Nač pistole, když máme slova?

V letní literární příloze se tentokrát v souladu s tématem čísla vydáváme na periferie. Poprvé v českém překladu představujeme srbského Rusína Ivana Medešiho, z jehož textů o hovnech plynou mnohá poučení. V ukázkách z děl rumunského spisovatele Bogdana Suceavy a gruzínské autorky Jeleny Bočorišvili se dotkneme esence magické lidovosti a v reportážních fejetonech Ziemowita Szczereka zjistíme, že periferie je mnohem blíž, než se může zdát.

Největší čokoládka na světě

Jo, strejda vám to poví…

Usmysleli jsme si udělat největší čokoládku na světě. Hurá! Div divoucí, pět set kilo bude mít, však uvidíte, nakonec možná i víc, potom si to spočítáte… Takže:

Posbírali jsme se nejsilnější chlapi a nejtlustší ženské z ulice a vůbec z celé vsi nám přišlo hodně pomocníků. Jaj, Matko Boží, jaká to bude velikánská čokoládka! Největší čokoládka na světě to bude!

„Hurá, hurá, největší čokoládka na světě, mňam, mňam, hostina!“ ozývalo se po naší vesnici.

Zavolali jsme i děti z celé dědiny, dokonce i ty chudé, co se člověku jen hnusí, hadi smradlaví. Radujte se, děti, vždyť vy jste krásou tohoto světa! Spousta dětí a největší čokoládka na světě. Div divoucí. Na vsi tak veselo ani o svátcích nebylo.

A jak to pěkně frčelo, poslouchejte strejdu, strejda vás má rád…

Vstali jsme ráno před svítáním a začali!

Já dřepěl v chládku a cpal si do huby zelené ryngle, oblečený do předem namočených kalhot a spoďárů.

Byl jsem dozorce. Brigadýr. Štěkal jsem na čeládku, nařizoval jim, kdo má kde stát, a když mi někdo nerozuměl, házel jsem mu zelené ovoce po kebuli. Ženské mi musely vařit kafe a já jsem je peskoval, že takhle řídké si můžou vařit doma svým chlapům, „kteří si vás kvůli kdovíjaké deviaci chromozomů vzali, a jestli nemáte dost kávy, tak hajdy na bicykl a do krámu!“. Však já je srovnám do latě. Ženské, to je div světa.

Anebo ne.

Děti jsou dotěrné. Když se ke mně moc přibližovaly, házel jsem po nich ryngle a po těch chudých i kamení nebo kus cihly. Když některé brečelo, a bulely furt všecky, že už se nemůžou dočkat a jak by jedno nebo druhé jedlo, tak schytalo pohlavek a za trest mně, strejčkovi, vašemu objektivnímu vypravěči, muselo odranou kukuřicí škrábat záda a z plna hrdla naříkat za strejdovu duši.

A holota ať maká, holota jen ať maká a ať drží hubu.

A ať drží hubu!

Z náklaďáků se odepnuly sajtny a honem se nesly pryč, ať o ně neklopýtají, holota jedna…

„Ty, ty a ty, a taky vy dva nahoře, ha?! Lez nahoru, co je mi po tvé menstruaci, šup na vlečňák, sajtna aby tě trefila!“ štěkal jsem na ně. Proč? A jak jinak s krůtami, no řekněte, jak? Ne, nelze jinak!

Z vlečňáků se do míchaček na beton házelo kakao, cukr, lískové ořechy a kdovíco ještě a já jen připomenu, že jsem osobně dohlédl na hygienu míchaček. Před prací musely být vymyté, a to mladými vesnickými dívkami, které nejenom že je povymývaly, ale i nehty oškrabkaly. Já to pak po nich s lupou prověřoval, a po které něco zbylo, té jsem plival do vlasů a hlavu jí strkal do zbylé špíny, ať ji dobře pozná, a pak musela nahlas ječet a drhnout všechno odznova. Sókratova metoda ironie-maieutika uplatněná v praxi, strejdu převézt nelze. Ať pozná, že neví, a pak ať poznává znova, tak to má bejt! Všechno odznova! I tam, kde je čisto, i tam, kde není. Ať se učí, holota.

Jak říkám, seděl jsem v chládku a chroupal zelené ryngle v mokrých kalhotách a trenclích. Byl jsem brigadýr. Čeládka mě poslouchala, protože je čeládka, a to je dobře, poněvadž se ještě může naučit i něco nového a užitečného.

Z míchaček se blemcavá čokoláda lila do přichystaného rámu a rám byl jen jeden, i když se holota bouřila, že oni by rádi, aby jich bylo víc, aby byly i různé chutě, aby bylo pro každého. No, sláva bohu, mají mě, moudrého, a mají jíst, jak já chci. No považte, chtěli by čokoládu s příchutí kávy… holota. Jestli se chtějí bouřit a hrát Gándhího, budou taky jíst jako von!

Čtenáři, ty pizdo jedna.

Robota šla hop sem, hop tam, upíjím deváté kafe a vidím, už je skoro hotovo. Lije se z posledních míchaček a už ani nemají všichni co na práci, takže se někteří poopírali o násady lopat.

„Co?! Chcete ty násady polámat?! Nebo jen zohýbat?! Ty a ty, vytři míchačky, ty tam, namaž mi chleba a koukej, ať to není moc tlustě, jinak tě přerazím, a vy ostatní, co už nemáte co dělat, běžte se kouknout, jestli nejsem pod hovnama v chlívku, lopatama je pěkně přemístěte na hnůj, a jestli tam nejsem, tak se zeptejte sami sebe, jestli je aspoň teoretická šance, že by existovaly horší opice než vy sami. A to před zrcadlem! Holoto jedna!“

Hop, hop, hop! Závěrečná fáze…

„Strejčku Vinaji, hotovo!“ křičí na mě a předhánějí se, kdo mi to první ohlásí, idioti, myslí si, že by se pak se mnou mohli kamarádit nebo že je pochválím, a čekají s otevřenými držkami, mongoloidně se šklebíce. Holota podřadná, řiťolízači jedni proletářští, nikdy z nich nic nebude, kromě toho, co už jsou.

„Bacha, holoto svinská!“ hulákám na řiťolízače.

Sláva bohu, zrovna když čeládka dokončila práci, dopil jsem dvanácté kafe. Vstávám a do nejbližšího chudého děcka házím zbylé ryngle. Narovnávám si mokré spoďáry, otřepávám ruku, vycucávám zelené šlupky ze zkažených zubů a plivu to všechno i se soplem do vlasů ženské, která mi vařila kafe, tak, a poslouchejte strejdu, co vám dál řekne. Však on vás má strejda rád, jakpak by ne, jinak bych vám to ani nevyprávěl. Ale dávejte si bacha…

Takže poslouchejte dobře strejdu:

Jako hlavní dozorce jsem čeládce řekl, ať trochu couvnou, abych si ve svých propocených gumových papučích se špinavými podrážkami triumfálně vylezl nad ještě trochu teplou čokoládku, dokud čeládka čekala, abych jim přednesl něco jako proslov, jaký se obvykle předvádí proletářskému dobytku.

Nejdřív jsem znovu pořádně vycucal zelené slupky ze svých zkažených zubů, dobře pročistil chřtán, vychrchlal se a pak, poslouchejte dobře, jsem se mocně, jak jen to šlo, zapřel a napnul a groteskně jako slon střelil a vykadil jeden pedantní Roršachův test na povrch lahůdky, cirka dvě hrsti sraček, zrovna na tu famózní lahůdku, a celá čokoládka byla jenom strejdova.

JENOM STREJDOVA!

A řvu na čeládku:

Roršachův test! Roršach! Sem se koukejte, holoto, co vidíte v Roršachově testu? Sebe vidíte, sebe vidíte, holoto jedna holá, no bodejť, že vidíte sebe, holoto tupá, oho, ha, ha, oho, hou ahuuu, to vás ale strejček převezl, au, udusím se smíchy, oh, oh, udusím se, a vy celý boží den… jooo, ha ha ha, povedlo se, to jsem vás ale nachytal, ehej, holota proletářská bude vždycky jen holota proletářská… Jsem holt starej vtipálek…

A pak.

Zhuntovaní chlapi a ženy se svýma psíma proletářskýma pokornýma očima koukali chvíli na mě, chvíli na čokoládku, a pak jeden po druhém se svými hladovými, ušmudlanými, brečícími, ošklivými a jistě i nemocnými a kdovíco ještě dětmi svěsili hlavy a ocasy a pomalu se odebrali do své bídy bídné, do svých pelechů, pokračovat ve své nuzné, bezcenné proletářské každodennosti…

A co strejda dělal?

A já se pak sehnul a jenom jsem jedl, jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl a jedl tu skvělou nekonečnou největší čokoládku na světě a asi po dvou třech stech snědených gramech jsem už fakt víc nemohl.

Chvilka číslo jedna, chvilka číslo dvě, chvilka „n“, a šup šup, mám dost, jsem sytý.

Vyfrknul jsem sopl, zaklel, zapálil si cigáro, trochu podumal, uprdnul si, znovu zaklel a vydal jsem se do hospody, jenom prověřit, jestli tam nejsem, že ano, když už jsem nebyl pod hovny v chlívku, a jedna noha, druhá noha, šupky dupky, a hele, pomaloučku jsem dorazil do hospody Bombaj a zavřel za sebou dveře a nejspíš jsem ještě tam…

Jo jo, tak to bude, nejspíš je strejda ještě tam…

Na zdraví, moji milí!

(2007)

místo mě

protiřeč sám sobě

vyndej mi duši, polož ji do zavařovačky a

natáhni mi klíčkem tělo, ať se kultivuje, třepe

zanechá dojem, vydělává a přežívá

citron cucej a grimasy nedělej

lízej baterie

zuby drhni břitvou

tichu přidej zvuk

sám v místnosti buď družný

ser melounově vodnatá hovna nebo

jez cukrovou kukuřici, ať máš tatáž veledíla

řež gatě řití

přejeď tramvaj

oběs věšák

cukruj sladké

ohřej teplé

zhubni v zimě

pusť větry proti ventilátoru

naplň gatě pukancovou kukuřicí a vejdi

do sauny

proměň se v klíč a zamkni se

posiluj

buď chudý naschvál

měj koutky vprostřed úst

píchej mi ženu, anebo si hoň

kousej pomeranče se slupkou, prohlubuj

problémy

necpi hlavu na druhou stranu spuštěné

rolety

piš vtipné věci do týdne dvě

ukradni strukturu jen v ní

jez lžící, nejen suché

sleduj domácí i světová témata

žongluj s povinnostmi

problémy potlačuj

starosti zametej pod koberec

jenom bych prosil na jeden den mi Mě nech

anebo ne

(8. 1. 2007)

Kosmická odpověď

A povídali jsme o lecčems, mimo jiné

jsem nadhodil dobré téma a rozebral ho:

„Jak by se mohli dva lidi na sebe najednou

vysrat?“

Navrhl jsem, že by třeba šlo,

že si jeden lehne na záda a druhý

ať mu položí řiť na tvář a ať se nějak

natáhne k nohám

a ať mu vecpe hlavu pod záda,

pod jeho zadek.

Můj spolubesedník ještě rozvažoval.

Anebo ať se jeden vysere na stém poschodí a

ať se po nějakém laně rychle spouští na zem a

druhý ať rychle začíná srát a

capne to rovnou na něj, na toho, co

sere na chodce ze stého poschodí,

nebo ať se oba vrhnou z letadla a ať serou

najednou

a pak ať si vymění místa a ať trochu zpomalí

a pak ať to capne na ně

a úspěšně jeden druhého poserou…

Spolubesedník pak vyslovil svou ideu:

„Ať se postaví na ruce a ať srazí záda a ať kálejí,

a podaří se jim posrat jeden druhého,“ říká.

„Moudrý nápad, ale vlastní hovno nesmí trefit

svého tvůrce.“

„Aha, rozumím,“ říká on.

Potom jsme pili, pili, pili, pili, pili,

pili, pili, pili, pili, pili

a spolubesedník našel teoreticky dokonalé

řešení:

„V kosmu.

Ať serou v kosmu a pomocí fyziky hovna

dorazí k druhému člověku,

jenom se musí hlídat, ať se nesrazí na půli

cesty!“

Jenomže po tomhle obsahově intelektuálním

večeru jsem přece jen našel díru v teorii:

Jak můžou srát v kosmu, když jsou v těch

skafandrech,

vždyť když je shodí, tak umřou.

Hned jsem mu zavolal a vysvětlil mu,

že v jeho teorii je přece jen díra.

On odpověděl:

„Tak budou muset srát v družici, ne?“

„Jasně, o čem jsem jenom spekuloval!“

A je to.

Ó, důvtipnosti člověkova!

(2007)

Pedagog mění svět

Poprvé jsem to zkoušel v sedmnácti,

teď je mi dvacet dva, takže jím hovna už pět let.

Často jsem chodil na pochybná místa,

družil se s pochybnými lidmi,

kteří pořádali pochybné schůzky a družby.

Byly to různé příležitosti,

oni tomu říkají svatby, křtiny, narozeniny,

pohřby, kulturně-umělecké večery apod.

Zpočátku jsem tam chodil a choval se jaksepatří,

byl jsem zticha, myslel vlastní hlavou,

a co je nejdůležitější, vždycky jsem rozhodně

odmítal jíst hovna!

Jenže já tam nemohl zapadnout,

začal jsem si připadat jiný,

společnost mě začala čím dál víc nenávidět,

lidé se zdráhali hledět mi do očí,

když jsem k nim vcházel do místnosti,

měnili téma,

dívky jen trpěly nablízku takových degešů,

a i když jsem se některé zalíbil,

rodiče a kamarádi jí to rychle vymluvili.

A hle, já, jako citlivý adolescent,

jsem se rozhodl, že zkusím jíst hovna.

Poprvé to bylo na narozeninách.

Všichni jedli hovna,

a už bylo na každém vidět, že je saturován

vlastní i cizí sračkou,

tak jsem i já nabral do hrsti, zamhouřil oči

a polkl.

A tak to začlo.

Ani si nevzpomínám, co všechno se stalo,

vím jen, že za pár chvil jsem otevřel oči,

utřel si slzy,

a už jsem měl v rukou rodinné album oslavence

a potom temno, víc si nepamatuji…

Následující dni byly lehčí, ale o nic méně

podivné.

Pomalu jsem se začal oblékat jako ti, co jedí

hovna,

mluvit jak hovnojed,

mít gestikulaci hovnojeda,

a co je nejhorší, jak čas běžel, hovna jsem jedl

víc a víc.

Teď, pět let poté, jsem si vědom, že skoncovat

s jedením hoven nemůžu,

a co se mnou bude, nevím.

Třetím rokem jsem na filosofické fakultě

a hovna tu jíme v ohromných množstvích.

Uvažoval jsem nad sebevraždou,

předávkováním.

A udělal jsem to!

Jenže se stalo něco ještě horšího.

Proměnil jsem se v hovno,

a teď existuji jak hovno,

vypadám jak hovno,

smrdím jak hovno,

chovám se jak hovno,

zkrátka: stal jsem se hovnem.

A věřte nebo ne, konečně mě mají lidi rádi.

A někdo si možná myslí, že tu by měl být

konec!

Ale mně, hovnojedovi, to teď nestačí!

Však já vím! Na planetě Zemi jest ještě trocha

lidí, co nejedí hovna,

a my, kteří hovna jíme a už jsme závislí na

hovnovém obžerství,

a ruku na srdce, stala se z nás hovna,

teď musíme i ty, co nejsou jako my, co nejsou

hovna a co nejedí hovna,

naučit jíst hovna a přetvořit je v hovna jako my!