Ismail Kadare
Palác snů
Přeložila Hana Tomková
Havran 2017, 174 s.
Za modelovou antiutopii je obecně považován Orwellův román 1984. Méně známa jsou díla tohoto žánru vzniklá ve východoevropských zemích, jejichž obyvatelé zažili totalitní režim na vlastní kůži. Nyní mají čeští čtenáři příležitost seznámit se s originálním podobenstvím z pera Ismaila Kadareho, u nás vcelku známého a překládaného albánského prozaika. Kniha vydaná v Tiraně roku 1981 byla okamžitě zakázána režimem Envera Hodži. Nepříliš rozsáhlý román je alegorií založenou na fantastické představě: státní despocie ovládající celou společnost si vytvoří dohlížecí instituci – mamutí úřad, jehož posláním je sbírat a posuzovat sny obyvatel, tedy jednu z nejintimnějších sfér lidského života („ten, kdo má v rukou tmou zahalenou část lidského bytí, vládne nepochybně jednou z největších mocí“). Historicko-geografické reálie sice odkazují na mnohonárodnostní Osmanskou říši někdy před polovinou 19. století, není však obtížné si uvědomit, že kontrola nad společností dovedená ad absurdum vystihuje poměry panující v autorově rodné zemi, a to včetně konkrétních detailů (zatýkání v nejvyšších patrech politiky či otázka nástupnictví po stárnoucím vůdci). Protagonistou dramatických dějů soustředěných kolem albánské aristokratické rodiny je citlivý mladík Mark-Alem, jehož kariéra v paláci Tabir Saraj prokazuje, jak nebezpečná a nejistá je smlouva s ďábelskou mocí. Vedle varování před starými i novými formami totalitarismu poskytuje Palác snů svěží čtenářský zážitek díky zdařilému českému překladu.
Libuše Valentová
Miroslav Olšovský
Kniha záznamů a prázdnot
Pavel Mervart 2017, 150 s.
Básně Miroslava Olšovského ideově balancují mezi existencí a nicotou. Jako jedno z hlavních témat se odvíjí lyrickým příběhem sbírky Kniha záznamů a prázdnot představa pole. Je rozmanité: obvykle ohraničený prostor, jímž vede cesta – to je mírové pole. Také však básník zaznamenává pole válečné – s dýmem, troskami, lidskými mrtvolami, tichem bez ptactva. Jiné zas je pole zajetí – s ostnatým drátem, rezignací, mrtvými pohřbenými v hromadných hrobech. Brutalita, bezcitnost, vyvržení a vyhnanectví jsou projevy jeho světa, skrývané za klamné přísliby a nesplnitelné sliby. Miroslav Olšovský tuto bezútěšnost demaskuje svými básněmi jako reflexemi prázdna. Jeho lyrika je spirituální, neegoistická, bez sebeoslav a sebezahleděnosti, ve snaze o precizní zachycení reflektivního stavu v popisu dějů skutečnosti. S nadsázkou lze vyslovit, že jsou jako akvarely malované čirými slzami žalu a zoufalství. „Na dráty ohraničené pole/ dopadají/ vrstvy/ prachu/ Nevymezené a zapomenuté/ symboly/ Spálené hadry/ Hnáty“. Lyrika je opovržena tlakem skutečnosti nebo je zasuta, básník ji vymezuje negativně, zachycením její absence. Nakolik je to nedostatek či přednost, zůstává na rozhodnutí čtenáře. Realita je jiná než takzvaně krásná, a jestliže nám ji masmédia zamlčují a dávkují v rozsahu dezertu, poeta chvátá, by nabídl svoji rozmanitou porci, od každého kousku skrojek jako memento. Co z toho jsou spekulace a co zážitek, není zas tolik důležité – jde o apel, o působivost, jednoznačně zdařilý účin. Kniha záznamů a prázdnot je rozčleněna do sedmi básnických knih a má vyrovnanou kompozici. Dobrá kniha, čtivá, vhodná pro svoji skladnou formu konvolutu.
Vít Kremlička
Vladimír Kouřil
Kámen a mouka
65. pole 2017, 283 s.
Prozaický debut hudebního publicisty Vladimíra Kouřila (nar. 1944) se v deseti povídkách snaží načrtnout zásadní milníky jednoho života, stráveného převážně na pražské Letné. Zjednodušeně řečeno, kniha je o hudbě a vzpomínání. Ačkoli je vyprávění vedeno převážně v er-formě, hlavní mužská postava má nepochybně autobiografické rysy. Povídky melancholicky laděné, pomalu rozvíjené a klasické, z poučené perspektivy zpracovávají epizodické zážitky od mládí přes dospělost až ke stáří. Vzhledem k autorovu celoživotnímu zájmu o hudbu, která mu je, jak se dočteme v jednom z textů, závislostí, je dalším zásadním motivem knihy příkoří. Rytmicky se zde odráží pocit křivdy člověka, který našel smysl života v rock’n’rollu, ale ten mu byl oficiální mocí neustále absurdně upírán a v souvislosti s ním byl dokonce jakožto tajemník Jazzové sekce v osmdesátých letech vězněn. Jako symbolické smíření působí v povídce Kámen první pražský koncert Rolling Stones v roce 1990, což ovšem nadčasově komentuje postava Poutníka: „Každá generace si prožívá protivenství (…). Pouze se forma přizpůsobuje času, nabídce a poptávce doby.“ Kouřil píše o rozmachu bigbítu, vojně, srpnu 68, honu na máničky i zkušenostech z vězení. Přemítá nad povahou stáří, nad nesvobodou i outsiderstvím, a i když je jeho hudební doménou rock a jazz, povídky jsou náladou spíše bluesové. A třebaže jde o „pouhé“ bilancování „běžně klopýtavého osudu“, autorovi se v něm daří vybrat z prachu všedních událostí, zážitků a dějů podstatu lidského života.
Karel Kouba
Jiří Vykoukal, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman
Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989
Libri 2017, 864 s.
Monografie Východ vyšla poprvé v roce 2000 a získala tehdy cenu Cenu rektora Univerzity Karlovy. Autorská trojice v objemné knize zpracovala dějiny východního bloku od konce druhé světové války po jeho pád. Každý z autorů se zaměřil na oblast odpovídající jeho odbornosti – Tejchman se zabývá Balkánem, Litera Sovětským svazem a Vykoukal je autorem částí věnovaných střední Evropě a také úvodních kapitol. Ani osmnáct let po prvním vydání se neobjevila publikace, která by Východ dokázala nahradit. Kniha tak může dodnes plnit roli příručky, úvodu do problematiky sovětského bloku a částečně i pokusu o rozmáchlou syntézu. Záleží na úhlu pohledu a na tom, co čtenář od knihy vyžaduje a očekává. Ve srovnání s dějinami Evropy, které vedle sebe stavějí Západ i Východ, například s Judtovou Poválečnou Evropou, se ve Východu ukazuje daleko ostřeji, že sovětský blok nebyl jednolitý. Diktatury sovětského typu, které po druhé světové válce ovládly celý region, sice vykazují mnohé strukturální podobnosti, přinejmenším stejně závažná však byla jejich následná diferenciace, vyplývající z rozdílných startovních čar i dynamiky jednotlivých národních společností. Východ je nicméně přesto do jisté míry plodem své doby, tedy končících devadesátek, a lze hádat, že kdyby jej autoři psali dnes, nejenže by se v knize objevilo řádově méně „bohužel“ a „naštěstí“, ale také interpretace přechodu k demokracii by byly v lecčem skeptičtější.
Matěj Metelec
Bohu žel
Režie Saša Dlouhý, ČR 2018, 86 min.
Premiéra v ČR 17. 5. 2018
Dokument Saši Dlouhého Bohu žel, věnovaný imigrantům žijícím dlouhodobě v českých zemích, můžeme ocenit za snahu přinést nový pohled do mediálního prostoru zahlceného paranoidními fantaziemi o nebezpečnosti cizinců na našem území. Na druhou stranu xenofobové, kteří volí Okamuru a chodí mávat transparenty na vystoupení Miloše Zemana, na film samozřejmě do kina nepůjdou. Těm potenciálním divákům, kterým jsou jeho stanoviska sympatická, zase Bohu žel nemá moc co nabídnout. Jde o portrét skupiny cizinců, kteří v České republice žádají o azyl a dlouhodobě tu žijí. Dozvídáme se o jejich situaci, názorech na naši společnost a výhledech do budoucna, to všechno v parametru televizní reportáže s postavami umístěnými doma nebo na význačných místech Prahy a mluvícími na kameru o sobě samých. Pokud samotní protagonisté nezačnou hovořit o xenofobii v české společnosti, což reálně nedělají zase tak často, tak se film zabývá spíš jejich osobními životy. Bohu žel ukazuje, že imigrantů je u nás celá řada a netvoří žádnou jednolitou masu. Snímku se tak daří rozpouštět zaběhnutý význam čím dál xenofobněji zabarveného termínu „uprchlík“. Ukazuje sice, že imigranti jsou také obyčejní lidé jako my, ale na celovečerní dokumentární film je to přece jen trochu málo. O anatomii xenofobie v české společnosti se toho dozvídáme ještě méně – kamera se k ní přiblíží jen několikrát, když zabloudí na Zemanův mítink nebo zabere Okamurův billboard.
Antonín Tesař
Jindřich Janíček, Tomáš Luňák (eds.)
Vladimír Vondráček 1972–1979
Take Take Take 2017, 208 s.
Nemusíte být fanoušky cyklistiky a znát „Kanibala“, legendu a šampiona Eddyho Merckxe, který závodil v dobách tolik vzdálených současné éře novodobých „astmatiků“ (tehdejším dělníkům cyklistiky se mohlo o sporttestrech, vysílačkách a cyklocomputerech jenom zdát), abyste zprostředkovaně nasáli atmosféru sedmdesátých let tak, jak se odehrávala v kulisách tehdy zapovězeného západního světa. A ty kulisy jsou cool – ať už pohlédnete na železné rámy bicyklů, bavlněné dresy, jednoduchou typografii nebo automobily, které nevypadaly jako dětské hračky. Analogová snapshot tour Vladimíra Vondráčka je podobně podmanivá. Autorství fotek, prestiž jednotlivých závodů, úspěchy, prohry a vlastně ani samotné destinace zde nehrají roli. Divákovi však tane na mysli: Jaké to bylo, konkurovat na světových závodech nesrovnatelně lepšímu technickému a finančnímu zázemí soupeřů? Jaké bylo vydat se z komunistického Československa za lákadly svobodného světa na Západě? A jaké to bylo, vracet se zpět? Fotografie zachycující život československého reprezentanta v silniční cyklistice Vladimíra Vondráčka (nar. 1949) na vrcholu jeho kariéry v letech 1972–1979 nakonec vyšly knižně na konci minulého roku. Editorsky knihu připravil Vondráčkův synovec Jindřich Janíček společně s režisérem Tomášem Luňákem a její součástí je také reprint pohlednic z destinací, které cyklista navštívil.
Tomáš Hliva
Juli Zeh, Lucie Ferenzová
Temná energie
MeetFactory, Praha, premiéra 14. 5. 2018
Kdyby byl v sázce život vašeho dítěte, řídila by vaše činy představa tvrdé, nezměnitelné kauzality světa – jediného, na němž záleží –, anebo teorie počítající s nekonečnem nepřítomných možností paralelních vesmírů, z nichž však vlastně žádný není důležitý? Bývalí spolužáci a životní souputníci Sebastian a Oskar jsou i ideovými protichůdci na poli teoretické fyziky. Po vášnivém sporu před televizními kamerami je jasné, že od teoretizování bude třeba přejít k praxi. A důkazům. Kriminální část příběhu tahá z rukávu všechny trumfy – únos dítěte, dokonalou vraždu, geniálního vraha, prohnanou komisařku (Kristýna Frejová poutá na scéně většinu pozornosti). Jsme-li zahnáni do kouta, zůstaneme věrni myšlenkám, které plamenně pronášíme nad teplou večeří v kruhu přátel? Temná energie Lucie Ferenzové má hned několik velkých plus: skvěle volený text, chytrou scénu s výrazným objektem Pavla Sterce, působivou hudbu (Markéta Dvořáková z LO/VE). Jediné, co kazí dobrý dojem a s čím se divák celou dobu právě pro jmenované klady zuby nehty potýká, je kabaretní stylizace hereckého přednesu i horečné tempo chrlených slov a scén. Proč? Aby se divák neztratil ve vlastním planém teoretizování? Proč se dramatizace románu z roku 2007 propadla do bláhových devadesátek? Ale možná i to bylo součástí hroutícího se časoprostoru. Přestože vyšetřovatelka kvůli zhoubnému nádoru na mozku zapomíná, jakou další otázku je vyslýchanému třeba položit, kardinální dotaz nakonec přece jen zazní: Máte radši kočky, nebo ptáky?
Marta Martinová
Ormus
Negentropy
MC, Obsedante 2018
V Pardubicích existuje poměrně obstojná základna menšinové hudby: kromě Divadla 29 a galerie Dub 2.0 s pravidelnou nabídkou koncertů k ní lze počítat také DIY vydavatelství Stoned to Death a Obsedante. Nejčerstvějším titulem posledně jmenovaného je kazeta sólového projektu americké hudebnice Ashley Spungin, která je známá především coby bubenice psychedelicko-doomového dua Insect Ark, jež nedávno v rámci evropského turné vystoupilo v pražském klubu 007. Kromě hraní na bicí se Spungin věnuje výrobě analogových zvukových generátorů (Ormus Electronics) a právě tyto malé krabičky a jejich „chlupatý“ oscilující zvuk určují charakter jejího debutového alba. Třicetiminutová nahrávka je prosta výrazněji agresivních momentů – sonická matérie pocházející z generátorů je sama o sobě příjemná a například úvodní tracky obou stran kazety vysloveně hřejí v uších. Chlad a temnotu dodávají spíš další použité efekty – delay, reverb nebo pitchshifter –, které jsou používány především na zpěv či deklamaci. Tato poloha triumfuje ve skladbě Nina a zejména v závěrečné dvanáctiminutové Multiverse. Delay a reverb jsou v současné experimentálněji laděné hudbě až neúnosně nadužívané prostředky, v tomto případě ale naštěstí nerozmělňují to, co je na nahrávce jedinečné. Jenom odkazy k čarodějnictví bych spíš šetřil, aby se nemusela Rose McDowall zaživa obracet v hrobě. Ostatně žijeme v časech, kdy čarodějnice sedí ve vládách, venčí černé pudly na pietních místech a místo na koštěti létají letadlem a čekání si zpříjemňují ve VIP saloncích. A rozhodně nehrají v undergroundových kapelách.
Jan Klamm