Hra na boj proti establishmentu

Polský filosof a politik vládní strany Právo a spravedlnost Ryszard Legutko patří mezi politickými konzervativci ke známým osobnostem. V někdejší vládě Lecha Kaczyńského byl ministrem školství, dosud je poslancem Sejmu. V rámci pravicových think tanků několikrát zavítal přednášet i do Česka a výbor z jeho esejů Ošklivost demokracie a jiné eseje se na tuzemských knižních pultech objevil už před devíti lety. Zatímco ve svých starších textech věnoval Legutko značnou pozornost problémům a rozporům samotného konzervativismu, v práci Triumf průměrného člověka (Triumf człowieka pospolitego, 2012) se pokouší kriticky vyrovnat především s konceptem liberální demokracie.

Proti rovnosti

Ačkoliv ani na socialismu nenechává Legutko nit suchou, hlavním adresátem jeho litanie nad současnou polskou společností je liberalismus, který chápe především jako západní import. Také socialismus se sice podle Legutka pokoušel o vykořenění člověka z tradičních vazeb rodiny, církve a národní sounáležitosti, ale ve všech těchto ohledech triumfoval až liberalismus. Autor se domnívá, že Polsko bylo po pádu socialismu schopno nastoupit vlastní obrodnou cestu, kterou spojuje s katolickou duchovní tradicí a jejíž počátek vidí u vzniku hnutí Solidarita. Namísto toho ale došlo k další „zradě“ politických elit, které se přimkly k zploštělému osvícenskému modelu liberalismu, jehož kořeny vedou až k Lockeo­vi a Rousseauovi.

Hlavními terči Legutkovy kritiky jsou však politická korektnost, neomarxismus, genderové teorie a hnutí za práva homosexuálů. Mimoto se vymezuje vůči Evropské unii, která podle něho tyto tendence posiluje, a naopak se snaží diskriminovat středoevropské státy (kromě své rodné země Legutko jmenuje ještě Maďarsko), jež se vůči liberálnímu modelu pokoušejí vymezit. Idea rovnosti, přítomná v socialistických i liberálních ideologiích, vede podle autora ke glajchšaltizaci společnosti a přispívá ke zmasovění kultury.

Proč číst Legutka?

Řada myšlenkových schémat, s nimiž Legutko pracuje, se objevuje i v českém mediálním prostoru, jindy zase jeho psaní nese polská specifika – především je to autorova silná ukotvenost v jistém typu integrálního katolicismu, který se staví odmítavě k vývoji po druhém vatikánském koncilu. Legutko je kritický především k takzvanému aggiornamentu, tedy k otevření se katolické církve modernímu světu v šedesátých letech. Právě snaha o přiblížení mentalitě „soudobého člověka“ vedla podle Legutka k úpadku církevního vlivu a náboženských hodnot ve společnosti. Autor také dává najevo své pohrdání křesťansko­-marxistickým dialogem, který chápe jako projev účelové snahy socialistických států o vlastní ospravedlnění. Popíráním křesťanských hodnot jsou prý snahy o uzákonění homosexuálních manželství nebo legalizaci potratů. Typické je, že konzervativní myslitel se ve svých esejích zabývá pouze náboženstvím institucionalizovaným a odhlíží od specifik náboženské víry jako osobního životního postoje. Kniha je přitom od první do poslední stránky prodchnuta generalizacemi. Značně spekulativní je například obecný typ „současného člověka“, který se zmítá mezi tradicí, socialismem a liberalismem a zároveň se propadá do stále větší průměrnosti.

Proč Legutkovy eseje vlastně číst? Nelze jim upřít srozumitelnost, názorovou ostrost i jistou rétorickou zdatnost. Jakkoliv se levicový čtenář bude s Legutkovou kritikou těžko ztotožňovat, inspirativní může být například otázka po obsahu demokracie. Pokud totiž nemá být liberální demokracie pouhým procedurálním systémem, musíme se ptát po jejím obsahu. Legutkovy eseje nicméně vyznívají značně tezovitě, stejně jako jeho hra na boj proti mocenskému establishmentu. Pro čtenáře by bylo přínosnější vydání jeho starších textů, v nichž otevřel téma kritiky demokracie v antické filosofii. Koneckonců, i předchozí Legutkova v češtině vydaná kniha působí nápaditěji a provokativněji než poněkud předvídatelná tradicionalistická agitka.

Autor je historik.