Ztraceni v obrazech

Poslední letošní premiéru má za sebou Divadlo X10, které s 30. červnem letošního roku opouští své strašnické působiště. Tvůrčí tým v čele s režisérkou Ewou Zembok a dramaturgyní Lenkou Havlíkovou si vybral text úspěšného současného francouzského dramatika Fréderika Sonntaga Pod kontrolou a jako místo konání zvolil už novou scénu v centru Prahy v bývalém Domě uměleckého průmyslu DUP39. Počet postav se pohybuje kolem třiceti, herců je naštěstí „pouze“ jedenáct. Ovšem nejen toto charakterové mnohohlasí poněkud ztěžuje orientaci v inscenaci.

Otázky, samé otázky

Ještě než si diváci sednou (už to je problém, protože hlediště je jen tušené), přijde mírně extravagantně oblečená žena s basketbalovým míčem (Jana Kozubková). K čemu ale ten basketbalový míč? O košíkové vůbec nemluví. Jednou ho použije jako náznak těhotenského břicha, jinak s ním párkrát bouchne o zem a to je vše. Proč má žena, která sugestivně divákům vykládá, že to konečně pochopila, že to sice trvalo a že už svůj život chtěla řešit různými způsoby, než konečně zjistila, že její život píší scenáristé, že je jen postava ve filmu nebo seriálu, u sebe basketbalový míč? Než by diváci mohli najít odpověď (to se nestane do samého konce představení), jsou konečně za řinčícího hudebního podkresu, jehož autorem je Filip Šebšajevič, usazeni do židlí, jež odkudsi přinášejí zbylí herci…

Stylová forbína s neuroticky vzrušující otázkou vznesenou přítomností basketbalového míče je u konce a stejně tak i naděje na bezpečně definovaný problém, který by se soubor divadelními prostředky snažil pojmenovat a snad i nastínit možný klíč, řešení, vysvětlení, interpretaci nebo jen návod, jak na něj nahlížet. Následuje eklektická smršť obrazů a interpretací.

Otázek je nakonec mnohem víc než jen po smyslu baskeťáku v předscéně. Ostatně už v anotaci se píše: „Ve 22 krátkých scénách popisuje 25 postav svět, kde hranice mezi realitou a fixními ideami nezadržitelně mizí. (…) Paranoia? Rozpad identity? Anebo je to nějaká fikce? Seriál? Reality show? Otázky. Samé otázky.“ Ano, otázky. Když je divák usazen a v hlavě mu doznívá příliš zjevný příběh dámy, která žije v představě, že je jako Truman Burbank ve slavném Weirově filmu Truman Show, vstoupí na jeviště dva drobet vyšinutí hlídači (Jakub Gottwald a Jan Grundman) a jejich rozhovor připomene pro změnu Orwellovo 1984. Přítomnost herců v hledišti a jejich jakoby náhodné vřazení do představení sice působí jako klišé, v tomto případě se však jedná o prvek poměrně funkční. Oba strážci tak mezi sebe vytáhnou třetího (Vojtěcha Hrabáka), který se tomu naštěstí moc dlouho nediví, a tak je jeho důstojný vstup na scénu zachráněn. Strážci poté hovoří o dohledu nad lidmi a o dohlížení, které by snad mělo panovat i nad nimi. Dialog odsýpá, zejména Jakub Gottwald si zjevně užívá roli „nedrsňáka“ a divák si konstruuje svět přesně podle modelu Foucaultovy metafory panoptikonu.

Hledání klíče

Následuje scéna dvou milenců (Václav Marhold a Anežka Hessová), kteří vědí, že jsou sledováni, jen netuší odkud a kým. Chtějí se milovat a chtějí utéct, ale musí to udělat tak, aby nevzbudili pozornost. Svět poslušné patologické společnosti, která už ze zaběhnutých norem nedokáže vyklouznout, i kdyby k tomu měla příležitost, je ještě pořád funkčním klíčem k inscenaci. Pak se to ale stane. Inscenátoři začnou vršit obrazy, které dosavadní relativně koherentní vyprávění zbortí. Nemá smysl na tomto místě jmenovat dalších asi deset výjevů, které spolu souvisejí jen s velkou dávkou odhodlání. Nelze říct, že by jednotlivé obrazy byly samy o sobě diskutabilní nebo snad špatné. Například dialog Jakuba Gottwalda a Vojtěcha Hrabáka v rolích mluvčích jakéhosi guvernéra je vlastně velmi zdařilou groteskou. Problém je, že jsou to velmi podobné role jako jejich předchozí hlídači. A že se naprosto v běhu představení ztrácí, kdo vlastně mluví a kdo je onen guvernér. Netřeba dodávat, že dosud – a ostatně ani poté – se o žádném guvernérovi nikde nemluvilo.

Eklektičnost sama o sobě rozhodně není nic zlého. A postmoderní mnohohlasí je určitě stále funkčním a často i překvapivým prostředkem, jak zobrazit nejistotu lidské existence ve společnosti. To je samozřejmě cílem i aktuální novinky v repertoáru Divadla X10. Jen se tento cíl trochu míjí s realizací. Koneckonců už mnou napočítaných 31 postav se neshoduje s anoncovanými 25. Od jistého okamžiku se postavy ztrácejí v mumraji scén, jedna není odlišitelná od druhé a velmi jednoduše může zbloudit i divák, pokud sveřepě trvá na tom, že jednotlivé obrazy mají do sebe zapadat. Nad vším děním se jako apokalyptický mrak vyjevuje možnost, že se skutečně rozpadá každá jedna identita, jak naznačují v řečnické otázce z anotace sami tvůrci. Pokud tohle bylo zamýšleným sdělením inscenace, nevadí ani, že končí až barvotiskovou anekdotou ve stylu Hlavy XXII, v níž žena ztrativší doklady ztrácí i svou identitu, neboť nemá jak prokázat, že je ženou, která ztratila své doklady. Je to depresivní konec, provokující k další otázce. Dá se s tím ještě něco dělat? Nebo je na tom naše společnost opravdu tak špatně, že neví, kým je?

Autor je divadelní redaktor.