Oteplí se a bude líp?

Kniha sociologa a novináře Petra Vidomuse Oteplí se a bude líp s podtitulem Česká klimaskepse v čase globálních rizik je poměrně inovativním příspěvkem do sociologické debaty o českém environmentálním aktivismu. Podobně jako studie Arnošta Nováka o radikální ekologii Tmavozelený svět (2017; recenze v A2 č. 6/2018) patří i Vidomusova práce do výzkumného rámce takzvané postnormální vědy. Ta tváří v tvář stále se zvyšujícím rizikům a nejistotám současného světa volá po vyvázání společenských problémů z exkluzivity vědecké racionality a vzhledem ke smazávání rozdílů mezi fakty a hodnotami vyzývá k inkluzi laického angažovaného vědění do vědeckého procesu. Zatímco Nováka to inspirovalo k zapojení své aktivistické zkušenosti do výzkumu, Vidomus naopak využívá svého odstupu od environmentální politiky.

I když často technicistní formulace a takřka katalogizující přehled všemožných konceptů nenechají čtenáře na pochybách, že se jedná především o odborné sociologické dílo (kniha vychází z autorovy disertační práce), jeho těžiště leží především ve snaze co nejvěrněji rekonstruovat svět očima samotných aktérů boje o pohled na klimatickou problematiku. Vidomus k tomu využívá polostrukturovaných rozhovorů s aktivními klimaskeptiky, jimiž jsou zejména vzdělaní přírodovědci a ekonomové (výhradně muži), kteří šíří své názory především pomocí alternativních médií a aktivit pravicově orientovaných think tanků.

Umělý problém

Základem klimaskeptických aktivit je podle autora reakce na údajné umělé zveličování problému globálního oteplování. Jak ale napovídá název knížky, klimaskeptici většinou nezpochybňují trend globálního oteplování jako takový. Spíše prohlašují, že je ve srovnání s jinými riziky neškodný (například oproti globální podvýživě nebo civilizačním nemocem) či může být přímo prospěšný. Kromě zveličování rizik jim je hlavním trnem v oku zejména nadhodnocování podílu lidské činnosti na změnách klimatu. Tento podle nich umělý problém společně přiživují vědci, ekologičtí aktivisté a média. Médiím vyčítají lačnost po senzacích a nevyváženost. Aktivistům iracionalitu, mesianismus, totalitární tendence či skryté obchodní zájmy. Klimatologickým vědcům pak nekorektní argumentaci a podřizování jejich práce potřebám vědeckých grantů. Ačkoli proti různým aktérům klimaskeptici využívají různé strategie, dominantní je podle Vidomuse expertní boj s klimatology a zpochybňování jejich vědeckých poznatků.

Důležitou – i když jen doplňkovou – součástí Vidomusova výzkumu je snaha o zachycení vlivu klimaskeptického diskursu na českou debatu o klimatu. Kromě tlaku na klimatology a ekologické vědce podle autora od roku 2010 dochází v české společnosti postupně k normalizaci klimaskeptických názorů. Částečný důkaz pravdivosti této hypotézy bychom mohli vidět v postoji někdejšího předsedy Akademie věd a nedávného prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše (nyní kandidujícího do senátu s podporou Strany zelených), který v otázce vlivu lidské činnosti na globální změny klimatu poukázal na neexistenci vědecké jistoty a zdůraznil potřebu zabývat se spíše důsledky než příčinami těchto změn. Srdce každého klimaskeptika muselo zaplesat.

Věda a politika

Jak se dočteme v závěru práce, úspěch klima­skeptiků nespočíval v mobilizaci přívrženců a participačním aktivismu, ale právě v úspěšné inscenaci a medializaci kontroverze v rámci vědecké komunity. Ekologičtí aktivisté (především v podobě nevládních neziskových organizací) se tím dostali do problémů, protože zaštítění klimatologickou vědou se pro ně postupně stávalo hlavním zdrojem argumentace a legitimity. Vidomus z toho vyvozuje důsledky především pro klimatologii. Tvrdí, že je potřeba, aby se otevřela „postnormální praxi“ a přijala i dobře konstruované, neideologické argumenty, které nepocházejí z vědeckých recenzovaných časopisů. Tento závěr je sice nosný, ale zároveň poměrně úzkoprsý. Francouzský sociolog vědy Bruno Latour, jehož pracemi bylo paradigma postnormální vědy do velké míry inspirováno, nabízí na stejné klimatické dilema radikálnější odpověď. Snaha neustále budovat zákopy mezi vědou a politikou je podle něj neudržitelná. Na obvinění klimaskeptiků, že věda o klimatu je ideologií, mají podle něj „zelení“ odpovědět: „Ano, samozřejmě, a co má být? A co ostatně děláte vy sami?“

V tomto světle se ukazuje význam faktu, který autor spíše jen naznačí: že jednou z hlavních společných charakteristik klimaskeptiků je jejich ideové zakotvení v pravicově libertarián­­ských a konzervativních hodnotách. Pokud tedy klimaskeptici politizovali klimatologii, je možná načase jim to přestat vyčítat a začít hrát s otevřenými kartami. Možná se pak objeví více politických stanovisek k dané problematice a na otázku ze zadní strany přebalu knihy: „Má pravdu Al Gore, nebo Václav Klaus?“ budeme moci odpovědět, že naštěstí ani jeden.

Autor je doktorand na Ústavu politologie FF UK.