Literární periferie se v přítomném čísle projevuje dvěma způsoby. Jde jednak o periferii prostorovou ve smyslu odlehlosti, jak vyvstává v díle srbského Rusína Ivana Medešiho, a jednak o periferii mentální, pocitovou a částečně i kulturní, která souvisí s nejrůznějšími národnostními stereotypy, traumaty a animozitami. Tematické texty zároveň pracují s definicí střední a východní Evropy a esej Marie Iljašenko ohledává symbolickou geografii v současné ukrajinské literatuře. S pobýváním na okraji se pojí snaha uniknout. O tradici i přímé zkušenosti s emigrací mluví v rozhovoru ukrajinská povídkářka Taňa Maljarčuk, žijící ve Vídni. Ukrajina jakožto průnik periferií Východu a Západu se však objevuje na více místech – třeba v novém románu Serhije Žadana o zemi rozdělené válečným konfliktem. Ziemowit Szczerek mluví o okrajových oblastech z poněkud jiné perspektivy. Upozorňuje na orientalismus, stereotypy spojené s pohledem za hranice a na snahu zbavit se slovanství, které je dnes ve střední Evropě podprahově vnímáno jako negativní kategorie. Mimo jiné tvrdí, že všechny periferie jsou konzervativní. Jenže jak je vidět z jeho dvou próz v literární příloze, exotiku a konzervativismus okraje nemusíme hledat daleko – stačí vyrazit na česko-polsko-německé trojmezí nebo se dívat jinýma očima při procházce po centru Prahy.