Molvánie: Polsko­-Česko­-Německé pohraničí, Frýdlant­-Bogatynia­-Zittau

Molvánie je země ve východní Evropě z parodie na turistického průvodce s názvem Molvania, a Land Untouched by Modern Dentistry, který byl bestsellerem na počátku nulté dekády. Molvánie je stát ztělesňující všechny stereotypy o východní Evropě. Skutečná vlast Borata. Chlapi tu pijí česnekovou vodku, ženy se neholí a málokdo používá toaletní papír. Všichni jsme Molvánci.

Ještě na české straně je vietnamské obchodní centrum. Mají tam samohonku, gumu do trenek, žvýkačky a všechno, co člověk chce. To obchodní centrum je spíš fort z Divokého západu, akorát stlučený ze všeho, co bylo po ruce, a že to zrovna byly desky a lepenka, tak je z desek a lepenky. Fort is situated conveniently for the customers’ conveniance uprostřed moře bláta a Vietnamci, který sedí na verandě na houpacím křesle, chybí jenom dvouhlavňová puška, aby vypadal jako redneck z amerického Jihu. Vietnamcovi synové už umějí vyslovovat české „r“, starý Vietnamec to umění nikdy neovládl a neovládne, protože pro něj zní „r“ a „l“ úplně stejně.

„Bordel, žebrající feťáci, Rumuni,“ hýká Maleńczuk z nějaké rozhlasové stanice, kterou jsem náhodou chytil, i když jsem ještě nepřekročil hranici.

Ale hned ji překročím. Ještě Polsko nezhynulo. Tedy – hranice mezi státy už dávno není, ale hranice mezi světy zůstala. Sice není a nebude válka světů, protože se do toho nikomu nechce, ale hranice je. Byl Frýdlant, brzy bude Bogatynia, ta Helská kosa, akorát na druhém konci Polska a obklopená ne mořem, ale ctěnými sousedy, členy Evropské unie, kde je bezpasový pohyb, schengenský prostor, tři pilíře Evropské unie, cyklostezky, udržitelný rozvoj a dědictví Otců Zakladatelů.

Cesta hned začíná být mizernější a objevují se kurvy, houby a trpaslíci. Trpaslíci mají bachraté nosy a nestojí výhradně na dvorcích. Třesou se u silnic a v rukách mají čůčo. A čím dál tím častěji pivo, protože Polsko se westernizuje a čím dál častěji volí zlatavý mok, dar chmelových šišek s pěnou na dva palce a babičkou z Chrzanowa.

„Češi říkají, že u nich je pivo slabší a že díky tomu mají vyšší kulturu pití, stejně jako vyšší kulturu bankovnictví,“ myslí si pan Zbigniew, který je elegantní vágus, o tom žádná, má sako sladěné s kalhotami, jenom boty má každou jinou, protože jedna teniska má tkaničky a druhá ne, ale když se přes ně správně přehrnou kalhoty, tak není nic vidět, vůbec nic.

„Ale!“ pan Zbigniew zdvihá prst nahoru, už to není pan Zbigniew, ale římský orátor: „­Chlemtaj k tomu becherovku! Vím, páč sem to viděl,“ zlobí se náhle na Čechy, trochu – řekněme si to upřímně – nesmyslně; obrací se a jde polní stezkou do hloubi Polska, drazí bratři, do hloubi Polska, akorát že tak moc do hloubi pan Zbigniew nedojde, protože než tu pořádně začne Polsko, tak se z něj hned stane Německo. Můj ty Bože, pane Zbyszku.

A Češi ve Frýdlantu fakticky pili becherovku, pili, proč by nepili, ale oni už vědí svoje.

„Polsko, nejedu,“ řekl jeden starý, moudrý Čech sedící v hospodě. „Nejedu, do píči. Bída, svrab a neštovice.“

Vypadal jako Morgan Freeman, akorát že byl bílý. Ale stejný typ. Starý, moudrý černoch sedící na břehu bystřiny s klacíkem v ruce. On ví, jak se věci mají, a jak ne. Akorát že Čech neseděl na břehu bystřiny, ale v hospodě, za stolem s umělohmotným ubrusem. Za stoly s umělohmotnými ubrusy neexistuje volná láska, a chtělo by se, chtělo, protože hospodyní v hospodě je Vietnamka v holínkách. Vietnamka toho má hodně společného se starým, moudrým Čechem, protože stejně jako on kouří červené petry a stejně jako on si myslí, že Češi vůbec nejsou žádní Slované, jako nějací Poláci, Slováci a Rusáci, ale Germáni z čisté krve, kteří z jemnocitu a zdvořilosti převzali slovanský jazyk. Vietnamka bere z baru dálkové ovládání a zesiluje zvuk, protože v televizi, placaté jako mazovská nížina, zrovna běží repríza seriálu Chalupáři a teď spolu s Morganem Freemanem zpívají „když máš v chalupě orchestrion“ a „tralalala“.

A to je skutečný český svět – Morganu Free­manovi se v oku leskne slza, koulí se mezi vráskami. Kdyby byl Morgan Freeman pokrytý prachem z cesty, tak by mu v tom prachu hloubila kanálek, nebo jak to chtěl básník říci, ale není pokrytý prachem z cesty, takže akorát nasává becherovku a slabé pivo, ještě jedno a ještě jedno, a na obrazovce nosí kníratý Čech baret, protože je fuk, jestli je zima nebo léto…

Když se vjíždí do Polska a jede se směrem k Bogatyni, stojí tam domky, děti se radostně plácají v blátě u krajnice a futrujou se pikem – piko, to je český vynález a používá se podobně jako amfetamin, čili kope líp než kafe. Říká se mu „požehnání pohraničí“, poněvadž nejen že budí lidi jako Polské rádio, ale taky je spojuje jako Nokia, protože se po něm chce mluvit – až hanba! Takže všichni stojí v tom blátě u krajnice, v tom vedru dne a šedivém prachu silnic, a mlátí hubou jako protržení. Naspídované děti jezdí na malých kolech a od té doby, co je tu piko, nemají ani pomyšlení na kořalku. A o čem se tu dá bavit, když je tu v tom bogatyňském Helu sotva pár kilometrů sem a pár tam, takže o čem se tu bavit, když ne pořád o tom samém, mlít bogatyńskou mantru.

A potom už je co nevidět Bogatynia, kde jsou prý unikátní domy s podloubím, ale je tam taky vágus, který leze doprostřed křižovatky, vytahuje, co mu příroda nadělila, chčije po autech a přátelsky se při tom směje. Nádobíčko má jako hasiči, takže močí vysoko a auta musí chtě nechtě projíždět pod tou fontánou vágusových chcanek, které v zapadajícím slunci hrají všemi barvami duhy, jako benzín Superb 98, když vyteče na asfalt. Řidiči jenom zavírají okýnka, aby to nenateklo dovnitř, pokřižují se a aleluja a kupředu. Kristus ze Świebodzina je necelých dvě stě kilometrů vzdušnou čarou na sever, takže se můžeme krátce pomodlit, aby se z toho ten vágus posral, vyslat modlitbu k Spasitelově świebodzińské maršálské holi, k jeho bradě z železobetonu, k jeho smutným očím z železobetonu hledícím do dáli, moudrým jako oči moudrého psíka, k jeho otevřené náruči z železobetonu, k jeho prstům, ke každému jednotlivému prstu z železobetonu, k jeho hávu, který krásně splývá dolů a vůbec se dole nevlní nejen proto, že je z železobetonu, ale taky proto, že umělci mrdlo a zapomněl, že se má přece dole vlnit. Dá se modlit ke dvířkám jako od trafostanice, která udělali Kristovi vzadu, zamčeným na visací zámek, aby z vnitřku Krista nikdo nečórnul nářadí. A vůbec, aby se tam nescházeli bezdomáči a nechlastali ve Spasiteli krabicáky, protože to by jednak nevypadalo úplně dobře, kdyby přijeli turisti z Japonska nebo, nedej bože, poutníci z Piątnice, a vtom se otevírají dvířka a z vnitřku našeho Pána vylejzá nachcanej špalír. A zpívá „hodina pátá, minut třicet“. A aby děti nechodily za školu dovnitř Pána Ježíše, protože teoreticky na jednu stranu Pán řekl „nechte maličkých přijíti ke mně“, ale na druhou stranu by taky nebylo hezké, kdyby děti kouřily v tom Pánu Ježíši cigára a kdyby mu kouř vycházel z uší nebo z nosu.

Takové myšlenky přicházejí člověku do hlavy v Bogatyni na kruhovém objezdu, uprostřed kterého stojí vágus a chčije mu na masku auta a na přední sklo, až nezbývá než zapnout stěrače a vrčet motorem, jako bychom vágusovi hrozili, že ho přejedeme. Ale to už jenom chvilku, to hned pomine, ta atmosféra, ten klídek, už, hned zapínáme pravý blinkr a sjíždíme z toho kruháče, z té bogatyńské země, z domu otroctví, už za chvíli vyjedeme, mineme pány kšeftující s melouny a bramborami v krabicích od ananasů, mineme rozpačitý pokus o zavedení německého pořádku v polské, ačkoliv kdysi německé zemi, kterou je nové sídliště elegantních, komfortních čtyřpatráků, na němž tráva raší mezi dlažebními kostkami, protože nikomu nějak nepřichází do hlavy, že kromě toho, že se sídliště postaví, je taky potřeba se o něj starat – a už je tu Německo. Zittau. Češi říkají Žitava, ale pro Poláka to je přece jen Zittau: v Žitavě může na rynku stát a srát kůň, ale o Zittau stejně platí, že west is the best. U Nisy stojí opravené staré domy a na těch domech, na zvoncích – polská příjmení. Tak tam stojím, dívám se, zakláním hlavu a přemýšlím, že z těch bytů, ve kterých bydlí Poláci, musí být z oken vidět do Polska. A říkám si, že to je teprve perverze, jít za zapadajícím sluncem, bydlet v Německu a mít výhled na Polsko.

Z polského originálu Molwania: pogranicze polsko­-czesko­-niemieckie, Frydlant­-Bogatynia­-Zittau, publikovaného na webu časopisu a vydavatelství Ha!art, přeložil Michal Lebduška.