Bez jazyka

Události zpracované v knize Ďatlovův průsmyk aneb Záhada devíti (Pereval Djatlova ili Tajna děvjati, 2005) ruské autorky Anny Matvejevové po desetiletí jitřily traumata i vzpomínky rodinných příslušníků a přátel devíti turistů záhadně zemřelých v zimě 1959 v horách severního Uralu, jejich spolužáků z Uralského polytechnického institutu, svědků z pátracích skupin i členů vyšetřovací komise. Kromě toho případ vzbuzoval zájem historiků a zvědavost lovců záhad a senzací. Krátce po odtajnění ruských archivů v devadesátých letech se souboru dobových dokumentů ujala Matvejevová a vypravěčkou tragického příběhu se stalo její alter ego, postava spisovatelky, která čtyřicet let od neštěstí prochází tvůrčí i osobní krizí. Ne že by nevěděla, „jak psát“, spíš už dlouho nic nenapsala a vypadá to, že se na tom ani v budoucnu nic nezmění a ona zůstane ve své osamělé domácnosti, kde žije jen se svým kocourem poté, co ji opustil partner.

Osudová cesta

Řada podivných náhod, přízračné ­vidiny, podezřelé telefonáty, obsedantní sen a smrt v sousedství vypravěčku ale postupně dovedou k pozůstalosti muže, který za svůj život k případu nashromáždil, co jen mohl (výslechy, vzpomínky, pitevní zprávy, deníky účastníků výpravy). Kromě toho se seznámí s tajemnou Světou, která také přispěje svým dílem materiálů a která se stává jakýmsi stínem vypravěčky, čím dál víc podléhající znepokojivé přitažlivosti záhady. Nejen po­vrchní styl prózy, ale především předmět sám odsuzuje brzy osobní a milostnou linii příběhu do role pouhého vyprávěcího rámce, který literárně ničím nezaujme, snad s výjimkou několika reálií.

Ve vymrzlé jekatěrinburské domácnosti v zimě na přelomu let 1999 a 2000 vypravěčka pročítá bezstarostné deníky Igora Ďatlova a Ziny Kolmogorovové z jejich cest na Kavkaz a jižní Ural v letech před osudnou výpravou. Společně s ostatními jejími členy jsou vylíčeni jako typičtí studenti svého věku a doby, kdy se ve sportovním turismu spojoval duch budovatelského kolektivismu s možností pohybovat se nějaký čas na jeho hranicích: v nehostinné divočině a za silných mrazů bylo možné žít v užším kruhu mimo všudypřítomný dohled. Na přípravách ani průběhu cesty na horu Otorten, oficiálně zaštítěné a naplánované stranickou univerzitní organizací, nebylo nic nestandardního, jakkoli byla výprava k řídce osídlenému a tajgou zalesněnému Chantymansijskému autonomnímu okruhu považována za náročnou.

Na členy výpravy působily exotické znaky jazyka Mansijů na stromech podél řeky Lozvy, což později vedlo ke spekulacím o násilném přepadení výpravy příslušníky tohoto etnika ve snaze bránit posvátné území. Vypravěčka se zastavuje u detailu v deníku Ljusji, studentky, která si na zastávce v opuštěné geologické stanici zapsala několik mansijských slov. Prvním z nich bylo „я (ja) – potok“. Právě v potoce totiž Ljusjino tělo dva měsíce od zmizení celé skupiny našli, navíc hluboko pod sněhem, a podobně jako v ostatních případech s násilnými zraněními, pro něž se nenašlo žádné racionální vysvětlení. V próze Anny Matvejevové je to detail, který potvrzuje nutnost projít celý případ s určitou pokorou a pátrání začít rituálem smutku. I když románu postupně začínají dominovat strohé přepisy dokumentů, vypravěčka navštíví chrám Alexandra Něvského, aby za mrtvé zapálila svíčku, i Michajlovský hřbitov, kde mají pomník. V podstatě jen víra je podle ní schopna „ospravedlnit a vysvětlit vše, dokonce ty nejošklivější a nejhroznější události v životě“.

Prokletí se šíří dál

Všeobecný konsenzus se dnes ustálil kolem nejpravděpodobnější teorie, že nad svahem „Mrtvé hory“ (v mansijské tradici) došlo v únoru 1959 k utajenému testu neznámé zbraně, jejíž tlaková vlna většině studentů způsobila vážná vnitřní zranění, po kterých postupně umrzli, a že zdlouhavý proces pokusu o záchranu i následné cenzurování dokumentů, včetně bagatelizace radioaktivních stop, zapadá do vojenských manipulací diktovaných z nejvyšších míst (ve Sverdlovsku došlo k obdobnému pokusu o krytí v roce 1972 po úniku smrtelně jedovatých antraxových spor z továrny na biologické zbraně). Kolem tohoto konsenzu Matvejevová rozprostírá síť dalších va­­riant – a podobně pracuje se vzájemně se prolínajícími hesly z nalezeného „Slovníku 1959“, který je jakýmsi středobodem knihy. Ale klíčové pro celkové vyznění prózy zůstávají znepokojivé a těžko vysvětlitelné detaily. Spíše než o „uralský magický realismus“ jde přitom o sledování fatalistických příslibů příběhu: osudový zápis do deníku, jazyk chybějící v Ljusjiných ústech při nálezu jejího těla, rozříznutý stan a pochva bez nože, osoba Zolotarjova, jehož jediného ve skupině nikdo neznal, nebo tetování „­DAJERM­MUAZUAJA“ na jeho pravé ruce, blízkost ivdělského gulagu… Detaily, kolem kterých by se dala vystavět mysteriózní detektivka nebo psychoanalyticky zvrstvený paralelní průvodce současnou Sverdlovskou oblastí, ovšem Matvejevová zpracovává jen na úrovni emocionálního napojení na tragédii, sice srdcem, ale vlastně také bez jazyka.

Přesto není Ďatlovův průsmyk úplně nevinná a bezpečná kniha. Ať už je příběh předáván jakoukoli formou, přenáší určité prokletí dál a dál – tak jako spousta nedořešených, vědomě nezpracovaných traumat. Jak může doporučit autor recenze a dokonce i jeho kocour, je dobré se od této knihy držet co nejdál.

Autor je spolupracovník redakce.