Navzdory všudypřítomné a progresivní počítačové animaci se u nás najde řada tvůrců, kteří pracují s klasickou loutkou, a navazují tak na bohatou českou tradici. Kromě představitelů starší a střední generace se objevuje čím dál víc mladých autorů, kteří přistupují k loutce originálně a nebojí se s ní experimentovat.
To, že je u nás filmová loutka na vzestupu, potvrdila i výstava Loutka žije!, která byla součástí loňského festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni. Důvodem, proč mladí tvůrci sahají po tradiční technice, může být jak vztah k rukodělné práci, tak i jistá nedokonalost. Jak se například vyjádřil student nedávno vzniklého ateliéru Animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni Martin A. Pertlíček: „Mám svým způsobem rád, když animace nebo loutka není dokonalá – vypovídá to o její duši, kterou se každý animátor snaží loutce vtisknout.“ Právě Pertlíček je příkladem tvůrce, který se snaží přistupovat k loutce invenčně a pro svůj krátký Panta Rhei (2016) vyrobil loutky připomínající syrové maso: jeho film se totiž odehrává v obřím mlýnku na maso, jenž může být chápán jako metafora současné společnosti. Soukolí věčného masomlýnku je zvláštní variací na Hérakleitův slavný výrok, film však působí spíš jako kritika současného neoliberalismu, který má daleko ke svobodě jedince. Naopak, z daného koloběhu jako by nebylo úniku, masa postaviček pochoduje stále stejnou cestou, jedna od druhé se neliší a jediným smyslem společného lopocení je systém (koloběh) sám. Ačkoli „masáci“ působí, jako by šlo (například po vzoru Švankmajerových filmů) o syrové maso, ve skutečnosti jsou loutky vyrobeny ze silikonu. „Masákům nakonec sedí, že nemají přesné klouby a pohybují se tak trochu podivně, rozplizle,“ rozvádí student, jehož supervizorem je nestor české (nejen loutkové) animace Jiří Barta.
Alkoholický pan Pavouk
Metafora jedince semletého nesmyslným soukolím společnosti-stroje se objevuje i v loutkové Anatomii pavouka (2014) Vojtěcha Kisse, který zanechal studia animace ve Zlíně, aby se mohl podomácku věnovat práci na tomto skoro půlhodinovém unikátním filmu. Jde o vizi pochmurného města, v jehož útrobách osamoceně přebývá pan Pavouk, člověk zotročený kancelářskou prací, jenž svou existenci utápí v alkoholu. V jeho snech je však ještě naděje na svobodu a na změnu, jak naznačuje až ezoterický závěr filmu. Kiss založil svou obrazově silnou metaforu na tradiční technice loutek, dekorací, svícení a práci s řadou triků a optických iluzí (například projekce na vodu v akváriu).
Zcela jiným směrem se vydali Pertlíčkovi spolužáci z plzeňské Sutnarky Jiří Krupička a Matouš Valchář, kteří v absurdní grotesce Povídky o chlápkovi a jeho ženě (2015) pracují s punkově pojatými loutkami i dekoracemi a posouvají je do žánru černé (slapstickové) komedie, který u nás není příliš běžný. Postarší manželská dvojice v pěti krátkých skečích vždy nečekaně vyjede ze zajetých domáckých kolejí pomocí nereálných zvratů a situací, přičemž manželství zde má zhruba tak daleko k rodinné idyle, jako oba tvůrci k feminismu. Černohumorný je i nejnovější bakalářský film Matouše Valcháře O tom, co potom (2018), který se letos objeví jak ve studentské soutěži na Anifilmu, tak na prestižním festivalu ve francouzském Annecy. Film vtipně glosuje lidské představy o posmrtném životě na příběhu Eskymáka, jehož život po smrti je založen hlavně na jídle (a jeho nedostatku), přičemž inuitské „nebe“ ironicky připomíná Karlovy Vary a loutky působí záměrně nedotaženě (některé mají například po vzoru Simpsonových jen čtyři prsty, jiné jen palčáky, případně jsou zcela bez rukou).
Svět rostlin z drátků
Odlišnou, pohádkově fantaskní poetiku představují loutkové příběhy z lesa, ať už ty realisticky pojaté, jako dojemný První sníh (2016) studentky Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Lenky Ivančíkové, pojednávající o cestě malého ježka z doupěte do divokého lesa, anebo ty fantazijní, například krátký film Až po uši v mechu (2015) Barbory Valecké a Filipa Pošivače, absolventů pražské UMPRUM, představující ty nejfantastičtější lesní tvory, trnky a rusalky. Pošivač připravil pro internetovou televizi Stream.cz i celý loutkový seriál Živě z mechu (2016) a tvůrčí tandem chystá pro Stream další loutkový seriál Tonda, Slávek a génius.
Do poetického světa neobvyklých rostlin z drátků zasadil pro změnu svůj krátký film Zápletka (2015), vyprávějící o dvou milencích z rostlinné říše, absolvent Katedry animované tvorby na FAMU Stanislav Sekela. Výtvarno lehce připomíná adventuru Botanicula českého studia Amanita design, animace drátků je takřka dokonalá. Sekela stojí i za výtvarnou koncepcí letošního ročníku Anifilmu a pro festival vytvořil vůbec první 3D znělku – profesionálně se totiž nevěnuje ani tak loutce, jako spíš počítačové 3D animaci.
Jezevec v Národním
Zcela jiný přístup k loutce prosazuje další absolvent FAMU Martin Máj, který se věnuje především voděné loutce, tedy loutkovému hranému filmu, jenž vybočuje z tradiční české loutkové animace a hledá svou inspiraci v divadle. Možnosti voděné loutky využil ve svých filmech především Jan Švankmajer a voděný je i celovečerní Malý pán (2015) divadelníka Radka Berana. Podobně jako Švankmajer v Rakvičkárně (1966) pracuje i Máj s maňásky ve svém studentském filmu Punch a Judy (2013) a reflektuje v něm (a obrací) vztah loutky a loutkoherce i obecnější téma manipulace, které je v duchu divadelní rakvičkárny pojato poměrně řízně. Sebereflexi vztahu loutky a loutkoherce zkoumá ve svém loutkovém filmu Rybáři (2016) i další studentka FAMU Bára Anna Stejskalová. Skrz příběh o loutce-rybáři, jenž vyloví jednoho dne ze zamrzlého jezera lidského kostlivce, který náhle obživne, uvažuje Stejskalová nad tématem manipulace a loutkovitosti člověka. Do práce s loutkou (a potažmo s manipulovatelností) přitom zapojuje i další média (například internet).
Vraťme se však ještě k Májovi, který vytvořil v tandemu se scénografem Karlem Czechem v Česku jedinečnou kombinaci muppetovské loutky a animatroniky ve filmu Pan Jezevec (2012). Animatronie, tedy technologie používaná k vytvoření pohyblivého stroje, který animuje za pomoci manuálního, dálkového či počítačového ovládání, se objevuje už dlouhou dobu ve světě triků i v zábavním průmyslu (například v Disneylandu či Dinoparku). V autorském filmu – navíc českém – jde o raritu. Pan Jezevec je humorně nadsazeným příběhem o snaze jezevce stát se hercem v Národním divadle – reálně vypadající i pohybující se zvířecí loutky jsou zasazeny do skutečného prostředí lesa. Až nezvykle dokonalá (animatronická) mimika a výrazy očí v kombinaci s toporně voděnými loutkami a nepravděpodobným příběhem vytvářejí zvláštní mix bizarnosti a komiky, k němuž lze těžko hledat v českém filmu ekvivalent.
Jak vidno, česká filmová loutka se v rukou nejmladší generace stává nezvykle pestrou a poučenou směsí plnou originality a hravosti a je jen otázka času, kdy se přehoupne ze studentské a krátkometrážní kategorie někam dál.
Autorka je filmová publicistka.