Francouzský Román o Růži, dohotovený někdy v sedmdesátých letech 13. století, je textová velryba. Má jednadvacet tisíc veršů a dva autory. Druhý z nich, Jean de Meun, se prý chopil pera přibližně v pětině Románu, po smrti prvního autora Guillauma de Lorris (kterého si možná vymyslel), a dopsal zbytek. Text, který měl především shrnout Ovidiovo Umění milovat, přitom vypracoval do podoby temně komické encyklopedie vztahů – zejména těch erotických a majetkových, vydaných na milost otáčení kola paní Štěstěny.
Hlavní postavou, která čtenáři o Štěstěně vypráví, je paní Rozumnost. Její řeč má za cíl dovést protagonistu Románu, snícího mladíka zamilovaného do růžového poupěte, k nějaké hodnotnější lásce. Při této své misi Rozumnost užívá vedle příkladů z antické literatury také jeden žhavě současný, když vypráví „o Manfrédovi, králi Sicílie, kterému se silou a důvtipem dlouho dařilo udržovat v zemi mír, i když mu vyhlásil válku Karel, dobrý hrabě z Anjou a Provence, díky Boží Prozřetelnosti nynější sicilský král“. A dál: „Tento dobrý král neodňal Manfrédovi jen jeho panství, ale rovněž život z těla. Když jej v sedle svého šedého hřebce a s ostrým mečem v ruce srazil a pokořil v čelním sledu vojska, vyhlásil nad ním šach mat tahem bludného pěšce uprostřed šachovnice.“ Válka o Sicílii mezi Štaufy a Anjouovci se tedy zřejmě odehrála jako šachová partie, podle pravidel, jejichž součástí naneštěstí je i to, že vítězná strana musí zahubit protivníkova krále. Pro Manfréda má Jean de Meun alespoň slova uznání – byl králem, šlo proti němu hrát. O posledním štaufském pretendentovi na sicilský trůn už mluví docela jinak: „Nechci se zmiňovat o Manfrédovu synovci Konradinovi, kterého král Karel sťal bez ohledu na německá knížata, zatímco Jindřicha, pyšného a věrolomného bratra španělského krále, nadosmrti uvěznil. Tihle dva jako nějací hloupí kluci přišli o věže, střelce, pěšáky i jezdce a pak sami seskočili ze šachovnice, v hrůze, že budou v partii, kterou rozehráli, vyhozeni. Ale, po pravdě, oni přece vůbec nemuseli mít strach, že dostanou mat. Bojovali přece bez právoplatného krále v čele, a tak nemuseli mít strach ze šachu ani z matu.“ Paní Rozumnost se k tomuto obrazu opakovaně vrací, trochu jako slon z Trnkovy Zahrady, když hraje divadlo a stále znovu rýmuje o pátku a svátku. Nakonec je vyprávění podepřeno citátem z autority, když mluvčí dodá, že pravidla pro zabíjení králů ustanovil „Athalus, který ve svém traktátu o aritmetice vynalezl pravidla šachové hry, jak se můžete poučit v Polikratiku“.
O Jeanovi víme, že působil v anjouovských službách, nad celou scénou tak můžeme mávnout rukou jako nad pokusem lichotit. Pokud však nahlédneme do jmenovaného díla Jana ze Salisbury, zjistíme, že je tam v 5. kapitole I. knihy pergamský král Athalus sice skutečně představen jako vynálezce hry, jedná se však o hru docela jinou – o kostky. Jeanův propagandistický obrázek je tak vystavěn na hliněných nohou. Účinek obrazu řádu, podle kterého by ani nikdo jiný než vznešený král Karel nemohl být sicilským králem, záleží v posledku na hře, kde se vítězství a porážky střídají velmi rychle a záleží na docela jiných věcech, než je šachistické strategické uvažování či oddanost zdánlivě pevnému světovému řádu – v ideálním případě (když nikdo nešvindluje) leží jejich ovlivnění zcela mimo možnosti hráčů. Bez ohledu na propagandu tak Konradin umírá také kvůli Fortuně a rotaci jejího kola – či, jak bychom řekli dnes, kvůli neřiditelnému pohybu věcí a peněz kolem světa.
