Bezčasí Montovny - divadelní zápisník

„Zbytečný, je to zbytečný. Děláš úplně zbytečnou práci!“ přou se nad laptopem dva studenti v předsálí školního divadla DISK Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Protože jsem se právě zapsala na vstupní dveře na „směnu“ v Montovně a nad hlavou mi běží instruktážní video adorující mechanickou práci jako leitmotiv života, který se svou stereotypností proměňuje v život věčný („při vaření snídaně myslete na práci, při sexu myslete na práci, při cestě sem myslete na práci“), pousměji se – zdá se, že imerzivní představení katedry alternativního a loutkového divadla už začalo.

S herečkou­‑průvodkyní vstoupí naše čtyřčlenná skupinka do obýváku zařízeného typickým českým nevkusem. Tak trochu muzeum, tak trochu kobka. Jakmile z civilního výrazu přejde herečka do role partnerky či manželky vedoucí banální konverzaci a chystající starostlivě svačinu, je nicméně jasné, že óda na graeberovskou „práci na hovno“ začala až teď – u rozsypaných dílků puzzle a blikající obrazovky.

Svět, který se nám otevře po odchodu „do práce“, je velkolepý a prostředí opravdu připomíná tovární halu. Jsme usazeni k počítačům, na nichž máme vykonávat určenou činnost: mazat či psát znaky, přesunovat složky po ploše… Naproti nám sedí jiná brigáda, jejíž vedoucí je typický adrenalinový nižší manažer – člověk, který našel smysl svého života v pohánění několika o něco méně šťastných bytostí k činnosti. Stejně jako ve skutečném životě se usilovně snažíme s vidinou toho, že práce jednou skončí. To je ta největší odměna. Právě „pauza na kafe” a konverzace s ostatními návštěvníky ovšem ukáže slabinu tohoto velkolepého konceptu. Kvůli budování ohromujícího prostoru a organizaci doprovodných přednášek, které měly koncept tohoto imerzivního divadla dovysvětlit a které byly skutečně zajímavé, totiž nejspíš nezbylo dost času na to, bez čeho se divadlo bohužel neobejde: na text. Zhmotnění tématu pracovního bezčasí totiž může napjaté návštěvníkovo očekávání snadno proměnit v zívnutí: „A to bylo jako všechno?”

Člověku, který přišel do Montovny z kreativní dvanáctihodinovky v kanceláři sdílené s dalšími dvaceti oběťmi pracovního trhu, se oči údivem neotevřou, a na dělníka zase možnost uhnat si syndrom karpálního tunelu bude působit jako nabídka pracovního rizika, která se neodmítá. „Divadlo je nejkomplexnějším uměním, protože zachází s imanencí a transcendencí v bezprostřední blízkosti” – tohle stručné a výstižné vyjádření básníka Mallarmého nadchlo i velkého divadelního fanouška, filosofa Alaina Badioua. Imerzivní žánr onu bezprostřední blízkost staví do jádra svého přístupu. Damácká sázka na bezprostřednost samotnou ale tak trochu počítá s tím, že se do Montovny přijdou na to, „jak se pracuje“, podívat hlavně spolužáci. Obávám se, že tvůrci budou jednou překvapeni, jak monotónní a ubíjející dokáže být i krea­tivní práce.