Absolventka katedry animace na FAMU Kateřina Karhánková je jednou z nemnoha mladých českých autorských animátorů, kteří se cíleně věnují tvorbě pro děti. Proti šedi světa dospělých staví imaginaci malých hrdinů.
Zatímco v české hrané tvorbě se orientace na dětské diváky aktuálně soustřeďuje výhradně na žánr pohádky a hybridní „rodinné“ komedie, v animovaných filmech se častěji setkáváme s přístupem, jaký jsme byli zvyklí vídat v dětských filmech vznikajících do konce osmdesátých let. Tedy s výpovědí o každodenních starostech a dobrodružstvích obyčejných dětí, jejichž myšlení je protipólem omezeného „dospěláckého“ uvažování. Ač by se mohlo zdát, že animovaný film pro děti je celkem vděčný formát pro pozdější profesní uplatnění mladých absolventů animace, skutečný zájem o dětský krátkometrážní film během svého studia projevuje jen málo filmařů. Výjimku tvoří absolventka katedry animace na FAMU Kateřina Karhánková, která se k animované tvorbě pro děti hrdě hlásí a zároveň si zachovává vlastní autorský rukopis. Kromě Karhánkové se jí věnuje i její kolegyně Alexandra Májová (Hetmerová) či Veronika Zacharová a Filip Diviak, studenti zlínského Ateliéru animované tvorby.
Držet krok
Karhánková se prý o téma dětství začala zajímat již v průběhu svého studia na Střední umělecké škole Václava Hollara. S příchodem na FAMU jej však chtěla nejdříve zpracovávat ve filmech pro dospělé. Autorčina dvouminutová kreslená prvotina z FAMU Držet krok (2010) ukazuje barvitý imaginativní svět malého dítěte, které kvůli svým představám nestíhá držet krok se svými rodiči. Monotónní rytmus kroků rodičů přesně zapadá do jejich ponurého světa šedi a prázdnoty a kontrastuje s barevnou různorodostí a nepravidelným pohybem dětské postavičky. Poprvé se zde v tvorbě Karhánkové setkáváme s dichotomií dětské imaginace a fádnosti světa dospělých, kteří mají sklon dětskou představivost potlačovat. I malý hrdina ve filmu Držet krok nakonec tomuto tlaku podlehne a stává se malou kopií svých rodičů.
Přestože tento snímek lze vnímat jako trpkou metaforu určenou spíše pro dospělé, již zde se vyskytují osobité vizuální prvky příznačné pro další autorčiny filmy. Sama Karhánková říká, že při tvorbě filmů pro děti je nejdůležitější pochopit, jakým způsobem děti přemýšlejí. Můžeme se tedy domnívat, že jedním z důvodů, proč se ve většině jejích filmů setkáváme s vizuálem nedokonalé kresby, která připomíná různobarevné malůvky dětí z mateřské školy, je snaha přiblížit se dětskému úhlu pohledu.
Podobný vizuální styl Karhánková využívá také v jednom ze svých nejznámějších filmů – Novém druhu (2013). Jeho výtvarníkem překvapivě nebyla ona sama, nýbrž absolvent filmové a televizní grafiky na UMPRUM Filip Pošivač. Nový druh, vytvořený ploškovou technikou, vypráví příběh o třech dětech, které naleznou kost záhadného živočicha a snaží se vypátrat, kterému zvířeti mohla patřit. Proti zvědavosti dětí, které se ochotně pouštějí do zkoumání neznámého, stojí nepochopení a nedostatek podpory ze strany dospělých – učitelky, matky i odborníka. Fantastický tvor v mysli dětí je v Novém druhu také zobrazen „dětinsky“. Režisérka se zde inspirovala vlastní zkušeností s dětmi v mateřské škole, kterým přinesla vymodelovanou kost a požádala je, aby nakreslily, jak si zvíře, kterému kost patřila, představují. Tři převzaté dětské návrhy byly nakonec použity i ve filmu.
Otevřená mysl
Smyšlenou figuru v infantilním stylu můžeme vidět i v dalším krátkém filmu Karhánkové, nazvaném Tonda a bacil (2014), který vznikl jako animované cvičení s použitím herce. Bacil, který žije u Tondy v krku, je vykreslen tak, jak si ho malí kluci mohou představovat – jako ošklivá zubatá fialová příšerka, která chlapce doslova škrábe na patře a tahá ho za krční čípek. Autorka zde pracuje s obdobně svébytnou ploškovou animací, s jejíž pomocí znázorňuje Tondovy fantastické představy o tom, jak by mohl bacila porazit.
Absolventská práce Plody mraků (2017), za niž byla Karhánková oceněna na Anifilmu a na holandském festivalu Cinekid, je jediným jejím filmem, jehož hlavními postavami nejsou děti a v němž nenajdeme stopy dětinské kresby. Tematicky však tento pohádkově laděný snímek opět navazuje na autorčinu předešlou tvorbu. Chlupatí tvorečci žijí na opuštěné lesní mýtině a živí se oranžovými plody, jejichž semínka čas od času přilétnou vzduchem. Tentokrát není překážkou mezigenerační konflikt, jelikož všichni členové chlupaté skupinky jsou si rovni. Vnímáme však kontrast mezi otevřenou myslí, zvídavostí a odvahou hlavního chlupáče a strachem a pohodlností ostatních. Roztomilost postaviček, půvabný vizuál vytvořený výtvarnicí Alžbětou Skálovou a srozumitelný, nikoli však prostoduchý příběh s pointou a humornými pasážemi dokáže oslovit nejen dětské, ale i dospělé publikum.
Smysl pro týmovou spolupráci Karhánková prokázala i coby dramaturgyně ve filmu Rosa a Dara a jejich velké prázdninové dobrodružství (2015) či v chystaném večerníčkovém seriálu Mlsné medvědí příběhy, který spolurežíruje s Alexandrou Májovou a jehož výtvarníkem je opět Pošivač. Rosa a Dara, původně středometrážní snímek režiséra Martina Dudy o ztřeštěných eskapádách dvou malých sester, byl posléze rozšířen na specifický formát pásma pro děti, do něhož byly vedle autorčina Nového druhu zařazeny i krátké filmy Mythopolis (2013) Alexandry Májové a Malý Cousteau (2013) Jakuba Kouřila. Nezbývá než doufat, že snímky Kateřiny Karhánkové přesvědčí ostatní filmaře o tom, že tvorba pro děti má smysl.
Autorka je filmová publicistka.