Malé pětipatrové paneláky, známé jako chruščovky, se do konce sedmdesátých let rozšířily po celém území tehdejšího Sovětského svazu. Z dnešního pohledu jsou tím lepším, co ze sovětského systému zbylo. V současnosti ale chruščovky ustupují tlaku developerů a brzy možná zmizí úplně.
Zasvěcující přednášku o moskevské architektuře 20. století jsem dostala jednou v noci na Gogolském prospektu. Byla strašná zima, ale můj kamarád Saša trval na tom, že musíme v parku popít na krásu a na umění, a přinesl při té příležitosti dost hrozné rybízové víno. Saša je básník, stylizuje se do renesančních mistrů (urazil se, když jsem na otázku, koho mi připomíná, váhavě odpověděla, že Jima Morrisona) a rád občas někoho chytne za klopy a křičí mu do obličeje: „Pravda, nebo Krása? Musíš si vybrat!“
Stalinka a chruščovka
Základní pojmy jsou dva, vysvětluje Saša. Jak to připomíná hotel Imperial, je to stalinka. Jak je to malý panelák, je to chruščovka. Vysokým nekvalitním panelákům ze sedmdesátých let se říkávalo brežněvky, ale už jim tak říká jen Sašova babička.
Gogolský prospekt, kde Saša přednášel o domech a šermoval okolo sebe plastovým kelímkem, byl stalinkami lemován. Protože na ulici byla tma, pozorovali jsme portýry ve dveřích a nové ekonomické elity ve velkých rozsvícených oknech. Chodník lemovala drahá černá auta.
V prvních dekádách Sovětského svazu bylo bydlení jedním z určujících témat. Hospodářská krize první poloviny třicátých let vyústila v obrovskou migraci, kterou města kapacitně nezvládala – „prostorové normy“, definující standardní životní prostor na hlavu, činily k roku 1930 v Moskvě 5,5 m2. Většina lidí žila ve sdílených bytech, takzvaných komunálkách, v nichž se celým rodinám pronajímaly i „kouty“ a „chodby“. Běžnými strategiemi boje o prostor byly fiktivní svatby, utajování úmrtí, přihlašování cizích lidí jako příbuzných.
Ve druhé polovině třicátých let se to mělo změnit. Tedy, abychom si správně rozuměli, mělo se to změnit pro ty, kdo si to zasloužili. Tady přicházejí na scénu stalinky. Monumentální neoklasické domy na pompézních bulvárech centra města, stropy až tři metry vysoké, byty od 50 do 100 m², tři až čtyři pokoje, balkon, vlastní koupelna a kuchyň, portýr u vchodových dveří. Potenciální přístup k těmto bytům, tak jako k sanatoriím, luxusnímu zboží či letním chatám za městem, byl záležitostí komunistické nomenklatury a nové kulturní elity. A stachanovců, samozřejmě. V jejich očích nešlo o buržoazní výstřelky, nýbrž o definitivní triumf Revoluce. Ze stalinek, tak jako z moskevského metra a většiny stalinské architektury, vyzařuje moc a velkolepost.
Komunálky zatím umožňují totalitní teror, v němž všichni dohlížejí na všechny a udání často znamenají volná místa v bytě. Bydlení je s politickou situací v zemi úzce spjato. Není proto divu, že první oficiální hlasy, nejistě kritizující svatou stalinskou éru, jsou architekti. Kritizují komunálky a těžkopádnému stylu stalinek, kopírujícímu buržoazii 19. století, říkají „sen prababiček“. V prosinci 1954, více než rok před slavným tajným projevem, Chruščov odsoudí stavební excesy a požaduje radikální rozchod s praktikami stalinské minulosti, se zbytečnou ornamentálností a nepraktickým designem. Požaduje standardizaci urbánní výstavby. Rychle, kvalitně, ekonomicky.
Boj o chruščovky
V roce 1958 uspořádá stát na sídlišti Novyje Čerjomuški na jihu Moskvy soutěž o nejefektivnější konstrukční systém domů, který by okamžitě mohl být rozšířen do celého Sovětského svazu. Pětipatrové panelové chruščovky, přivedené na svět pod názvem K7, na rozdíl od komunálek předpokládají, že co rodina, to samostatný byt. Byty mají okolo 40 m²: dva pokoje, kuchyň, záchod sloučený s koupelnou. Tytéž chruščovky jako v Novych Čerjomuškách rostou v Magadanu, v Dušanbe, v Tallinnu. Do roku 1970 se zachruščovkuje 227 600 km² sovětské země. Do chruščovek se přestěhuje třicet procent veškerého městského obyvatelstva.
A s chruščovkami přichází i nový životní styl. U domů se staví hřiště, parky, obchody, školky, kina, knihovny. Reformní designéři vedou kampaň za „moderní byt“: současný nábytek musí být uživatelsky pohodlný, všem dostupný a jednoduchý. Uniformita interiéru má převládnout nad vybavením různorodého stylu a původu. Většina Moskvanů bydlela několik posledních desítek let v přecpaných komunálkách bez jakéhokoli soukromí. V nových mikrorajónech jde opět žít. Ve vlastních kuchyních se lidé znovu odvažují kritizovat moc, číst zakázané knihy, scházet se.
V chruščovce jsem spala jedenkrát v životě, na jihu Tádžikistánu. Chruščovky tam v šedesátých letech znamenaly nový, moderní způsob života a lidé se do nich stěhovali z dřevěných a hliněných chatrčí. Dnes ale pětipatrové paneláky znovu prorůstají přirozeným způsobem života na vesnici. Sdílená kuchyně a koupelna byly umístěny na trávě před vchodem, k hromosvodům někdo přivázal kozy a z balkonů se staly kurníky. Mou chruščovkou se na jedné straně prorvala dovnitř moruše. Vždycky jsem chruščovky vnímala podobně: jako domy symbolizující určitý životní styl éry, která pominula. Vždycky mi byla nesympatická jejich stejnost a stísněnost, stejně jako představa, že díky občanské vybavenosti není třeba svůj rajón opouštět a vydávat se po městě. Štvaly mě betonem vymezené trávníky před vchody a absence opravdových ulic a náměstí. Satirická verze tetrisu, v níž je třeba na sebe skládat další a další paneláky, mi připadala jako přesná metafora mých dojmů.
Na konci listopadu mi ale zavolal jeden česko-francouzský fotograf a pozval mě na návštěvu k moskevským aktivistům, v jejichž očích chruščovkám ani náhodou neodzvonilo.
Loni na jaře oznámil primátor Sergej Sobjanin záměr panelové domy likvidovat a na jejich místě stavět domy nové. „Pětipatrovky“, jak současná moc chruščovkám říká, jsou údajně v havarijním stavu. Přestavba by se týkala asi 4,5 tisíce domů a 1,6 milionu lidí. Přes rozsah plánované změny byla (a stále zůstává) konkrétní realizace mlhavá. Mnoho bytů je v soukromém vlastnictví, ale o celých čtvrtích by se mělo rozhodovat ve většinovém hlasování. V Moskvě chybí dostatek náhradních bytů, v nichž by mohli obyvatelé bouraných chruščovek žít. Rozhodnutí radnice okamžitě vzbudilo velkou pozornost a do ulic vyšly desetitisíce lidí, přesvědčených, že za plánovanou demolicí jsou Sobjaninovy vztahy s developery, kterým by stržení celých čtvrtí otevřelo nepředstavitelné možnosti. Odhadovaná cena projektu se pohybuje okolo tří trilionů rublů.
I přes občanský tlak k hlasování o demolici došlo. Domy, v nichž dvě třetiny hlasovaly „pro“, budou zbourány. Za souhlas se počítá také zdržení se hlasování. Ze 4546 domů zahrnutých do přestavby „proti“ hlasovalo 267. V sedmi domech nehlasoval o osudu chruščovky ani jeden člověk.
„Je to samozřejmě nesmysl,“ hodnotí celé hlasování Pavel, když jdeme po Chymkinském bulváru na Južném Tišinu. „Náš dům hlasoval proti, ale do demolice nás zahrnuli, jako bychom hlasovali „pro“. Rozhodnutí napadáme, ale papíry se údajně ztratily. A dokázat, že jsme hlasovali „proti“, je skoro nemožné. A rozhodně nejsme jediný dům, kde hlasování proběhlo nestandardně. Obyvatelé chruščovek jsou často staří lidé, kterým úřady daly lživé informace, co se týče bourání a náhradního bydlení. Jinde zase nezapočítali některé hlasy „proti“. A jiné domy zahrnuli do demolice na poslední chvíli nebo vůbec nebylo jasné, zda se jich hlasování týká nebo ne. Takže se teď vytvořila taková široká komunita nespokojených chruščováků. Nejsme žádní aktivisté, jen chceme žít normálně.“
Zbourat a znovu stavět
Ono mlhavé „žít normálně“ je v Rusku v jádru všeho a používá se ve všech představitelných kontextech, takže jsem vůči normálnímu žití většinou skeptická. V tomhle případě jde ale o trefnou volbu slov. Pavlovi je málo přes třicet a je programátor. Když se mu narodilo první dítě, rozhodli se s ženou, že na hypotéku koupí byt. Oba v chruščovkách vyrostli a připadají jim jednoznačně lepší než nové vysoké domy.
„Sousedi mají taky děti, takže se s nimi kamarádíme, děti si mohou venku hrát a jezdit na kole. Můžeme před domem grilovat. Jsou tu školky, obchody, doktoři. Celý rajón je relativně bezpečný a dobře dostupný.“ Vypočítává důvody, proč se jim tady žije dobře. „A je tu klid. V noci je tu tma a ticho, což je v Moskvě zázrak.“ S tím souhlasím. Místní smogově bílé noci nesnáším.
„Nové vysotky mají často naopak několik desítek pater, sousedé nemají šanci se znát. A developeři nemají nejmenší motivaci stavět u domů nějaká zázemí. Chybí tam parkoviště, hřiště, všechno. Za Sovětského svazu lidé žili mnohem více spolu – a dnes už to jde jen v chruščovkách. Hlavní argument pro demolici, že jsou v havarijním stavu, je samozřejmě lež. Náš dům je starý pětačtyřicet let a žádné zásadní opravy doposud nepotřeboval. To naopak nové domy se staví pro jednu dvě generace, aby se potom zbouraly a mohlo se stavět znovu. A znovu bourat a znovu stavět. A stavební firmy budou mít práci.“
Pavel doufá, že jejich chruščovka odvolání vyhraje a nezboří ji. Všechny okolní domy nicméně pro demolici hlasovaly. Ze současné perspektivy se zdá, že primátor je odhodlaný vzbouřené paneláky nechat napospas vysotkám, utopit a obestavět je a okolí vytěžit na maximum. Zastavět parky a hřiště, které k bouraným chruščovkám patřily. Na ten kilometr čtvereční, na kterém Pavel bydlí, má připadnout padesát tisíc nových bytových jednotek.
Tádžické moruše vrůstající do panelů možná vypovídají o tom, že pro místní byla sídliště starý experiment, jehož doba minula spolu se sovětskou ekonomikou. V Moskvě chruščovky naopak možná zůstanou symbolem toho, co na sovětském systému dobré bylo a co současná ruská oligarchie odbourává mávnutím ruky.
Tehdy na Gogolském prospektu jsem se Saši napůl žertem ptala, jestli jsou i gorbačovky, jelcinky, putinky.
„Putinky.“
„Co? Tak se říká těm vysokým domům, vysotkám? Nebo Moskvě City?“
„Ale putinka není dům. Je to průměrná vodka.“
Autorka je publicistka.