Na začátku června zemřel newyorský afroamerický básník a vokalista Jalaluddin Mansur Nuriddin. Společně se skupinou The Last Poets, jež se výrazně angažovala v boji za emancipaci černých Američanů, vytvořil několik zásadních desek, které se staly důležitým inspiračním zdrojem při formování hip hopu.
Éra posledních básníků a myslitelů, snažících se navázat společenský dialog ještě předtím, než sociální protest vyústí v revoluci a verše budou nahrazeny zbraněmi – tak líčil konec šedesátých let v Americe jihoafrický básník Keorapetse Kgositsile, toho času v newyorském exilu. Tuto roli na sebe dobrovolně vzala trojice afroamerických mladíků Felipe Luciano, Gylan Kain a David Nelson, kteří 19. května 1968, na narozeniny Malcolma X, založili v Harlemu s odkazem na Kgositsileovu poezii radikální uskupení The Last Poets. V průběhu let prošla sestava řadou změn, ale nejproslulejší období pro skupinu, která spojením beatů a mluveného slova položila základy hip hopu, začalo hned následujícího roku, kdy ji tvořili básníci Umar Bin Hassan, Abiodun Oyewole, perkusista Nijala Obabi a také Jalaluddin Mansur Nuriddin, básník a muzikant, který 4. června letošního roku ve věku třiasedmdesáti let podlehl rakovině.
Radikální politická poezie
Nuriddin, původním jménem Lawrence Padilla, se narodil v roce 1944 v Brooklynu. „Už jako dítě, ještě než jsem dokázal hláskovat ,Malcolm X‘ nebo své jméno, jsem byl v pozoru, připraven se bránit. Pochopil jsem, že rasismus je všude. Když jsem pak cestoval, ve škole, v armádě, v korporátu, všude jsem nacházel nějakou formu diskriminace a bigotnosti, ať už jemnou nebo otevřenou – a otevřenou jsem netoleroval,“ připomíná v rozhovoru pro UK Vibe esenci svého myšlení, jež stálo v základu tvorby The Last Poets.
Producent Jimiho Hendrixe Alan Douglas vzal skupinu pod křídla svého vydavatelství Douglas Records poté, co byl svědkem jejího vystoupení na basketbalovém hřišti v Harlemu, a v roce 1970 jí vydal eponymní debut. Na nahrávce se objevily písně jako Niggers Are Scared of Revolution nebo Wake Up, Niggers, která zazněla například v kultovním filmu Performance (1970). Deska byla voláním do boje, její radikalismus směřoval k destrukci bělošské utlačovatelské mocenské struktury. Abdul Malik Al Nasir, novinář, básník a Nuriddinův „žák“, píše na stránkách Guardianu, že The Last Poets v tomto momentě stanuli v uměleckém čele hnutí za lidská práva: černošské umění na počátku sedmdesátých let nahradilo politické lídry předchozí dekády, Malcolma X, Martina Luthera Kinga a mnoho dalších afroamerických aktivistů. Slavná zhudebněná báseň The Revolution Will Not Be Televised Gila Scotta-Herona byla inspirována živým představením The Last Poets, kteří za doprovodu Nijalových kong křičeli svou militantní poezii před newyorskou černošskou komunitou.
Shromáždění podvodníků
Nějaký čas strávil Nuriddin ve vězení. Nikomu prý neřekl, kvůli čemu tam skončil, známo je jen to, že byl členem jednoho z brooklynských gangů. Naskytla se mu možnost brzkého propuštění, pokud narukuje do armády. Nuriddin nabídku přijal a podstoupil parašutistický výcvik. Když během vojenské přehlídky odmítl na protest proti válce ve Vietnamu zasalutovat, skončil znovu ve věznici, tentokrát vojenské. Po vzoru Malcolma X ale přesvědčil své okolí, že je psychicky nezvladatelný, a tak dostal lékařskou propustku a začal pracovat jako stenograf v bance na Wall Street. Zde si uvědomil, že na bankéře a makléře podvodníčci z newyorských ulic ani zdaleka nemají, což ho inspirovalo k natočení konceptuálního alba Hustlers Convention, na němž uplatnil své znalosti vězeňského toastingu, jakési formy protorapu. Deska vyšla v roce 1973 pod pseudonymem Lightnin’ Rod.
„Nebyl jsem první rapper, ale vsadím se, že první rapper slyšel Hustlers Convention,“ komentuje dopad desky Ice-T. Chuck D z Public Enemy o ní hovoří jako o „slovní bibli“ pro porozumění logice ulice. Producent Ron Saint Germain ji nazval „nejvykrádanější a nejsamplovanější nahrávkou všech dob“. Deska, jejíž části lze zaslechnout na albech Wu-Tang Clanu, Beastie Boys, Nase a dalších, popisovala na pozadí chytlavého funku pouliční život amerických velkoměst. Vtahující basový groove ale jako by přehlušil sociální komentář desky, který životní styl hustlerů tvrdě kritizoval. Podle Nuriddina všichni ti, kteří v bílých adidaskách tancovali na hudbu z Hustlers Convention během pouličních mejdanů a jimž styl života prezentovaný na albu přišel cool, vůbec nic nepochopili. „Pointa byla, že skončíte ve vězení a dostanete rozsudek smrti. Na povrchu je to lákavé, rychlá cesta k bohatství a lokální slávě, ale zaplatíte za to svobodou. A černoch sedí třikrát déle než běloch. Pokud ho nezabijí. Tak to pokračuje dodnes,“ řekl v rozhovoru pro internetový magazín Noisey. Deska měla poukázat na ztrátu jazyka a kořenů – alternativní životní styl vznikl na základě zpřetrhání vazeb k životu předků a jejich kulturnímu dědictví. Hustler se podle Nuriddina stává společenským parazitem z nutnosti přežít v mocenské asymetrii a morálním vakuu. Inspirován četbou Frantze Fanona, zdůrazňoval sebedestruktivní život jako důsledek internalizace vnějšího nátlaku a nemožnosti zaútočit na utlačovatele.
Tragická ironie rapu
Album Hustlers Convention bylo ovšem finanční propadák, prodalo se ho jen dvacet tisíc kopií. Skupina Kool & the Gang, která poskytla basové podklady k pár písním, se přela s vydavatelskou společností United Artists, deska byla stažena z prodeje, a když ji později znovu vydal rapper Melle Mel z Furious Five, nebyla dostatečně propagována. Navíc ne každý si Nuriddinův pseudonym Lightnin’ Rod spojil s The Last Poets.X
Skupina v roce 1973 v nové sestavě vydala desku Chastisement, na níž se posunula od černošského emancipačního nacionalismu k tematizaci islámu (k němuž Nuriddin konvertoval) a zároveň nově spojila poezii s jazzem. The Last Poets v průběhu let ještě vyprodukovali pár významných desek, od odchodu Oyewoleho a Bin Hassana v roce 1973 se k Nuriddinovi přidal básník Sulaiman El-Hadi, s nímž vytvořil například vynikající album Delights of the Garden (1977). Jindy pod hlavičkou The Last Poets vydávali naopak Oyewole a Bin Hassan bez Nuriddina – poslední deskou této sestavy je Understand What Black Is z letošního roku. Na věhlas první poloviny sedmdesátých let se jim ale navázat už nepodařilo. Nuriddin odešel do „dobrovolného exilu“ v Londýně, později přesídlil do Paříže a do Spojených států se vrátil až poté, co se stal prezidentem Barack Obama.
Nuriddin až do konce svého života neskrýval své opovržení nad současným stavem rapu. Nedokázal přenést přes srdce, že se umělecká aktivistická forma s kořeny v protisystémovém hnutí pozdních šedesátých let postupně proměnila ve chvástání o „egu, prachách, drogách a děvkách“, tedy přesně v to, co kritizoval na Hustlers Convention. Jeho hudba byla hojně využívána dalšími interprety, za což většinou nedostal zaplaceno a leckdy nebyl ani zmíněn jakožto autor, ale především ho štvalo fundamentální nepochopení jeho idejí: „Nepoznali, že to není o penězích – to jsou jen cáry papíru. Jde o to, jak jimi manipulují a používají je proti lidem.“ Proto veškerý hip hop s výjimkou Public Enemy odmítal. Nikdo v něm totiž podle jeho mínění nedokázal říct nic smysluplného. Rap pro něho nebyl relevantní, pokud nevedl k rovnosti, spravedlnosti a osvobození.
Autor je publicista a překladatel.