Okouzlující sebestřednost

Americký režisér Wes Anderson je nepochybně fenomén. Jeho estetika spojená s pečlivým symetrickým komponováním, pastelovými barvami a určitou retro stylizací se dostala do snímků celé řady dalších filmařů a filmařek, do reklamy, ale i na instagramové účty.

Je to pojetí, které je snadné „přečíst“ a které nabízí rozkoš ze zkoumání a objevování. Andersonovy filmy mají širokou diváckou obec, která oceňuje právě režisérův lehce rozpoznatelný rukopis. Ten však narazil na své limity v případě posledního snímku Psí ostrov, jenž získal na letošním Berlinale cenu za režii a od 10. května je k vidění také v českých kinech.

Psí život

Po Fantastickém panu Lišákovi (Fantastic Mr. Fox, 2009; viz recenzi v A2 č. 14/2010) je to Andersonův druhý celovečerní animák. V obou případech jde o ruční loutkovou stop motion animaci. V Psím ostrově je však znát posun v možnostech metody – třeba psí hrdinové mají pozoruhodnou mimiku a z jejich tváří lze vyčíst řadu jemných emocionálních odstínů. To je pro napojení se na příběh ostatně zásadní. Film vypráví o smečce exkomunikovaných psů, kteří byli na ostrov vyhoštěni poté, co zlotřilý japonský starosta Kobayashi začne tvrdit, že zvířata trpí nebezpečnými nemocemi, kterými se mohou nakazit také lidé. Věci se dají do pohybu, když na ostrově přistane dvanáctiletý sirotek Atari, jehož pěstounem je právě starosta. Chlapec se vydal hledat svého psa Flíčka, s čímž mu pomáhají i ostatní psí obyvatelé ostrova. Skupina brzy odhalí, co se za údajnými psími nemocemi vlastně skrývá i co starosta Kobayashi vlastně sleduje.

Anderson dokáže pomocí smyslu pro humor, občasné melancholie a temnějších tónů předat svému publiku dojem, že jeho filmy jsou něčím víc než jen toužebným pohledem do alternativní reality. Zatímco ale třeba v Takové normální rodince (The Royal Tenenbaums, 2001), která se stala ve své době naprostým hitem, sledujeme postavy, jež se potýkají s rozpadem rodiny, vykořeněností a příznaky dlouhodobé deprese, což v kontextu líbivé stylizace vytváří novou, originální a kousavou kvalitu, v případě Psího ostrova jde o překvapivě nejasnou a místy zmatenou zprávu.

Někteří na příběhu vyzdvihují motiv necitlivého, manipulativního nakládání mocné většiny s menšinou, avšak ten je načrtnutý příliš široce a neurčitě. Opovrhovaná skupina psů velmi rychle přistoupí na pravidla světa, který je odvrhl. Jakmile se totiž na ostrově objeví chlapec Atari, je pro něj snadné navázat pouto s Šéfem, nejdrsnějším psím samotářem a rváčem. Šéf navíc od jistého bodu zcela popře svou dosavadní existenci, aby mohl plnit nové poslání – sloužit člověku. Podobně jako v případech ostatních psích hrdinů však nejde o přijetí zodpovědnosti za druhé, ale o jisté rezignované přistoupení na pravidla většiny.

V důsledku bychom tak Psí ostrov mohli chápat jako film o velmi úspěšné manipulaci majority s minoritou, která své mocenské hry zjemňuje řečmi o lásce, jež je však zrovna v případě Atariho a Šéfa poměrně jednostranná. Zatímco Šéf je ochotný nasazovat za svého nového pána krk, Atari přijímá jeho službu a oddanost zcela samozřejmě a víceméně ji nijak neoplácí. Coby projev laskavosti by se dala samozřejmě počítat scéna, v níž chlapec svého nového psa pečlivě vydrhne. Jenže to je však zároveň moment, kdy Šéf ztrácí veškeré vnější znaky své předchozí identity. Teď je čistý, upravený a nachystaný k tomu, aby svého pána pěkně reprezentoval.

Odlišné a směšné

Především zahraniční reakce ­upozorňují také na problematické vyobrazení Japonska a Japonců. Japonština, která se ve filmu objevuje, není opatřena titulky a stává se z ní pouhý legrační zvuk, který sice umocňuje vyznění jednotlivých scén, ale na jehož obsahu vlastně nezáleží. Celé zasazení do japonské kultury pak funguje jako přehlídka větších či menších bizarností, které mají nejspíš pouze pobavit.

Samotné Japonsko je vyobrazeno dost zjednodušeně. Na to lze samozřejmě namítnout, že děj filmu se odehrává v blízké budoucnosti, a jedná se tak o jakousi temnou dystopickou vizi. Jenže i takové budoucí vyobrazení má své kořeny hluboko v současném orientalismu. Právě orientalistické konstrukty v Psím ostrově dovolují vyobrazit Japonsko jako zemi chladných, poslušných a často krutých lidí. Anderson tady používá na Západě známý a rozpoznatelný kód, který však nijak nezpochybňuje ani jej neohýbá. Pobavení nad rituály doprovázejícími zápasy sumó či nad přípravou suši tak vyrůstají ze smíchu nad něčím odlišným, což je však dělení, vůči kterému se měl film ve své základní premise vymezovat. Všechno odlišné je přitom v Psím ostrově buď přetvořeno, anebo zesměšněno. Jiná cesta tu neexistuje.

Vítězící děti

Psí ostrov je pochopitelně často hodnocen v kontextu Andersonovy předchozí tvorby. Fanoušci a fanynky ve svých glosách opakují, že je režisér nezklamal, že jde o další jeho nápaditý film a že se jim dostalo víceméně všeho, co od něj čekali. Jde vedle několika kraťasů a reklam o Andersonův devátý celovečerní snímek a není obtížné vystopovat společné prvky jeho dosavadní tvorby. Zjevná je především fascinace jakýmsi dospělým dítětem – jeho filmy jsou zaplněné postavami, které jsou na svůj věk buď určitým způsobem „přemoudřelé“ a musí se vypořádat s výzvami světa dospělých, anebo dospět přímo odmítají a tráví svůj život v nostalgickém oparu. Rizika reálného světa jsou zvláštně odhlučněná, a to i v případě hrozby tak přítomné, jako je ta v Psím ostrově, a nejdůležitější hodnotou je vnitřní svět hlavních hrdinů a to, zda najdou sami sebe, či nikoli.

Možná právě tohle přesvědčení, že existuje vnitřní pravda, která se skrývá kdesi v dětských letech a jíž jsme se v dospělosti vzdálili, je jedním z hlavních důvodů Andersonovy značné popularity. Podobné rétoriky ostatně využívá celá řada motivačních knih, řečníků i slavných osobností: je třeba najít to, co člověka baví, respektive co ho dělalo šťastným v dětství, a u toho vytrvat. Vlivy a výzvy okolního světa představují rušivé prvky, které je třeba utišit. Takové chápání ale nebere v potaz vůbec žádný kontext – společenské nebo ekonomické podmínky ani stávající politický a kulturní řád. Vnitřní pravda je dostupná všem, stačí jen dobře hledat a nepolevovat v nasazení. Ostatně i vnější svět či jeho stylizace, která je v režisérově rukopise obdivovaná a často napodobovaná, se řídí potřebami hrdinů a hrdinek – kompozice sedí, barevnost ladí, a pokud se vyskytne nějaký nezapadající prvek, funguje hlavně jako jednorázový vtip.

Andersonovy filmy je tak možné číst jako příběhy o tvrdohlavých „dětech“, které jsou přesvědčeny o svém pohledu na svět a odmítají z něj ustoupit. Prosadí se sice okouzlujícím, ale víceméně tvrdým a nesmlouvavým způsobem, jenž ignoruje kohokoli jiného. V těchto souřadnicích se pak pohybuje také Psí ostrov, kde Atari vcelku lehce a bez zbytečného přemýšlení získává to, co chce. „Přál bych si, aby můj život režíroval Wes Ander­son,“ říká jeden oblíbený mem. Tato obliba může vyrůstat z touhy zařídit si podobně útulnou, byť přísně spravovanou bublinu s ozvěnami dětství. V té není třeba řešit velké a trochu děsivé výzvy dospělého věku ani světa, který je jen málokdy a jen pro málokoho sladěný, přátelský a úhledný.

Autorka je scenáristka a publicistka.