kritická teorie

Na titulní straně tohoto čísla vyobrazil výtvarník Jan Šrámek místo, kde to ve dvacátých a třicátých letech minulého století všechno začalo: dům ve Frankfurtu nad Mohanem, v němž sídlil Institut pro sociální výzkum. S ním byla svázána jména významných myslitelů frankfurtské školy: Waltera Benjamina, Theodora Adorna, Herberta Marcuseho, Maxe Horkheimera, Ericha Fromma a dalších. Kritická teorie, jejíž metoda bývá ztotožňována s dnes čím dál populárnějším slovem neomarxismus, ovlivnila vše možné od studií populární kultury (viz článek Miloše Hrocha o využití kritické teorie při recepci populární hudby nebo reflexi postoje Theodora Adorna ke sportu od Vojtěcha Ondráčka) přes feminismus (na toto téma si přečtěte text Pavly Jonssonové) až po radikální aktivismus (v roce 1968 byla filosofie frankfurtské školy, konkrétně názory Herberta Marcuseho, přijata jako teoretický základ protestního hnutí). Nepůjde ale jen o vztahování kritické teorie k dnešku; z recenze knihy Grand Hotel Abbys se například dozvíme pár lehčích historek ze života slavných filosofů. Třeba to, že Adorno sbíral plyšové hrochy nebo že Benjamin neuměl uvařit ani kafe, ale zato si rád zakouřil hašiš. Celým číslem ovšem prolíná jedna zásadní otázka: Neměli bychom se dnes, v době rozkladu hodnot a nárůstu třídní i rasové nesnášenlivosti, ke kritické teorii vrátit a zamyslet se nad tím, jak ji převést do praxe?