Po vydání svého třetího a zatím nejexperimentálnějšího a nejkomplexnějšího alba Dust americká hudebnice a skladatelka Laurel Halo na vystoupeních s perkusionistou Elim Keszlerem dále rozvíjí svou vizi „jazzové“ písně budoucnosti, čerpající z dubu, detroitského techna, afrofuturistické avantgardy, synthpopu i music concrète.
Síla umělce nespočívá pouze ve schopnosti tvořit uvnitř již osvojeného pole, ale především v neustálé snaze přesáhnout jeho hranice. Tím, že interpret vyjde z prostoru vymezeného potenciálem svých kvalit otestovaných předchozí tvorbou, ovšem riskuje, že se jeho další práce ocitne mimo kontext a v konfrontaci s publikem neobstojí. Tato touha po přesahování a opouštění komfortních zón zároveň představuje svého druhu sen, neboť není nutně spojena pouze s reálnými možnostmi, ale především s fantazií a anarchistickou, iracionální imaginací.
Sen o písni
V této souvislosti je třeba poznamenat, že mnozí tvůrci takzvané elektronické hudby – nejen taneční, ale především té introspektivní, jež vytváří uplývající zvukové krajiny – velmi často snili o skládání písní. Ty se tak stávaly jakýmisi úběžníky, orientačními body vymezujícími trajektorie přímek vedoucích do jiných žánrových oblastí. Jako by se spontánní a zároveň pevné písňové struktury měly stát schématem mnohem komplexnějšího a unikavějšího fenoménu: zvukové hypnózy či sonického snění. Na této utopii je důležité, že nemusí hledat těžko představitelný kompromis mezi triviální (popovou) písní a komplexní (experimentální) sonickou tvorbou, formuje se totiž spíše jako přirozená symbióza, v níž jedno pojetí pomáhá vyniknout druhému, obě polohy se doplňují a jedna zvýrazňuje druhou.
Tvorba americké hudebnice, skladatelky a producentky Laurel Halo, a zejména pak její zatím poslední, loňská deska Dust, kterou hudební server Pitchfork zařadil mezi padesát nejlepších alb roku 2017, byla přes svou relativní nepřístupnost hudebními kritiky oceněna možná i proto, že je dokonalým naplněním snu o přirozeném propojení popu a experimentu a sama nahrávka přitom snově i působí. Laurel Halo, v jejíž produkci se setkávají vlivy free jazzu, detroitského techna, Sun Ra a afrofuturistické avantgardy, raného dubu, synthpopu, shaefferovské music concrète, vokálního experimentu Meredith Monk i intimního folku à la Karen Dalton, se tak podařilo vytvořit jakousi futuristickou obdobu klasických jazzových písní, v nichž se popová lehkost pojí s originalitou výrazu a hudební komplexitou.
Absence lidství
Laurel Halo pochází z Ann Arboru v Michiganu, v současnosti ale žije převážně v Berlíně. Propojuje tak vlivy technoscény amerického středozápadu s evropskou alternativní klubovou elektronikou – to je patrné především na několika jejích EP, která obsahují výrazně klubovější hudbu než trojice jejích alb. Mimoto Halo vystupuje i jako DJ. Její dlouhohrající debut Quarantine (2012) vyšel – stejně jako následující desky – na labelu Hyperdub a hudebními kritiky z časopisu Wire byl prohlášen za „album roku“. Na rozdíl od této desky, v níž souzní jakýsi dystopický dream pop s intimním vokálem a osobní výpovědí, se na následující nahrávce Chance of Rain (2013) lidský hlas vůbec neobjevuje. Dost možná tehdy šlo o autorčinu odpověď na to, že byla hudebními publicisty neustále přiřazována k pomyslné „vlně“ mladých hudebnic (ne tedy jen zpěvaček) experimentujících se zvukem a schopných samostatně zprodukovat své skladby. V jednom rozhovoru tehdy poznamenala, že se „lidé příliš soustředí na hlasy umělkyň a pak podle toho hodnotí jejich díla“, proto se prý pokusila spojit svou tvorbu s „absencí autentického lidství“. Na třetím albu Dust se jí podařilo dosáhnout vcelku nepravděpodobné syntézy obou přístupů: vokální projev se navrátil, ale je natolik fragmentární a odtažitý, že příliš hřejivého člověčenství rozhodně neevokuje.
Přestože Halo bývá řazena k elektronické hudbě, její tracky vždy charakterizovala určitá rozpolcenost, rozdvojenost či ambivalence. Nejen proto, že v základu jejích kompozic byla patrná písňová struktura, ale rovněž v tom ohledu, že jejich zvuk nikdy nebyl žánrově definovaný. Tato nejasnost pak umožňovala hravé blogové klasifikování její tvorby vytvářením termínů jako „technofolk“ či „avanttechnosynthpop“ a podobně. Sama Halo se přitom jeví jako umělkyně, která dvojakost své tvorby vždy vědomě kultivovala a nechávala ji krystalizovat do křehké dokonalosti.
Nedůvěryhodně znějící slovo „dokonalost“ užívám ve spojení s albem Dust zcela záměrně. Tato nahrávka totiž opravdu zní jako naplnění ideálu, jako zhmotnění těžko postižitelného snu. Od předchozích dvou alb se nakonec liší poměrně výrazně, přestože na ně do značné míry navazuje. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že každá ze zmíněných předchozích desek demonstruje větší náklonost k jednomu nebo druhému pólu autorčiny tvorby. Zatímco šest let staré Quarantine inklinovalo k popové písni, a proto také bylo tak úspěšné, o rok mladší nahrávka Chance of Rain se schovala v ulitě ortodoxnější elektronické produkce. Třetí album dokázalo docílit „rovnováhy“ mezi oběma tendencemi a spojit osobní výpověď s odosobněnou non-humánní zvukovou krajinou. Výsledkem je nová, nicméně silná umělecká identita.
Momenty řízeného rozpadu
Vztah mezi zvukem a písní, mezi transem a vědomím může být vnímán rovněž jako vztah mezi abstraktním a konkrétním. Dust na posluchače dokáže působit v obou rovinách. Zvuk je stále hypnotický, omamný, navozující v posluchačích mentální „rozptýlení“ podobně jako klubová elektronická hudba. Skladby na třetím albu Laurel Halo přesto ovšem nevyznívají nijak abstraktně – mají pevné struktury a uskupují se do „konvenčních“ vzorců. Minimalistické texty jsou sice především materiálem, přes svou fragmentárnost však nesou příběh, jakkoli je třeba ho luštit – a právě svou hádankovitostí připomínají poselství, jehož významem má smysl se zabývat. Obdobné gesto vysílají například alba skotského dua Boards of Canada a snad by se na tomto místě dalo zmínit i „čtení děsu ve tmě“ na nahrávkách Burialových.
Laurel Halo jako by psala písně elektronickým zvukem. Nebo z druhé strany: jako by její písně dokázaly spoutat a organizovat abstraktní zvuk. Tato ambivalentní estetika ovšem není, jak už bylo řečeno, pouhým prolnutím písně a zvuku. Na tomto stylovém poli se především zcela přirozeným způsobem rozpouštějí a mísí tak vzdálené žánry, jako třeba abstraktní hip hop a free jazz. Nahrávku vlastně charakterizují především momenty – a jsou to momenty v pravém slova smyslu – řízeného rozkladu pevných žánrových forem. Snad by se dalo říct, že americká hudebnice z umanuté, ale také hravé snahy vyhnout se předem daným kategoriím a obecně z postmoderního rozpadu identity dokázala vytvořit tvar, jenž plnou identitu minimálně evokuje.
Přestože Laurel Halo do značné míry zastává eklektický přístup, její tvorba je opakem eklekticismu – namísto jeho typické rozkolísanosti a plochosti nabízí originální, bohatě strukturovaný tvar, k jehož pochopení ovšem zdaleka nestačí první poslech. I proto jsem výjimečně udělal něco, co se v hudební žurnalistice nedělá: přicházím s recenzí alba téměř po roce od jeho vydání. V tomto případě hudba rozhodně nezastarala…
Autor je hudební publicista.
Laurel Halo: Dust. Hyperdub 2017.