Přestože Daria Kashcheeva natočila pouze několik velmi krátkých filmů, patří k nejoceňovanějším mladým českým animátorům současnosti. Její snímky se zabývají společenskými problémy a nově je uchopují díky nápaditě zvoleným vizuálním stylizacím.
Studentka FAMU Daria Kashcheeva získala mediální pozornost hlavně svým vítězstvím v mezinárodní soutěži krátkých filmů Nespresso Talents 2017. Zadání znělo natočit tříminutový film ve vertikálním formátu 9 : 16, který odpovídá displejům mobilních telefonů. Snímek To Accept, s nímž Kashcheeva vyhrála, se přitom formálně i obsahově vztahuje právě k mobilním zařízením a sebeprezentaci v současném světě. Autorka využívá techniku pixilace, tedy stop motion animace reálných objektů nebo osob. Vyprávění mladého muže, který se marně snaží skloubit sociální interakci a upřímnost, je formálně nápaditá úvaha o obrazech obrazů a klamných reprezentacích.
Schopnost nápaditě propojit námět se zvolenou animační technikou a výtvarnou stylizací je patrná i ve zbytku zatím nepříliš obsáhlé, ale velmi pestré autorčiny tvorby. Další jednotící linií jejích filmů by mohl být zájem o současné společenské problémy, který ale není vyloženě angažovaný nebo křiklavě kritický. Kashcheevě se naopak právě díky trefně zvolenému vizuálnímu přístupu daří dávat různým společenským problémům nečekané tvary.
V oáze i v popelnici
Už v jednom ze svých nejstarších filmů, jednoduchém příběhu z prostředí cirkusu The Giraffe and Me (2014), autorka nechává v jedné scéně koexistovat několik animačních technik, z nichž každá akcentuje odlišnou náladu či význam. Švakmajerovský film V popelnici (2017), natočený opět technikou pixilace, nám odhaluje skrytý život odpadků. Animovaný dokument Praha očima cizinců (2017) využívá rozhovorů s několika obyvateli Prahy pocházejícími z jiných zemí a dotýká se každodenních projevů xenofobie českého obyvatelstva. Kashcheeva doprovodila neformální promluvy aktérů animovanými kolážemi, v nichž jsou tváře a těla postav složené z výstřižků anatomie různých osob, což jim propůjčuje zvláštní, davovou identitu. Oáza (2017) je založená na sice nijak objevné, ale sugestivně použité opozici mezi černobílým prostředím velkoměsta a barevným zátiším přírodní „oázy“.
Kolážovitý přístup a propojování fotorealistického obrazu s animací jsou výrazné i v několika reklamách nebo filmech natočených pro různé soutěže, které najdeme na autorčině profilu na Vimeu (… a teď mám kamaráda!, 2016, Commercial Nonna Anita, 2017). Za několik málo let působení na katedře animace na FAMU se Kashcheevě podařilo s vlastními filmy proniknout na několik zahraničních festivalů a stát se jednou z nejoceňovanějších mladých animátorek a animátorů současnosti.