minirecenze

James Welch

Zima v krvi

Přeložil Jiří Kaňák

Akropolis 2018, 176 s.

Nemá jméno, pátrá po ženě, která mu utekla s winchestrovkou a holicím strojkem, a neúnavně hledá „útočiště ve velké zemi bělochů, kteří po vás pořád jdou“. Hlavní hrdina westernu ze začátku sedmdesátých let minulého století jako by vypadl z Kerouakova románu. Existenciální prázdnotu ubíjí nádenickou prací v indiánské rezervaci a zapíjí po barech. Welchova prvotina představuje moderní indiánku, která boří mýty zaseté do českého prostředí vinnetouovskou selankou či módním ezospiritualismem. Indián Nikdo netouží po pomstě na bílých uzurpátorech, naopak, pro něho i ostatní členy kmene je označení „indián“ nadávkou. Welch ovšem nezatěžuje čtenáře žádným hlubokým ponorem do myšlenkových pochodů svých hrdinů. Popis dějů v přírodě, kde je bouře vidět v dáli dva dny dopředu, je mnohem silnější výpovědí o tvrdém, ale nevzdorovitém životě. Ne náhodou měla být tato próza původně básní. V knize se odráží duch konce šedesátých let, kdy vrcholil indiánský boj za práva a vznikl etnicky vyhraněný literární žánr. Nechybí tu FBI, tvrdé pěsti, egoistická maskulinita, jednorázová promiskuita, smrt, koně, chuť po pomstě, indiánské legendy ani nenávist k jiným kmenům. Existenciální western není sociální kritikou alkoholem ubíjených původních obyvatel, ale vhledem do života, v němž navzdory nudě a chybějícím ambicím člověk přesně ví, kam patří. Nejdráždivější na celé knize je její schopnost rozdupat pohodlný eurocentrismus kopyty světa, v němž nejenže vládnou zcela jiné hodnoty, ale především se nezpochybňují.

Vojtěch Ondráček

Pavel Němec

Záměstí

Host 2018, 88 s.

Jsou básníci, kteří čtenáře přesvědčují, že se v evidentních, každodenních skutečnostech ohlašují podstaty, že když se podíváme takto nebo budeme myslet takhle, pochopíme. Pavel Němec ve své prvotině Záměstí volí opačný postup. Pro věcí obyčejné a všem srozumitelné vyrábí nevšední pojmenování. Kýžená jinakost těchto snažných, hladkých překladů reality do poezie spočívá v metaforizaci. To je banální zjištění, ale právě ono ukazuje, nakolik Němcova představa o tom, co je poezie, vězí v tradici epitet a ornamentu. Struktura básně tu povětšinou stojí na apozici: napíše se to přímo, napíše se to obrazně. Převládající účinek toporné zdobnosti nepřekryje ani časový námět nebo dnes tak populární – a únavné – repliky „odposlechnuté ze života“. Němec zjevně číhá na příležitost pro báseň, avšak spatřené příliš často a příliš rychle lakuje na poetično. Tak se i jeho autorský pohled nakonec stává součástí (sebe)pozorování, v němž jde především o to, aby jednotlivé řádky vyhlížely jako verše. Přitom prožít drama je možné i v teplákách na dobře prošlápnuté cestě od postele k lednici. Což nakonec Němec ví. Nad některými verši cítíte, že se tu mezi dveřmi, mezi lidmi či jen tak na ulici odehrálo něco zásadního. Jenomže buď se to cestou na papír vytratilo, nebo si to autor přál vidět až příliš jasně, a proto zůstal v básni poloslepý. Tam, kde prožitek či zásah skutečnosti převážil nad vůlí dělat poezii, dopadlo to nejlépe (Zajímavost, Podoba, Prvek).

Martin Lukáš

Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

Krajina a lidé

Academia 2017, 170 s.

Proměny krajiny a vliv člověka na ni jsou základním činitelem globálního oteplování, které začínáme v posledních letech pociťovat všichni. A to samozřejmě vede ke zvýšenému zájmu o dané téma. Editoři sborníku Krajina a lidé rozdělili knihu do několika celků – například Zemědělství a půda, Lesnictví, Voda v krajině nebo Narušená krajina a její obnova. Každé téma obsahuje několik příspěvků od odborníků, kteří se snaží problém shrnout. Nevýhodou je stručnost jednotlivých článků s rozsahem jen několika málo stran včetně grafů a obrázků. Jde tak víceméně jen o úvod do problematiky. Například příspěvek Josefa Fanty, nazvaný Jak zajistit stabilitu lesů v čase klimatických změn, se vešel na tři stránky. Nedozvíme se v něm o moc víc, než že přehlížení přírodních podmínek, tedy vysazování rychle rostoucích dřevin (hlavně smrku), monokultura a pásové kácení, dlouhodobě nevede ani k dobrým hospodářským výsledkům, ani ke zdravému lesu. K tomu jsme bohužel museli dospět až po desetiletích špatného hospodaření, které se nám dnes vrací zejména v Jeseníkách. Občas zarazí, že příspěvek o čtyřech stranách s mapkou republiky zabírající jednu z nich má hned několik autorů (třeba Krajina a produkce potravin v zemědělství jich má šest). Jde zkrátka o další z mnoha výstupů vytvořených primárně pro získání grantu. Kniha by nicméně mohla posloužit třeba při výuce přírodovědy na základních školách. Snad si ji pro takové využití pár učitelů najde.

Jiří G. Růžička

Jana Wohlmuth Markupová

Ivan M. Havel. Od Puzuka k Sakatekovi (1938–1989)

Karolinum 2017, 207 s.

Autorka dle svých slov psala s ambicí nahlížet Ivana M. Havla nejen jako bratra slavnějšího Václava, ale i jako svébytnou postavu české vědy a kultury. Přesto je z její práce znát, že výraznější zásah do českého myšlení a dějin vykonal Ivan M. Havel právě prostřednictvím svého sourozence – když Václav od Ivana čerpal inspiraci pro vlastní tvorbu či přemýšlení. Takové momenty jistě nebyly bezvýznamné a zaslouží si být prozkoumány hlouběji. Z tohoto hlediska je ovšem kniha pouze jakýmsi prvním nástřelem. Je patrné, že byla psána jako diplomová práce, a ne plnokrevná intelektuální biografie, jakou by si Ivan M. Havel zasloužil. Autorka prohlašuje, že se rozhodla odhlédnout od toho, čím bylo jeho intelektuální usilování významné, a věnovat se tomu, co znamenalo pro něj. Tím ale kniha ztrácí jeden cenný, dokonce zásadní rozměr – zvlášť vzhledem k tomu, že kupříkladu fascinace dílem mystifikátora Carlose Castanedy pak vyhlíží jako čistě soukromá a poněkud bizarní new age zábava. Bez kritického zhodnocení toho, jaký vliv měly podobné aktivity na českou filosofii a kulturu, se z knihy stává poněkud neukotvené převyprávění osobního pohledu aktéra. K tomu přispívá i hlavní metoda, totiž orální historie. Knize neprospělo ani vypuštění metodologické kapitoly, která by ji mohla doplnit kritičtější perspektivou. Autorce totiž tím, že rezignovala na rozbor Havlova myšlení, nezbývá než přistupovat na hodnocení svého narátora.

Matěj Metelec

Escobar

(Loving Pablo)

Režie Fernando León De Aranoa, Španělsko, 2017, 123 min.

Premiéra v ČR 14. 6. 2018

Španělský snímek Escobar vznikl podle knihy s všeříkajícím názvem Milovala jsem Pabla, nenáviděla Escobara. Memoáry televizní moderátorky Virginie Vallejové popisující její vztah s kolumbijským narkobaronem Pablem Escobarem se staly předlohou filmu, který si z Escobarovy osobnosti očekávatelně bere především její hvězdný lesk. Snímek, obsazený Javierem Bardemem a Penélope Cruzovou, je přímočaře namíchaná žánrovka, ve které se kariérní gangsterka, popisující vzestup a pád mafiánského bosse, spojuje s romantickou dějovou linií o lásce k mocnému a nebezpečnému muži. Neboli je to něco mezi odvarem ze Scorseseho a červenou knihovnou. Můžeme se smát melodramatickým scénám nebo kroutit hlavou nad hereckým výkonem Bardema, jehož nejvýraznějším znakem je odulost a neustálé deklamování nadávky „hijo de puta“. Na druhou stranu je třeba tvůrcům přiznat, že v evropském prostředí vytvořili řemeslně velice solidní popový film s evidentně štědrým rozpočtem, což je na plátně vidět, ale také s citem pro inscenování dramatických scén. Srovnání s komplexním seriálem Narcos nicméně Escobar nesnese. Španělští tvůrci ostatně neoslovují předplatitele Netflixu, kterým není zatěžko trávit hodiny sledováním zákrutů Escobarovy kauzy a osobnosti. Je to film pro diváky, kteří chtějí „milovat Pabla a nenávidět Escobara“ – konvenční životopis, který rozemele fakta do podoby jasného dramatického příběhu.

Antonín Tesař

Stranger than Paradise / Podivnější než ráj

Galerie MeetFactory, Praha, 10. 6. – 2. 9. 2018

Kurátoři výstavy Stranger than Paradise Eva Riebová a Tevž Logar si dali za cíl vytvořit instalaci, která by prezentovala uměleckou tvorbu jihovýchodní Evropy, aniž by sklouzávala ke klišé „balkánské výstavy“. Patrně proto diváka hned u vchodu uvítá stroboskopová střelba ze samopalu, která má odstranit naše předsudky odzbrojující prvoplánovostí. Po této úvodní selekci epileptiků ovšem na diváka čeká možná až příliš skromná výstava, o jejíž reprezentativnosti lze úspěšně pochybovat. Patrně nejvýznačnějším přítomným dílem je video Spielraum – The Nation Loves It od slovinské umělkyně Jasminy Cibic, která si pohrává se vztahem mezi politikou, architekturou a fašistickým způsobem myšlení. Kritika nacionalismu je ale celkem nepřekvapivě charakteristická i pro dílo kišiněvského umělce Pavla Braily s názvem Foaia de Control, v němž se azbuka na psacím stroji mění v rumunskou variantu latinky. Překvapivě zato může působit nepřímý útok na autonomii umění ve prospěch avantgardního splývání umění a života, což je podle kurátorského textu jedním z určujících témat umění jihovýchodní Evropy. Nejsilněji je to patrné ve fotografiích z cyklu Breathing the Air od Tomislava Gotovace, jenž byl jednou z předních postav evropského experimentálního filmu. Každopádně se tu před námi odhalují osobní výpovědi umělců, kteří vědomě pracují s historickým, sociálním i politickým kontextem.

Martin Vrba

Tomáš Dianiška

Den závislosti

Divadlo Letí, Vila Štvanice, Praha, premiéra 19. 4. 2018

„Skutečnost nezmizí, když v ni přestanete věřit,“ je vyvedeno na kanavě visící na zdi pokojíčku beznadějně zamilovaného mladého páru. Idylka jako vyšitá, až se jí opravdu věřit nechce, vezme brzy zasvé: hrdinka zemře. Protože řešení s náhradou Evy za identickou androidku truchlícího Dicka neuspokojí, vydá se do zážitkové agentury Minority, která si podobně jako Rekal z Total Recall nebo Lacuna z Věčného svitu neposkvrněné mysli (tedy firmy z jiných dílek čerpajících z literárního odkazu Philipa K. Dicka) dokáže řádně pohrát s klientovým vnímáním reality. Romantická sci­-fi Den závislosti je navzdory existenciálně nepříjemné zápletce minimálně stejnou měrou i komedií. Dick nestojí o nabídku být v představách dva týdny spisovatelem či popovou hvězdou, chce ve vzpomínkách opět žít se svou zesnulou láskou – jenže ne na dva týdny, ale navždy. Časoprostor se v inscenaci Den závislosti začne brzy kroutit jako červi v rybářově krabičce. Při rozverném vstupu s Whitney Houston, Davidem Bowiem a Michaelem Jacksonem, kdy se inscenace trefuje do příchylnosti popových hvězd k chemickým látkám, se musí třicátník tetelit blahem jako babička u filmu pro pamětníky. Autor si je definice svého modelového diváka dobře vědom a publikum jeho hru s chutí přijímá. Gagy a legrácky však doprovázejí jednoduché poselství: ztráta milované osoby dokáže jednomu pořádně zamotat hlavu a v technologiemi prolezlém světě poskytuje závislost na lásce poslední útočiště mizející autenticitě.

Marta Martinová

Death in Rome

V2

CD, Hau Ruck! SPQR 2018

Německá skupina Death in Rome podle jedné recenze svým debutem Hitparade „způsobila na neofolkové scéně malé zemětřesení“. Představa půdních otřesů ve světě neofolku je sama o sobě dost vtipná, ale stavět do pozice agentu jakýchkoli změn v ustrnulém žánru kapelu, jejíž tvorba je založena na přehrávání těch nejotřepanějších popových hitů v ortodoxním neofolkovém aranžmá – na to je opravdu potřeba mít vystudovanou vysokou školu humoru. Ale kdo ví, existují uzavřené sféry, jejichž pravidla těžko pochopíte, nenacházíte­-li se uvnitř, a třeba neofolkové publikum skutečně čekalo na zpomalenou verzi Lambady jako na smilování. Pokud vás však nebaví vymetat kluby ve vojenských mundúrech a poslouchat maskovaného zpěváka s akustickou kytarou a jeho kumpány, kteří do folkového kotlíku přilévají nasládlou syntezátorovou kaši a pochodové rytmy, budete nadšeni o něco méně. A domníváte­-li se, že dnešní hudba nemá co nového nabídnout, coververze od Death in Rome vám k těmto úvahám poskytnou dokonalý soundtrack. Těžko totiž v oblasti mimo mainstream najít lepší ukázku hudby stojící výhradně na opakování prověřených postupů, parazitování na cizí tvorbě a exploataci všeho, co se připlete do cesty. Jistě, jde především o „kontextuální hru s významy“. To ale pochopíte po první písničce a pak už zbývá jen bezbřehá nuda, kterou žádné poťouchlé pomrkávání nezachrání. Druhé album zní stejně jako první a jediné očekávání do budoucna se omezuje na otázku, do které hitovky Death in Rome zanoří svůj nenechavý čumák příště.

Jan Klamm