Jaký je vzájemný poměr mezi kritickou teorií a feminismem? A jak tento vztah vypadal v Československu a později v České republice? Nejen na základě přímého svědectví českých feministických myslitelek se to snaží formulovat následující text.
Nejznámější východoevropská feministka Slavenka Drakulić, proslulá hlavně svým textem Jak jsme přežili komunismus a ještě jsme se smáli (1991, česky 2006), kdysi vzpomínala na první kontakty se západními feministkami. Dostala od nich za úkol napsat stať založenou na kritické teorii. Drakulić byla tímto požadavkem poněkud zaskočena, protože tato chorvatská novinářka a spisovatelka celkem pochopitelně k životu frankfurtskou školu nikdy nepotřebovala.
Výzbroj, která se stále hodí
Avšak tato anekdota je výjimkou, která pouze potvrzuje pravidlo. České intelektuálky, jež zažily šedesátá léta, se šly podívat na přednášku Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoir na FF UK v roce 1963 a sledovaly debaty o frankfurtské škole na stránkách Literárních novin. Tak na to vzpomíná nejznámější česká feministka Jiřina Šiklová, která ideologii doby – tenkrát ještě bez zmínky o feminismu − popisuje v knihách Studenti a ideologie na Západě (spolu s Miluší Kubíčkovou, 1969) a Stoupenci proměn (habilitační práce z roku 1969, 2012). K diskusím nad vydáním knihy Simone de Beauvoir Druhé pohlaví (1949, česky 1968) Šiklová dodává: „Dost ji kritizoval Ivan Sviták − sdělil mi mimo jiné: ‚Až dosud jsem si myslel, že lidi myslí mozkem, a teď jsem se dozvěděl, že myslí pohlavím.‘“
Specifická je situace feministické filosofky Hany Havelkové, která v roce 1972 obhájila diplomovou práci Kritika osvícenského racionalismu ve Frankfurtské sociálněvědní škole. „Dialektiku osvícenství Adorna a Horkheimera jsem přelouskala v němčině, přeložena do češtiny byla až v devadesátých letech. Z těch dvou mě víc zaujal Horkheimer, který byl v tom páru politickým filosofem, zatímco Adorno, jak známo, filosofem umění. U Horkheimera mě pak zajímaly možnosti člověka jako kritického subjektu − síla jejich zaměření byla v otázce po takzvané autoritářské osobnosti, tj. takové, která touží být vedena autoritou (hledali vysvětlení moci Hitlera). Zájem o Horkheimera mě pak přivedl na Filozofický ústav AV, kde jsem o něm psala disertaci, tu mi však nedovolili obhájit bez členství ve straně.“ Kritická teorie pro Havelkovou stále znamená „superaktuální otázky“: „Právě kritika racionalismu staví na myšlence, že představa racionálního jednání v moderní společnosti byl do velké míry mýtus a že nové mýty představuje mj. i víra ve vědu.“ Později přednášela teorie občanské společnosti Jürgena Habermase, předtím, než byla jeho díla přeložena do češtiny. Ve svých prvních článcích o genderu z těchto teorií čerpala.
Pro další generaci českých feministek, kterou reprezentují Jiřina Šmejkalová nebo Libora Indruchová, byla situace jednodušší: v devadesátých letech vyjely studovat na západní univerzity, kde se okamžitě kritickou teorií vyzbrojily. Indruchová vydala v roce 1998 antologii klasických feministických textů Dívčí válka s ideologií a v úvodu píše, že „feminismus, zřejmě nejsilnější společenské hnutí a nejpřevratnější způsob myšlení sedmdesátých let“ pronikl v šedesátých letech do vědeckého světa a feministický úhel pohledu je samozřejmá část vědeckého přístupu: postavil se proti dominantní ideologii patriarchátu, který znevýhodňuje ženy prostřednictvím „společenských, politických a ekonomických institucí“.
Já sama jsem začala číst texty kritické teorie v roce 2004 na semináři Středoevropské univerzity, který se soustředil na vizuální studia a odehrával se v Minsku (když nás Lukašenko vyhodil, přesunuli jsme se do Vilniusu). V semináři bylo pětadvacet vysokoškolských učitelů z východní Evropy a debatovali jsme nad texty Waltera Benjamina, Jacquese Derridy, Jeana-Françoise Lyotarda a dalších.
A co mi řekl ke vztahu feminismu a kritické teorie náš nejostřejší feminista Mirek Vodrážka? Poslal e-mail s příznačným citátem Theodora Adorna: „Pravda se ukáže, když se to přežene.“
Revoluce, nebo rezistence?
K základním tezím spojujícím různorodé autory frankfurtské školy patří emancipace člověka od společenských tlaků, odhalování a demystifikace ideologických argumentů konzervativních obhájců kapitalismu a liberalismu a příprava radikálních společenských změn. To platí i pro feministickou teorii. Přesto je vztah frankfurtské školy a feminismu ambivalentní.
Feministická filosofka Wendy Brown z Kalifornské univerzity v Berkeley rozebrala vztah feministické teorie a frankfurtské školy v časopise Differences. Vzpomíná na jednu z posledních přednášek Herberta Marcuseho na univerzitě ve Stanfordu v roce 1974. Marcuse tehdy prohlásil: „Věřím, že hnutí za osvobození žen je zřejmě nejdůležitější a potenciálně nejradikálnější politické hnutí, i když vědomí tohoto faktu ještě neproniklo hnutí jako celek.“ Řekl, že feminismus je upřímná, nadějná, zranitelná, nápaditá revoluce. Jednaosmdesátiletý Marcuse se ke konci svého života k tématu feminismu často vracel. Jeho zájem je známkou historické otevřenosti a gestem uznání a solidarity. Nicméně Wendy Brown dále popisuje zastaralost frankfurtské školy, ačkoli se čas od času objeví zájem o Adorna nebo Benjamina. Feministky spíš než v revoluci věří v rezistenci. „Pokud se feministická teorie touto tradicí zabývá, je to prvotně přes Jürgena Habermase; a z Habermasova obsáhlého díla je to jeho vytváření teorií veřejné sféry a komunikativní racionality. A hodnota Habermasova díla určitě nenese takový politický radikalismus, jaký představovala raná frankfurtská škola.“
Filosofka dále rozebírá tendenci angloamerické feministické teorie občas použít pozdního Habermase, ale nikoli už Adorna, Horkheimera, Blocha, Benjamina nebo Neumanna. Feministické vyhýbání se kritické teorii může souviset s upřednostňováním francouzského myšlení před německým. Úvahu uzavírá tím, že kritická teorie přesto nabízí elegantní vhledy pro současnou práci feministické teorie: „Obnovit tyto otázky ve světle současnosti a zároveň otevřít současnost přehodnocení minulosti. Přesně to bylo historickým úkolem kritického myšlení, od Marxe k Adornovi a Benjaminovi.“ Kritická teorie je pro feminismus důležitá, protože zahrnuje kromě ekonomiky a politiky také jazyk, duši, sexualitu, estetiku a myšlení.
Feminismus je kritická teorie
Téma vztahu kritické teorie a feminismu je v českém prostředí dobře zpracováno. Jde především o stať Zuzany Uhde Feminismus: rovnost v odlišnosti (v monografii Kritická teorie Společnosti, 2013). „Feministická perspektiva se stala nedílnou součástí prací autorek a autorů zejména třetí generace kritické teorie společnosti (…). Feministickou analýzu pojímají jako ze své podstaty kritickou teorii,“ dočteme se například. Autorka připomíná praotce kritické teorie Augusta Bebela a Bedřicha Engelse. I dílo Simone de Beauvoir chápe jako odborný diskurs, volněji spjatý s kritickou teorií. V podkapitole o české recepci kritické teorie jmenuje související články ve Filosofickém časopise nebo Aspektu. Vyzdvihuje editora monografie Marka Hrubce jakožto představitele čtvrté generace kritické teorie, který přímo navazuje na autorky třetí generace kritické teorie společnosti Iris M. Young, Nancy Fraser, Seylu Benhabib a tvrdí, že každá kritická teorie musí být feministickou kritickou teorií.
Může bohatá konstelace myšlenek, známá jako frankfurtská škola, promlouvat k současníkům? Americká teoretička Nancy Fraser praví, že se musíme ptát, jak dobře kritická teorie analyzuje situaci a vyhlídky feministického hnutí a do jaké míry slouží sebeobjasnění boje a tužeb současných žen. Na tyto stěžejní otázky přední feministická myslitelka odpovídá sice pozitivně, ale konečnou odpověď si nakonec musí každý zformulovat sám.
Autorka je genderová teoretička; působí na Anglo-americké vysoké škole v Praze.