Amerického umělce, který svou fascinaci geografií využil v dílech analyzujících politično materializované ve virtuálních i fyzicky existujících infrastrukturách, jsme se zeptali, jak vnímá vztah teorie a umělecké praxe. Mluvili jsme také o tom, že žádné téma není nikdy úplně nové, či o kruhu nefunkčních družic, který se stal součástí naší planety.
Jako umělec se dlouhodobě zabýváte způsoby a místy dohledu, geografií internetu nebo perspektivou vesmíru. Jakým způsobem tyto projekty vystavujete? Ovlivňuje vás nějaká podoba institucionální kritiky?
Narážíte na projekty Trinity Cube, The Last Pictures – a svým způsobem i Autonomy Cube, pokud jde o skutečnost, že vlastnosti určitého prostoru splývají s konkrétním uměleckým dílem a jsou umocněny již existující politické vztahy, které se na Zemi odehrávají. V případě Trinity Cube jsem chtěl vytvořit objekt, který by obsahoval tento druh materiálu a zároveň historii onoho místa. Šlo vlastně o velmi jednoduché gesto: spojil jsem sklo posbírané v poušti v Novém Mexiku, které vzniklo při výbuchu první atomové bomby, se sklem nalezeným po katastrofě ve Fukušimě. Na jedné straně vytváříte nějaký text, na druhé straně ale destilujete historickou situaci, která zamrzla v určitém okamžiku.
The Last Pictures vychází z poznání, že určité druhy družic se pohybují na oběžných drahách od povrchu Země tak vzdálených, že když přestanou fungovat, zůstanou na nich navždy. Důsledkem je například to, že lidé vytvořili kolem planety prstenec mrtvých robotů, který už je nyní její trvalou součástí. Až život na planetě jednoho dne zmizí, tyto mrtvé kosmické lodě budou kolem stále obíhat. Je to typ projektu, který si vybírá nějaký známý fakt, dovede ho do extrému, a tak ho učiní nesamozřejmým.
Projekt Autonomy Cube je naopak inspirovaný spíše klasickou institucionální kritikou. Přemýšlel jsem o tom, jaké je politické pozadí fungování internetu a softwarových protokolů, a snažil se představit si, jak by internet vypadal, kdyby do jeho struktury byly zakódovány zcela jiné hodnoty. Důležitou součástí projektu je to, že se po instalaci stane součástí muzea. Snažím se zachytit politično protékající komunikačními kabely spojujícími muzeum s okolním světem a měnit jeho podobu. Je to sice metafora, zároveň ale i gesto s reálnými dopady.
Vaše zaměření je velmi specifické. Proměňuje se nějak? Na čem aktuálně pracujete?
V poslední době jsem se zabýval projektem zaměřeným na téma strojového vidění a umělé inteligence, nazvaným Sight Machine. Jde o spolupráci se smyčcovým kvartetem Kronos Quartet. Během živého koncertu tohoto tělesa se za zády hráčů promítá vizualizace jejich přítomnosti, jak ji zpracovávají různé počítačové programy – analyzuje se vše možné od pohybu hráče v objektu, kde se odehrává koncert, přes náladu a emoce až po názorové preference. Dále pracuji na projektu Orbital Reflector, který odpovídá na otázku, zdali můžete postavit satelit, který nemá žádnou vojenskou, komerční nebo vědeckou funkci, a který se tedy zásadním způsobem liší od všech ostatních družic. Říkám tomu kosmické inženýrství v zájmu kosmického inženýrství. Letos tedy bude vypuštěn malý satelit nesoucí strukturu, která bude odrážet světlo zpět na Zemi, a bude tak viditelná pouhým okem. Po pár měsících shoří v atmosféře – první satelit existující čistě jako umělecké gesto.
Kromě umělecké práce se věnujete také psaní teoretických textů. Jak spolu tyto dva přístupy souvisejí?
Jsou to prostě jen dvě věci, které mě baví dělat. Veškerou mou práci teoretickou i uměleckou spojuje to, že vzniká na základě důkladného bádání a přemýšlení. Umění pro mne znamená způsob, jak předvést určitou vizi, přitáhnout k něčemu pozornost nebo vytvořit rámce nahlížení na konkrétní problémy, a psaní je pak prostě další cesta, jak k vybranému tématu přistoupit. Média chápu vlastně docela konzervativně v tom smyslu, že v písemné podobě lze předkládat určitý typ argumentů a můžete jejich prostřednictvím sdělit jisté druhy nápadů. A totéž platí o umění. Budu-li konkrétní, takovým dvoudomým způsobem jsem se zabýval třeba umělou inteligencí a strojovým viděním – vznikla výstava i samostatné texty, a mám za to, že dohromady působily tak, jak by jedno ani druhé médium samo o sobě nebylo schopné.
Jedním z poměrně nových teoretických konceptů je pojem platformy. Mohou být třeba také dohledové systémy, které vás dlouhodobě zajímají, považovány za svého druhu platformu?
Pojem platforma nepoužívám, vyhovuje mi spíš koncept infrastruktury. Co se týče infrastruktur, nejdůležitější téma v této oblasti jsou politické scénáře vepsané do materiality infrastruktury, v níž žijeme – ať už jde o internetové, dohledové nebo vojenské platformy. Sám jsem v tomto ohledu vyšel z úvah o geografii, kterou chápu jako vědu promýšlející, jak lidé přetvářejí povrch země a jak je to zpětně ovlivňuje. To je základní intelektuální a metodologický přístup, který pokrývá téměř celou moji tvorbu.
Výzkumná část mých děl trvá i roky. Metodologicky se snažím cele vnořit do objektu, na nějž zaměřuji svou pozornost; snažím se ho pochopit až do bodu, kdy mi sám řekne, jak chce být vyjádřen. Zní to asi dost mysticky, ale taková je moje zkušenost. Obvykle se jedná o nějaký detail, který naznačí určitou alegorii nebo metonymii. Z těchto momentů pak tvořím základ uměleckého díla. Pro každé výtvarné dílo je důležitý i dialog vedený s dalšími lidmi – současníky, ale i s potomky a předky. Jsem přesvědčený o tom, že na světě se neděje nic nového, že historie se neustále opakuje a že jiní umělci v minulosti uvažovali o stejných věcech, o nichž teď rozmýšlím já, pochopitelně způsobem ovlivněným historickými specifiky. To tvoří druhou část úvah o tom, jak dělat umění – jak jste zapojeni do rozhovoru, který probíhá po staletí, jak k němu sami přispíváte. Tohle břemeno v umělecké tvorbě pociťuji silněji než při psaní.
Je vám blízký nějaký konkrétní filosofický nebo metodologický směr?
Dá se říct, že částečně vycházím z materialistického rámce. Přestože se v dějinách objevily skutečně silné způsoby teoretického myšlení, jsou spíše vzácné. Základním testem kvality teorie je podle mne otázka, zda navrhuje jiný způsob, jak nazírat na svět, nebo – což je ještě lepší – poskytuje prostředky k tomu analyzovat něco způsobem, který by vás předtím nenapadl. To lze tvrdit tak o Karlu Marxovi, Friedrichu Nietzschem nebo Michelu Foucaultovi. Jinými slovy řečeno, sekundární teoretickou literaturu nečtu, nezajímá mne.
Do jaké míry se vyjadřujete k politice v užším slova smyslu?
Nedomnívám se, že existuje něco mimo politiku, zvláště když mluvíme o lidmi vytvořeném životním prostředí, ale ve svých textech jsem v tomto ohledu analytičtější – určitě chci ukazovat, jak problémy životního prostředí, národní bezpečnosti a státní moci souvisejí s kapitalismem, ale nemyslím si, že argumenty tohoto typu lze předkládat prostřednictvím uměleckých děl. Umění může být opravdu působivé v případě vytváření metafor a alegorií, zdůraznění a defamiliarizace nějakých skutečností, ale text při předkládání argumentů, důkazů a analýz následků zpravidla pracuje lineárnějším, méně neurčitým stylem. I proto se mi zdá užitečné střídat různé typy médií.
Z angličtiny přeložila Marta Martinová.
Trevor Paglen (nar. 1974) je umělec, fotograf a geograf, který se zabývá tématy masového dohledu a sběru dat. Jeho díla byla vystavována v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, londýnské Tate Modern, Muzeu moderního umění v San Francisku, na Istanbul Biennial 2009 a na mnoha dalších sólových a skupinových výstavách. Je autorem pěti knih a četných článků, v nichž se zabývá tématy, jako jsou války budoucnosti a státní tajemství nebo experimentální geografie a antropogeomorfologie.