Kde končí čisté ubrusy

Pro Evropany byla periferie odjakživa prosto­rem snů i nočních můr a v představách o ní se zvědavost mísila se strachem, píše historik Jacques Le Goff. Pro její obyvatele zase byli příchozí na jedné straně obdivovanými vzory, na straně druhé pak nenáviděnými cizáky. K tomu Le Goff jedním dechem dodává, že východoevropská periferie, na rozdíl od těch ostatních, vždy představovala místo střetů, nejprve mezi Germány a Balty, později zase mezi Germány a Slovany. Postupně se z ní stala hranice mezi periferiemi dvou různých kultur, římskou a byzantskou, západní a východní. Když toto píše, ještě neví nic o válce, která tam probíhá dnes a v níž jedni Slované bojují s jinými Slovany. Možná ani nepředpokládá, že by k ní mohlo dojít: když vyjmenovává jednotlivé národy, zmíní i Čechy a Poláky, ale Ukrajince opomene. V jeho povědomí zůstává jejich země nepojmenovaným územím ve sféře ruského vlivu.

Nejen historici, ale i geografové a politologové mají své vlastní definice periferie. Všichni se shodnou, že vymezit ji přesně je složité. Periferie se totiž v průběhu dějin pohybuje a roli hraje i to, odkud se díváme. Zakreslit na pomyslnou mapu okraj znamená vědět, kde leží střed. Vymezit střed znamená nalézt identitu. Mě v této souvislosti zajímá, kam situ­ují periferii spisovatelé ze střední a východní Evropy, a také, jak a proč to tito literární kartografové dělají.

Geografie patří neodmyslitelně k uměleckému proudu, který se ztotožňuje s konceptem střední Evropy a který v knize Habsburský mýtus (1963, česky 2001) popsal Claudio Magris. Jeho kniha se věnuje pouze literatuře rakouské, představitelé tohoto proudu však pocházejí i z dalších zemí, přičemž se vztahují vždy k širšímu celku, který se jen částečně překrývá s hranicemi někdejší habsburské říše. Zmíněný koncept se zakládá především na tom, že střední Evropa je spíše než geopolitickým celkem stavem mysli. Charakterizuje ji kultura a společná dějinná zkušenost. V klíčovém eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy z roku 1983 ji Milan Kundera charakterizoval jako nejistý prostor malých národů mezi Ruskem a Německem, jenž je místem válek, dobývání a okupací, nedůvěřujícím politice a historii.

Od chvíle, kdy byl napsán zmíněný esej, uplynulo pětatřicet let a vyšlo mnoho nových atlasů, z nichž mimo jiné zmizely Sovětský svaz i Československo. Ukrajinci si v roce 1990 odhlasovali nezávislost, a navázali tak na krátké období státnosti z počátku minulého století. Proces hledání identity či identit alternativních k té postsovětské se odrazil v celé řadě ukrajinských románů, povídek a básní. A to, co Milan Kundera nazval „uneseným Západem“, pojmenoval známý ukrajinský prozaik Jurij Andruchovyč „decentrovaný střed“.

Napůl v Asii

Vraťme se nyní o sto padesát let zpět, kdy přinejmenším z pohledu rakouského spisovatele ležel nejzazší okraj Evropy v Haliči. Ačkoli i tomuto závěru předcházely určité nejasnosti. Jedním z prvních autorů, kteří se tuto hranici pokusili ustanovit, byl publicista židovského původu Karl Emil Franzos. Učinil tak ve vlaku jedoucím na východ do jeho rodného Čortkova. Asimilovaný a vzdělaný Franzos samozřejmě věděl, že existuje Ural. Došel však k závěru, že Asie začíná tam, kde končí čisté ubrusy. A čisté ubrusy bohužel došly kousek za Přerovem.

„To, že se geografové mýlí, je možné považovat za prokázané. Ví to každý, kdo cestoval stepí mezi Donem a Volhou. Jak geograficky, tak etnograficky patří tento nekonečný prostor, místo setkání nomádů, k Asii. Takže hraniční kameny nejmenšího světadílu je třeba posunout zpět na Západ! Ale jak moc? Různí lidé na to mají různé pohledy (…) V jedněch jihoslovanských novinách jsem se nedávno dočetl, že Vídeň je asijský Babylon (…) Polští geografové kladou tuto hranici přinejmenším k Donu a v barnovské klášterní škole v Podolí jsem nejednou zakusil útisk, neboť jsem se přidržoval názoru, že Moskva leží v Evropě. ,V Asii,‘ odpovídal páter Marcelinus a dodával mi polského vlastenectví do té části těla, kterou zřejmě považoval za nejvhodnější pro zakoušení vlasteneckého cítění,“ píše v eseji Z poloviční Asie.

Franzos se neřídí mapou ani bedekrem, nýbrž pročítá text sklenek, spodnic, pejzů, šosů, nemytých rukou a především ubrusů, podobně jako to o mnoho let později udělají sémiotici. „Je nemožné řadit do našeho světadílu místo, kde jedí na špinavých ubrusech,“ vysvětluje lakonicky. Krakov se díky tomu ocitá napůl v Asii. Dále vlak pokračuje do Lvova, přejíždí přes řeku Prut a je zpět v Evropě, v „blahoslavené Bukovině“ a jejím hlavním městě Černovicích.

Způsob, jakým Franzos spojuje Evropu s pokrokem a civilizovaností, kdežto Asii připadá jen role jakéhosi zrcadlového opaku, nazve později Edward Said orientalismus. Ještě dříve, než tak učiní, naváže na rakouského publicistu řada dalších a mnohem slavnějších autorů, například Joseph Roth, který svůj rodný kraj ztotožní s prachem zapomenutých provinčních městeček.

Franzosův čistý ubrus se stal trvalou součástí středoevropské kulturní tradice a mytologie, známé také jako habsburský mýtus. A samotná Halič vyprodukovala ještě řadu dalších podobných symbolů. Kdo by je chtěl blíže poznat, měl by zajet do Lvova, který na nich úspěšně založil turistický průmysl. V literatuře se této provincii navíc podařilo něco pozoruhodného: spojit tak protichůdné obrazy, jako jsou Evropa a Asie, kultura a barbarství, Arkádie a peklo, a dokonce střed a konec světa.

Jako ztracený ráj, nejčastěji místo šťastného dětství, vykreslili Halič především polští pováleční spisovatelé. Řada z nich pocházela ze Lvova, Stanislavova a dalších haličských měst a po válce, když byla jejich vlast připojena k Sovětskému svazu, musela Halič opustit. Haličský mýtus v polské literatuře je dobře zmapovaný Ewou Wiegandt, Olou Hnatiuk a dalšími badatelkami a badateli.

Prdel Střední a Horní

V osmdesátých letech minulého století na rakouskou a polskou tradici navázali spisovatelé ukrajinští, kteří přejali i symbolickou geografii svých předchůdců. S mapou, která má střed ve Vídni a okraj v Haliči, pracuje v románu Dvanadcať obručiv (Dvanáct obručí, 2003) i již zmíněný Jurij Andruchovyč. Hlavní hrdina této knihy Karl­-Josef Zumbrunnen je vídeňský fotograf, který si zamiloval Ukrajinu a má potřebu se tam neustále vracet. Zamýšlí uspořádat výstavu fotografií, která by se jmenovala „Posunutý střed“ nebo „Po Rothovi, po Schulzovi“.

Zumbrunnen přijíždí do hotelu „Krčma na měsíci“, ležícího na divoké karpatské polonině Dzindzul, který připomíná strašidelný hotel Savoy ze stejnojmenného románu Josepha Rotha. Příznačné je, že Zumbrunnen spolu s ostatními protagonisty přijíždí vlakem, který má hodinové zpoždění, protože „v průsmyku mezi zastávkami Prdel Střední a Prdel Horní na kolejích ležela kráva“, a dál musí pokračovat vrtulníkem. Lze snad konec světa vyjádřit názorněji? Zumbrunnen neskončí dobře – autor vytváří obraz jakéhosi novodobého Orfea, který je zabit uprostřed divočiny: „­Orfeus byl podle všeho roztrhán barbary někde ve Skythii. Či v Thrákii. Tedy v Karpatech.“

Obraz Haliče jako konce světa se objevuje také v dalších Andruchovyčových textech, nejvýrazněji možná v básnickém cyklu Indie (1997, česky 2015), kde je tato orientální země jen jakousi zástěrkou pro jeho vlast, v užším i širším smyslu. Spisovatelovu snahu a upřímnou touhu „zakreslit“ vlastní zemi na mapu (střední) Evropy jako by neustále mařily nějaké špinavé ubrusy, které nejspíš připomínají ty ze sovětských jídelen.

V jedné z dalších knih se mu podaří skutečně husarský kousek, když z románové Čortopole udělá rovnou střed Evropy. Hrdina románu Perverzija (Perverze, 1996) vykládá benátskému páterovi: „‚Přijel jsem z daleké země. Možná že ji neznáte, otče Antonio. Stačí, když řeknu, že jsem se narodil v malém městečku nedaleko středu Evropy,‘ řekl Stanislav. Tu se mi zdálo, že se pomátl na rozumu. ‚O čem to mluvíš? Copak je to tak daleko? Copak se střed Evropy nenachází někde ve Švýcarsku?‘ ‚Ne, otče, v jiných, úplně jiných horách, daleko odsud!‘ trval na svém. ‚Možná v Uralských horách?‘ vzpomněl jsem si na něco z učebnic zeměpisu. ‚Ne, ne v Uralských, ale v Karpatských,‘ opravil mě. ‚Někdy je také nazýváte horami Kavkazskými.‘ ‚Počkej, počkej, vylovil jsem něco v paměti. Slyšel jsem o těch horách.‘“

Andruchovyč si hraje s faktem, že roku 1887 do městečka Rachiv, ležícího nedaleko Stanislavova, dorazila delegace rakousko­-uherských zeměměřičů a po provedení měření opatřila místo cedulí s nápisem: „Locus Perennis Dilicentissime cum libella librationis quae est in Austria et Hungaria confecta cum mensura gradum meridionalium et paralleloumierum Europium. MD CCC LXXXVII“, tedy: „Pevné, přesné, věčné místo. Velice exaktně, speciál­ním přístrojem vyrobeným v Rakousko­-Uhersku, se škálou meridiánů a rovnoběžek, zde bylo ustanoveno centrum Evropy. 1887. Geografické koordináty jsou 48° 30’ severní šířky a 23° 23’ východní délky.“

Ve středu Evropy

Zneklidňující obraz okraje, který je posunutým středem, vzniká, když spolu soupeří různé výklady dějin či obecněji různé narace, ale lze v něm spatřovat i postmoderní hru. Obojí je správně a obojí je typické jak pro Andruchovyče, tak pro jeho souputníky, představitele takzvaného stanislavského fenoménu, Tarase Prochaska, Jurije Izdryka, Oleksandra Irvance a další.

Tito autoři v osmdesátých letech doslova vtrhávají do literatury s poetikou, pro kterou je typická karnevalizace, intertextualita a obecně hravost, a stávají se představiteli ukrajinské postmoderny. Charakteristická je pro ně práce s prostorem, se symbolickou geografií. Jestli je někdo literárním kartografem, pak jsou to oni. V této době navíc pro mnoho Ukrajinců přestává být pomyslným středem Moskva, ale ještě se jím nestává Kyjev. Velkou roli proto hrají lokální centra a mezi nimi právě Ivano­-Frankivsk, dříve známý jako Stanislaviv.

V pozoruhodném románu Tarase Prochaska Jinací (2002, česky 2012) je středem světa vymyšlené městečko Jalovec. Jde o dokonalé město, topograficky, architektonicky, geograficky a esteticky ideálně uzpůsobené k životu. Několik let po svém vzniku se, mimochodem, stává součástí Československa. V té době už je džinovými lázněmi, den ode dne proslulejšími. Jezdí do něj hosté z celé střední Evropy, popíjejí jalovcovou pálenku a rozmlouvají spolu tak, „jak náleží ve střední Evropě mluvit – vyjasňovat si společná místa a lidi, aby vyšlo najevo těch několik pavučin, v nichž každý může nalézt každého“.

Této Arkádii ale brzo nastává konec. Zatímco v době míru byl Jalovec kulturní křižovatkou, válka proměnila městečko i celou Halič v nárazníkové pásmo. A neskončila ani po uzavření příměří, když do Karpat přišli Rusové a zavedli tam nové pořádky, včetně nové topografie. Jalovec přestal být střední Evropou, ale podle Prochaska zůstali Haličané i nadále Středoevropany, ačkoli jejich středoevropanství je nyní skryté a patrné pouze „při krevním a lingvistickém rozboru“.

A dál na východ?

Jak si všímá Martin C. Putna ve své nové knize Obrazy z dějin střední Evropy (2018), ale i mnozí jiní, mladší generace haličských spisovatelů svébytnou poetiku stanislavského fenoménu spíše rozmělňuje, než rozvíjí. Spíš než nedostatek talentu je za tím možná fakt, že se haličský mýtus, ve kterém Ukrajinci nacházeli alternativní identitu, stejně jako některé umělecké prostředky stanislavského fenoménu, jednoduše vyčerpal. To, že se dnes stal předmětem nejrůznějších parodií, by jeho zakladatele – vzhledem k jeho původu a poetice – mělo jen těšit.

Změnila se i celková situace: roli centra literárního a kulturního dění mezitím převzal Kyjev, ačkoli důležitými městy jsou dnes i Lvov či Charkiv. Kdo by však chtěl spatřit skutečnou periferii, musí se vydat ještě dál na východ, tam, kde leží Doněck a Luhansk.

Donbas totiž nese všechny znaky periferie, o kterých mluví Le Goff. Je to nevlídné a nebezpečné místo, kde zuří válka. Když tu v polovině 19. století velšský průmyslník John Hughes založil továrnu, kolem níž se rozrostlo město Juzovka, dnes známé jako Doněck, ale i později, v době meziválečné, byl to jakýsi Divoký západ. Kdokoli se potřeboval ukrýt či chtěl začít znovu, mohl utéct právě sem a najít si práci v továrně na výrobu oceli nebo v dole. Prchli sem před kolektivizací i rodiče Vasyla Stuse, autora pozoruhodných veršů a dopisů z vězení, nejznámějšího básníka ukrajinského disentu.

Když Stus v roce 1985 umíral na následky protestní hladovky v lágru Perm­-36, byl už Donbas místem velké deprese. A právě zde se rozhořely stávky, které přispěly k rozpadu Sovětského svazu a vzniku nezávislé Ukrajiny.

Andruchovyč v jednom velice smutném rozhovoru, který poskytl v roce 2010, poté, co byl zvolen prezidentem proruský Viktor Janukovyč, s hořkostí prohlásil, že by Donbas měl dostat možnost se oddělit, protože politicky se jedná o „zcela jiný národ“. Mnohé své spoluobčany, kteří v tom viděli arogantní dělení Ukrajinců na „lepší“ a „horší“, tím naštval, ale jen jednu Ukrajinku až natolik, že napsala knihu básní. Sbírka Abrikosy Donbasu (Meruňky Donbasu, 2015) byla záhy prohlášena za jednu z nejlepších knih desetiletí a přeložena do více než deseti jazyků. Její autorka, dnes dvaatřicetiletá básnířka, režisérka a publicistka Ljubov Jakymčuk, se narodila v Pervomajsku v Luhansku. Po vydání sbírky ji ukrajinský časopis Novoje vremja zařadil mezi TOP 100 nejvlivnějších lidí Ukrajiny. Na otázku, jak její kniha vznikla, odpovídá Jakymčuk, že ji trápilo, že západní Ukrajina je na rozdíl od východní v literatuře dobře reprezentována, popsána a „již byly vytvořeny její mýty“. Kromě Serhije Žadana – jeho románu Vorošylov­hrad (2010) a veršů – a rusky píšících autorů Volodymyra Rafijenka a Oleny Sťažkiny nikdo další prý o Doněcku nepíše. Východní Ukrajinu je však podle ní třeba „vepsat“ do literatury, a stejně tak je třeba mluvit o válce, která zde od roku 2014 zuří. Stačí však zadat ukrajinsky do vyhledávače „literatura Donbasu“, a je jasné, že tento literární proces poslední čtyři roky probíhá velmi živě. Nakolik úspěšně, to bude možné posoudit za několik let.

Východní Ukrajina samozřejmě má své mýty, starší i novodobé. Nejstarší je mýtus o Divokém poli, místě, které bylo odjakživa svobodné, ale které o svobodu muselo také odjakživa bojovat. Připomíná to polský sarmatismus. Donbasané stále hledají místo, kde probíhala bitva legendárního knížete Igora s Polovci, popsaná ve Slově o pluku Igorově. Tento epos symbolicky přičleňuje Kyjevskou Rus k evropské křesťanské kultuře. Protože je tu řeč o mýtech, které zakládají kulturu, je irelevantní, že jeho pravost nebyla nikdy doložena.

O tom ale básně Ljubov Jakymčuk nejsou, při jejich prezentaci v Café Fra mimo jiné přiznala, že chtěla zobrazit Donbas dnešní, nikoli průmyslový, nýbrž obydlený skutečnými lidmi. Meruňky v názvu sbírky a ve stejnojmenné básni pak nejsou poetickou ozdobou, těm se básnířka programově vyhýbá, ale symbolem hranice. „Tam, kde nerostou meruňky, začíná Rusko,“ píše v úvodu a vysvětluje to: „Na hranici s Ruskem sady planých meruněk jednoduše mizí, za hranicí už zkrátka rostou úplně jiné stromy.“

Dál je válka

Část sbírky vznikala po vypuknutí války a odráží tehdejší autorčin život: odjezd a neustálý strach o rodiče a sestru, kteří zůstali a ukrývali se ve sklepě. Když se jí podařilo ušetřit dost peněz a zařídit vše potřebné, rodina ji následovala. Stejný nebo podobný příběh sdílí řada dalších spisovatelů z Východu žijících dnes v různých ukrajinských městech.

Patří mezi ně i básnířka Ija Kiva, jejíž exotické jméno prozrazuje židovské kořeny. Kiva přišla o otce, a proto si netroufla opustit matku – vzaly si nejnutnější věci a z Doněcku do Kyjeva odjely spolu. Doněcká univerzita pojmenovaná po Stusovi, kterou vystudovala, se mezitím také přesunula do exilu, do města Vinnycja v centrální Ukrajině. Básníkovu sochu separatisté strhli a rozbili. Kiva, která píše rusky a trochu ukrajinsky, vypráví o válce a exilu a v nejnovější sbírce Podalše od raja (Dál od ráje, 2018) zní její hlas až celanovsky.

Válečné události generují nejen nové mýty o nových hrdinech, ale i novou poetiku. Podle Jakymčuk je jejím společným znakem odpoetizování skutečnosti, která je tak brutální, že ji nelze přikrašlovat prostřednictvím literárních figur. Někteří autoři pracují s diglosií, když do rusky psaných básní vkládají ukrajinská slova. Jaroslav Minkin takto končí svůj text Wroclaw: „vpustila jsi ho do země, kde kostely obývají čápi“. Ukrajinské slovo „leleka“, které zní zvukomalebně až pohádkově, se stává úběžníkem celé básně.

Mísení jazyků je typické pro každou periferii. Lingvisté se přou, zda na východě Ukrajiny lidé mluví špatnou ruštinou, nebo dialektem ukrajinštiny. Faktem je, že rusky píšící autoři z východní Ukrajiny mohou právem pociťovat zklamání či frustraci, protože rusky psaná literatura dnes není v jejich vlasti v kursu. Ukrajinsky píšící autoři z Východu jsou naopak někdy obviňováni z vypočítavosti. A tak nastává paradoxní situace, kdy Ljubov Jakymčuk v jednom rozhovoru přiznává, že se musela opakovaně „téměř omlouvat, že píše ukrajinsky“, a Ija Kiva se při uvádění své nové sbírky na kyjevském veletrhu Knyžkovyj Arsenal zase omlouvá, že bude mluvit rusky.

Východní hranice Ukrajiny dnes v každém případě vyvstává především jako místo, kde se válčí, umírá a odkud se utíká. Nejpozoruhodnější básně o tom napsal nejspíš Serhij Žadan. Jsou působivé, ač (nebo protože?) nejsou autobiografické. Řada postav v nich jako by nevěděla, za co a proč bojuje. Ale najdou se mezi nimi i tací, kteří to dobře vědí.

Kundera ve svém eseji z roku 1983 prohlašuje, že „za svou zemi a Evropu“ jsou ochotni zemřít jen lidé z Budapešti a Varšavy. Možná se dnes najdou takoví lidé i dál na východě, možná se dnes Východ posunul dál.

Autorka je spisovatelka.