté. Snad je to zapříčiněno košatostí jazyka, který je sice mistrný, avšak často se zdá, že pouze zakrývá absenci zápletky, již čtenář vzhledem k častým pobídkám k odhalení Smithova tajemství očekává. Když si odmyslíme dokonalost formy, zbude příběh se senzační zápletkou, ale poněkud vlažným dějem, který plyne ve stále stejném tempu. S až matematickou přesností je rytmizován jednotlivými svátky Newyorčanů a na konci každé kapitoly šuškandou o tom, kým je Smith v jejich očích tentokrát.
Otázkou je, zda tohle všechno stačí k tomu, aby byl román považován za geniální návrat k postkoloniální literatuře. A je tato otázka vůbec podstatná? Důležitější než poněkud neumělé napínání čtenáře mlčením o něčem, k čemu román vposledku směřuje, jsou samotná témata odhalená v závěru. Jde o příběh pojednávající o americkém mýtu o svobodě, svědomí a toleranci současné společnosti a její schopnosti rozeznávat dobro od zla. Navzdory romantizujícím tendencím má totiž román jasně realistické, až naturalistické kontury a vypravěč je nakonec stejně jen stará, věčně nerudná ženská.
Autorka je anglistka.
Francis Spufford: Zlatý vrch. Přeložila Kateřina Novotná. Vyšehrad, Praha 2017, 320 stran.