Prepáčme, bo prepáčiť mu treba

Hned v prvním textu výboru z povídek Ivana Medešiho Jedenie (jehož hrdina Mire chlastá tak divoce, až přijde o všechny končetiny), se dočteme o tom, jak chtěl srbský nacionalistický politik a odsouzený válečný zločinec Vojislav Šešelj svého času vyhnat ze země všechny národnostní menšiny. Rusínům by prý na cestu přibalil i sendvič, protože sami nevědí, kde mají vlast, takže ji budou nějakou dobu hledat. Patnáctitisícová komunita Rusínů (či Rusnáků) sice ve svých několika vesnicích zůstala a spolu s ostatními menšinami Vojvodiny se nadále těší výsadám, jako je školství nebo rozhlasové vysílání ve vlastním jazyce, přesto si lze v Evropě sotva představit marginálnější a izolovanější pozici, než z jaké promlouvá hlas Ivana Medešiho. Nebýt aktivit Východoslovenského sdružení Valal, které jeho povídky vydalo ve slovenském překladu Maroše Volovára [viz rozhovor na protější straně] a ve skvělé knižní úpravě, nejspíš by k nám tento hlas vůbec nedolehl.

Pořádná kupa sraček

Od autorů s podobným backgroundem se v buditelském duchu 19. století pořád tak trochu čeká, že budou psát o poměrech v rodném kraji a uvádět na scénu katalog rázovitých provinčních postaviček. Medeši v tomto ohledu překvapuje hned dvakrát. Poprvé tím, že to skutečně dělá, a podruhé tím, že výsledek jeho počínání je více než uspokojivý: životní peripetie outsiderů z obce Ruski Kerestur se tu mění v kvalitní literaturu. Zároveň je prost jakéhokoli folklorismu, takže místo selanky pěveckých souborů, lidových zvyků a venkovanů, kteří si po senoseči vyprávějí příběhy o předcích, nastupuje na scénu alkoholismus, toxikománie, hospodářský rozvrat, ztráta perspektiv, skryté choutky, porno a také pořádná kupa sraček.

Čtenář snad odpustí, pokud mu rovnou prozradíme, že titul Jedenie odkazuje na pojídání hoven; zároveň ho však můžeme uklidnit, že se ho v tomto případě dopouští policie. V titulní povídce, která se jako jediná odehrává ve městě, tedy v Novém Sadu neboli „Srbských Athénách“, sledujeme osud neduživé studentky Žermén, která nastoupí do autobusu, aby si na sídlišti opatřila dávku heroinu, jenže ji stíhá čím dál silnější paranoia a chvíli i dvojice policejních příslušníků. Pět ostatních povídek však neopouští prostředí rusínské vesnice. Je tu samotář Capundrek, kterému vichřice poškodí anténu a vyhodí internet, takže místo porna musí ve svém domku uprostřed polí koukat na folklorní pořady srbské veřejnoprávní televize. V jiné povídce je zase vypravěčem nezaměstnaný onanista, který za své voyeur­ství zaplatí pádem do studny. Závěrečný text pak sleduje útrapy romského chlapce Krištofa, který se zmítá mezi drogovými večírky příbuzných gastarbeiterů a šikanou spolužáků, a tento osud se splétá s beznadějí pomocného pedagoga z místní školy, jedné z postav, v nichž můžeme tušit autorovo alter ego. To všechno je proloženo pasážemi o vyměšování, odkazy na různé kulturní veličiny (spisovatele, hudebníky, pornohvězdy), výpady proti politické scéně a reflexemi situace národa „v tej chudobe a v tom posratom exode z karpatskej medveďoprcaniny do Srbska a jeho psojebiny. Hvezda božia, kam si nás to zaviedla?“

Krysí plány osudu

Zatímco v Medešiho kratších textech z výboru Kvaśna kňižka (Kyselá knížka, 2010) vystupuje do popředí zejména groteskno a beznaděj, formát delších povídek dovoluje, aby se jeho psaní projevilo v členitější podobě. Nejde tu jen o bohatost jazyka, ale také o práci se vztahem vypravěče a postav (a případně i čtenáře). Medešiho venkované se dopouštějí lecjakých obscénností, ale nakonec nám nezbývá než jejich počínání pochopit. Dostávají se do horších situací, než jaké by si zasloužili, tak jako Capundrek: „Prepáčme, bo prepáčiť mu treba (…) Nikdy nevieš, čo by to s tebou, čitateľu, porobilo. Obzvlášť, keď osud svoje krysie plány nedovŕšil ešte ani z polovice, a tomuto človeku i to už dosť bolo. Už čo bude, uvidíme, ale prepáčiť fakt treba.“

Hrdinové přitom většinou touží po naprosto obyčejném a klidném životě, jenže ne­ustále narážejí na překážky, ať už v podobě alkoholu, zlomyslnosti bližních nebo všeobecných poměrů v Srbsku. Otázku evropských aspirací této země ostatně docela dobře ilustruje skutečnost, že místní opilec, kterého jeden z hrdinů tak trochu nedopatřením zabije, má přezdívku složenou ze jmen dvou dnes už málem zapomenutých unijních představitelů: Barozo Vanrompej. A co hůř, jeho smrt nikdo neřeší, dokonce ani opilecká parta před krámem: „Možno si ani nevšimli, že im jeden chýba. Asi sa dalo i bez neho. A ty, čitateľu, dávaj pozor, aby si tiež neskončil tak, že sa dá aj bez teba.“

Ve vesnici, která je „jednou z najväčších žúmp tejto časti Európy“, zkrátka máloco končí šťastně. Když se malý Krištof vrací ze školy pokrytý modřinami, chvíli to vypadá, že se v nejhorším z místních sígrů něco hnulo. „Musíme byť k sebe dobrí (…) Vezmime knižky do rúk a budeme ako ostatní,“ říká spolužákům grázl Braňo a tváří se, že s šikanováním je konec. „Nate, vezmite si keksík, berte i plastové poháriky, popite džúsik.“ Prozření na sebe ovšem nedá dlouho čekat: „Do džúsu som vám našťal a do keksov som natlačil psie hovná!“ Ano, je to až skandálně primitivní forma zmaru. Jenže osud zkrátka člověku čas od času přichystá rány, které tenhle fekální žertík vystihuje naprosto přesně.