Počeštěný maoismus

Rétorika čínské „kulturní revoluce“ šedesátých let 20. století se stala zdrojem inspirace řady západních intelektuálů i studentských revolucionářů Nové levice. Stopy tohoto podnětu lze vysledovat jak v myšlenkových hrách poststrukturalistické filosofie, tak v multikulturalismu liberální levice. Z českých filosofů té doby byl jediným souputníkem tohoto trendu Egon Bondy, a jeho text Pracovní analýza z roku 1969 je tedy unikátní jak v kontextu českých dějin idejí, tak v intelektuál­ní historii samotného autora. Recepcí Mao Ce­-tungova myšlení Bondy překonává dosavadní trockistickou orientaci a v Neuspořádané samomluvě z roku 1984 (knižně 2002) je již zcela prost i maoistických kategorií včetně iluzí o revolučním poslání Číny.

Pracovní analýza, která nikdy nevyšla ani v samizdatu, dlela dosud v archivu Libri prohibiti a ke knižní publikaci ji spolu s několika dílčími texty připravil Petr Kužel z Filosofického ústavu AV ČR, jenž v úvodním komentáři vyzdvihuje jedinečnost tohoto díla, vycházejícího z marxistických, nadto neoficiálních pozic v českém prostředí. Zda byly Bondym aplikované kategorie také nedogmatické, jak Kužel tvrdí, může být jistě předmětem polemiky. Kromě vlastního, téměř třísetstránkového textu jsou velkým přínosem také přiložené kratší Bondyho referáty z roku 1968, které byly dosud dostupné pouze v archivech. Jmenovitě například Marxismus u Mao Ce­-tunga, Co chce a co hlásá Rudi Dutschke a další texty tematizující obrodný proces roku 1968 nebo dělnické samosprávy.

Státní kapitalismus v Rusku

Styl Bondyho teoretických prací je charakteristický ignorováním akademických citačních zvyklostí, a přestože kromě jiných autorů neuvádí ani Tonyho Cliffa, přijímá jeho analýzu Sovětského svazu jako státně kapitalistického systému. O státním kapitalismu však hovořilo také maoistické vedení Číny, které spatřovalo jeho nástup ve vyhlášení mírového soužití s americkým imperialismem na 20. sjezdu KSSS v roce 1956. Ideologický závoj maoistické argumentace vězí v adoraci Stalinových premis o socialistické povaze transformace Sovětského svazu v meziválečném období, ústící ve vybudování socialismu v jedné zemi. Tento vývoj měl být za zády lidu zvrácen privilegovanou vrstvou byrokracie, z níž se stala nová vládnoucí třída teprve v závěru Stalinovy vlády. Dokonce ani Bondy, jenž označil Sovětský svaz za fašistickou diktaturu v raných padesátých letech, onen závoj nijak neproblematizuje. Neklade si tudíž otázku, zda takto popsaný regres sociální struktury nemohl začít již odstavením sovětů za „válečného komunismu“ a zda Thermidorem ruské revoluce nebyla už Nová ekonomická politika, a nikoli až nástup Chruščova.

Vlastní originalita Bondyho analýzy spočívá v jemném rozlišení struktury tohoto byrokratického sociálního pole, složeného z technokratického managementu a stranického aparátu. Na základě analogie s novověkým absolutismem, opřeným o mocenskou rovnováhu šlechty a měšťanstva, dospěl k podobnému závěru o vztahu výše zmíněných skupin, jejichž balancování vytvářelo pilíř absolutní moci politbyra a Stalina osobně. Bondy vidí jako moment vzniku této situace moskevské procesy druhé půle třicátých let, namířené proti stranické byrokracii ve prospěch technokracie, jejíž vliv měl převážit s vítězstvím SSSR ve druhé světové válce. Postupimská konference pak měla být novým jednáním o přerozdělení světa mezi americkým a ruským imperialismem. Mao Ce­-tung vysvětloval „kulturní revoluci“ jako záměr zvrátit v Číně právě tyto tendence. Zda však čínský režim a ostatní deklarovaně socialistické systémy neměly povahu podobnou SSSR, se Bondy v Pracovní analýze neptá.

Rolníci všech zemí, spojte se!

Postkoloniálním prizmatem můžeme exodus uprchlíků vnímat jako současnou obdobu toho, čím byl národněosvobozenecký boj předchozích generací sklonku koloniální éry. Zatímco původní obyvatelé kolonií bojovali za své vlastní státy, dnes jejich potomkům nezbývá než jít prosit o drobky bohatství vykořistěného imperiálními dobyvateli z jejich vlastního území a čelit u toho vlně rasismu a odmítání.

Právě v chudém obyvatelstvu zemí třetího světa Bondy spatřoval jediný revoluční subjekt za situace vzájemné konvergence společenských systémů Západu i Východu a integrace proletariátu i s jeho stranami do jejich struktur. Na rozdíl od Herberta Marcuseho Bondy jak v Pracovní analýze, tak v Neuspořádané samomluvě zpochybňuje revoluční potenciál dosud marginalizovaných skupin (underclass, etnických menšin, studentstva a mládeže), které „kromě své nespokojenosti však nemají k dispozici nic“.

Hlavní linie třídního boje tudíž již neměla vést v rámci národních států mezi prací a kapitálem, ale globálně mezi bohatým Severem a chudým Jihem, jehož hegemonem chtěla být Čína. Jako vejce vejci se mohou podobat světová revoluce agrárních národů proti imperialismu a Huntingtonova sémantická proměna biologického rasismu ve „střet civilizací“. Zatímco první má být emancipací raba, druhá je nazírána z hledí pána střežícího svou říši. Koneckonců je to hřiště světa rozparcelovaného do zájmových sfér skupin finančního kapitálu, kde vzájemný zápas národů proti sobě slouží k potlačení emancipačních hnutí.

Zdá se, jako by Bondy místy scházel z cesty historického materialismu k politickému voluntarismu, interpretuje­-li mezinárodní politiku integrace jako program imperia­lismu, zvláště pak v retrospektivním světle jeho pozdních výkladů z knihy O globalizaci (2005), kde již otevřeně mluví o dlouhodobě připravovaném záměru finanční oligarchie s cílem zbavit se přebývajících pracovních sil. Vulgární determinismus totiž připouští vidět historické procesy i jejich aktéry jako pasivní loutky živelných „ekonomických zákonitostí“. Málem bychom mohli Bondyho odbýt zařazením do odepsané škatulky konspiračních teoretiků, nebýt prací světově uznávaného anarchistického antropologa Davida Graebera, jenž sám také považuje tyto tendence za plán politických a ekonomických elit, připravovaný od čtyřicátých let 20. století. Každopádně Bondy nachází v těchto tendencích hrozbu potlačení emancipačních hnutí, která chápe jako pružinu dějinného vývoje. V případě porážky emancipačních konfliktů bez odstranění jejich příčin by došlo k degeneraci a postupnému zániku civilizace. Takový stav podle Bondyho už nastal za antického Říma, který upadl v důsledku rozdrcení povstání otroků, takže nevědomým revolučním subjektem se musel stát až vnější útočník v podobě barbarských kmenů. Netrpí v současnosti euroamerická civilizace obdobnou diagnózou?

Revoluce v Evropě?

Jestliže v západní Evropě existují podmínky legálního, nikoli však masového revolučního hnutí, východní půle kontinentu čelí opačnému problému, uvažoval Bondy. Takzvaná postindustriální Evropa prošla proměnou své sociální i ideologické struktury, čímž se v očích maoistů stala druhotným dějištěm emancipačního zápasu. Koloniální status sovětské sféry ji činil objektivním spojencem národněosvobozeneckých hnutí třetího světa, opoziční hnutí i v komunistických stranách však byla převážně prozápadně liberální. Abstrahujeme­-li od dobově přechodných specifik, Bondyho tvořivý přístup spočívá především v teorii revoluční strategie. Jako člen Názorového sdružení levice, v němž participoval v letech 1968–69, zpochybňoval sliby elitářského křídla reformních komunistů o obrodě „socialismu“ shora. Původně Stalinovu tezi třídního boje za socialismu, legitimizující teror třicátých let a později převzatou Mao Ce­-tungem k ospravedlnění vlastních mocenských hrátek, Bondy naopak převrátil v autenticky emancipační teorii o nepřetržité vzpouře lidových mas proti vůdčím elitám jako jediné záruce reprodukce třídní společnosti. Státní kapitalismus, který podle něj panoval ve východním bloku, mohl tedy přejít v socialismus pouze lidovou revolucí, jejímž úkolem mělo být nastolení samosprávné společnosti dělnických rad, s jakou v moderních dějinách přišla poprvé Pařížská komuna.

Autor je publicista.