Restaurant Czechoslovakian

Chlapec byl vysoký a štíhlý a někdo ho přinutil vzít si na sebe oblek. Ela ho poznala, ale ne proto, že by ho už někde viděla. Někoho takového poznala každý druhý den – jednoho z těch, kteří chtěli být jinde.

Jako vždycky honem odvrátila pohled, věděla totiž, že jakmile na něj začne zírat, zapomene míchat polévku a jídelnou se rozline zápach spáleného lepidla.

Dnešní polévka měla být kulajda. Ela věděla, jak má správná kulajda vypadat: krémová, plná snítek čerstvého kopru a sem tam s nečekaným, temně lahodným houbovým soustem. Dnešní „kulajda“ byla šlichta z mouky a vody, se sušeným mlékem místo kysané smetany. Dívala se, jak při míchání obtéká vařečku, a pak zvedla hlavu a znovu pohlédla na chlapce.

Byl celkem daleko: jídelna byla obrovská a zvuky se tu rozléhaly, takže se vzdálenosti zdály ještě větší. Právě si sedal na židli k jednomu z dlouhých stolů naproti zavalitému, podmračenému muži, který byl nejspíš jeho otec, přestože si nebyli podobní. I on měl na sobě oblek a poněkud nemístný červený baret: poctivé zpracování obleku a zářivě bílá košile naznačovaly, že se jedná o jakéhosi funkcionáře, jemuž měl baret dodat vzhled muže z lidu. Namísto toho čapka jen zdůraznila jeho rudý nos a malé oči.

Pozorovala je. Co to asi chlapec říká, že jeho otec vypadá tak rozzuřeně? Možná zrovna poznamenal, že skutečný dělník by si baret v místnosti sundal. Možná tátovi právě říká: Já v týhle zemi nezůstanu ani náhodou, tati. Zdrhnu, jen co to půjde, někde v lesích překročím zelenou hranici, a co pak zůstane z tvojí kariéry?

To samozřejmě ne. Otci by se s plány nesvěřil. Chystal by se v tichosti. Možná by jednou týdně ztopil něco peněz z nádobky na zápaďácké mince, kterou mají na stolku hned za vstupními dveřmi staromódního bytu v Pařížské třídě.

Představovala si, jak chlapec na poslední chvíli sundává otcův baret z věšáku z tepaného kovu, kde visí nad jeho ruským kožichem. Váhá: nemá si místo toho vzít tu ušanku, kterou otec tak rád nosí na lovecké výpravy?

Potřásla hlavou a sklopila oči. Zamíchala polévku, která se přichytávala na dno obřího hrnce. Spíš pocítila, než zahlédla netrpělivý pohled „šéfkuchaře“ Ferdy, s tím jeho absurdním prťavým knírkem. Ferda nikdy neřekl prostě „kulajda“, nýbrž vždycky „tradiční česká kulajda“. Jako by jedení čehosi, co vypadalo i chutnalo jako lepidlo na tapety, byla nějaká hrdě udržovaná česká tradice.

Ferda vykročil směrem k ní. Začala překotně rozlévat polévku do misek. Do každé jednu plnou naběračku. Ferda okamžitě změnil směr: neměl o nic větší chuť mluvit s Elou než ona s ním. Svými podivně krátkými staccatovými krůčky si to šinul do oddělení zákusků. Tvrdil, že práce šéfkuchaře je jako balet. Rád používal francouzská slova, ať už se to hodilo či ne.

Naplnila dvacet misek a vzhlédla. Představovala si, že ten vysoký, štíhlý chlapec by si vzal obě čapky: baret by si nacpal do kapsy a ušanku narazil na hlavu.

Ale když ho teď viděla znovu, pomyslela si, že se zmýlila.

Jeho otec právě rozvíjel nějakou teorii tak hlasitě, že ho Ela i v tom rámusu málem slyšela. Ústa se mu při každém slovu široce otvírala a do vzduchu mezi sebou a synem zabodával ukazovák, jako by jím chtěl proděravět nějakou pevnou překážku. Chlapec lehce ohnul krk a díval se dolů na stůl, na pivo, z něhož si jen usrkl a jež už ztratilo veškerou pěnu.

Vedle nich se objevila paní Štědrá s tácem a mrskla před každého z nich misku kulajdy, načež se odkolébala pryč, aby vynadala ostatním servírkám, že jsou pomalé.

Chlapec polkl malé, opatrné sousto a pak ještě jedno a vrhl letmý pohled před sebe, když otec pleskl masitou rukou o stůl. A Ela věděla: nevzal by si ani jednu z otcových čepic. Ale najde vůbec odvahu odejít? Nebyla si jistá.

Stávalo se to často. Všímala si lidí, kteří chtěli být jinde, v duchu za ně plánovala jejich odchod a pak je pustila z hlavy.

Tentokrát ale nezapomněla: toho vysokého štíhlého chlapce totiž znovu potkala ještě téhož dne. Byla tehdy poprvé v místě, kterému se říkalo „Paříž“: zatáhla ji tam Mája, která pracovala ve velké, zchátralé kavárně v Obecním domě. Když Mája a její přátelé z hotelů mluvili o „Paříži“, ztišili hlas a oči jim zářily nadšením.

Podle toho, co mimoděk zaslechla, si Ela „Paříž“ představovala jako magické místo, tajný bar zásobený zakázanými substancemi. K dostání tam bylo exotické koření, americká whisky a delikatesy, které ani neuměla pojmenovat. Předpokládala, že „Paříž“ vděčí za své jméno tomu, jak to tam vypadá – možná na stěnách visí slavné francouzské malby, které přečkaly válku ukryté někde v kryptě? Nebo ji provozují francouzské kontrarevolucionářky, které si představovala jako šansoniér­ky s výraznou rtěnkou.

Ať už to bylo cokoli, ona s tím nechtěla mít nic společného. Praha se zdála být plná lidí, kteří více či méně otevřeně prahli po zahraničním jídle a hudbě, kteří si vášnivě šeptali o kalifornských pomerančích a nahrávkách, jež nikdy neslyšeli, od hudebníků, jejichž jména neuměli vyslovit. Podobně posedlí lidé byli samozřejmě i u ní doma, ve Znojmě. Ale až tady v Praze si Ela uvědomila, jak jimi pohrdá. Jak si mohli myslet, že by tuhle zemi vyléčilo nějaké cizokrajné ovoce? Myslí si, že když budeme dovážet dost ryb ze zahraničí, staneme se přímořskou zemí, pomyslela si a ta myšlenka jí připadala skvělá, ale nepodělila se o ni.

Přece jen ale byla zvědavá. Když kličkovali rozpadajícími se uličkami Malé Strany, Mája a ostatní ji teatrálně obklopili a pořád si mezi sebou něco mumlali, až si to málem rozmyslela. Ale část z ní si představovala, že v „Paříži“ potkají skutečné revoluční vůdce. Ne ty amatéry, kteří se neustále hádají, co je to „root beer float“, anebo co „Stouni“ přesně mysleli slovem „satisfaction“. Někoho jiného. Ela měla jen nejasnou představu o tom, kdo by to byl. Někdo, kdo ví, jak chutná správná kulajda. Někdo se svazkem kopru v jedné ruce a automatickou zbraní v druhé. Někdo, jehož touha po změně bude tak silná, že zaplaví nížiny od Ukrajiny až po Mongolsko.

„Paříž“ byl starý hotel, který vypadal, že se může každou chvíli zřítit. Fasáda byla oprýskaná, balkony se chvěly ve větru a na první pohled vypadal opuštěný, ale pak Ela zahlédla několik tlumených světel ve vyšších patrech. Nad klenutými dveřmi se rýsovaly bledé stopy po písmenech. „Hotel Svět? To je hotel?“ zeptala se.

„Asi bejval,“ řekla Mája. „Hlavníma dveřma ne – tudy,“ dodala a zamířila k průchodu po straně budovy. Uzavírala ho mříž, byla však lehce pootevřená.

Při pohledu na potemnělý vchod Ela ucítila bodnutí strachu a musela se usmát. Přestože neměla sebemenší úmysl přidat se ke kontrarevoluci, toužila vědět, že existuje. Přála si, aby si na ulici mohla občas všimnout nějaké tváře a pomyslet si Tak ta je u nich nebo Ten se připojil nedávno. Možná by pak přestala vídat budoucí emigranty a začala vidět sílící hnutí odporu.

„Tak pojď!“ sykla Mája. „Neměli bychom se moc potloukat u vchodu.“

„Přesně tak – nechceme na sebe poutat pozornost,“ řekl jeden z chlapců – ten v roztrhaných kalhotách a zažmolkované pletené šále, jež měla zřejmě vypadat jako šála nějakého anglického fotbalového klubu.

Ela následovala ostatní průjezdem do zadního traktu, kde se vršili zvláštní kostlivci: rezivějící rámy postelí, obrovské kovové kolo opřené o starý zavážecí vozík a hromady sudů od piva, jejichž hnijící dřevo se odchlipovalo od kovových obručí. Dvůr křižovaly šňůry na prádlo, na nichž ale nic neviselo; staré kolíčky se pohupovaly ve větru jako malí ptáčci. Ela si vzpomněla na restauraci svých rodičů a na okamžik spatřila duchy bílých prostěradel a ubrusů, jež v dávných dobách patřily Hotelu Svět. Kdysi, mezi válkami, tu večeřeli diplomaté a obchodníci, v košilích stejně bíle naškrobených jako ubrusy, a horečně diskutovali o budoucnosti první československé republiky. Po večeři nejspíš ubrusy strhli ze stolů a pokojským začala tvrdá práce: válčily se skvrnami a snažily se zabránit tomu, aby ubrusy na městském vzduchu zašedly od sazí. V Eliných očích bylo tohle všechno, dokonce i dřina pokojských, prodchnuto nostalgií, byly to obrázky lemované zlatem jako kolorované pohlednice.

„Strašidelný, co?“ řekla Mája a Ela se otřásla a povzdychla si. Mája se do ní zavěsila a vykročila směrem k úzkým postranním dveřím. Ela předpokládala, že tu někdo bude držet stráž a oni budou muset zašeptat heslo, ale nikdo tam nebyl: prostě vešli dovnitř a kráčeli spoře osvětlenou chodbou směrem, odkud slabě doléhala hudba. Ela slyšela, jak si za jejími zády chlapci něco potichu a důležitě říkají, a zachytila útržky jejich hovorů: „Kryštof… s ním promluvit…“, „věřit, že dovede…“, „to je věc na…“

To už se ale ocitli v „Paříži“ a k Elinu zklamání to tam bylo naprosto neškodné.

Byla to velká místnost s lakovanými parketami. Na jedné straně ležel u stěny navršený nábytek – židle obrácené vzhůru nohama a kulaté stoly. Skrz cigaretový kouř Ela viděla, že strop zdobí propracované štuky.

„Tak co říkáš?“ zašeptala jí do ucha Mája, která ji pořád držela za paži.

„Tohle asi byla jedna z hotelových jídelen,“ řekla Ela.

„No… to jo…“ řekla Mája tónem, jako by Ela při pohledu na nádherný západ slunce konstatovala, že slunce je koule z plynu.

Část místnosti byla skoro bez nábytku: několik lidí sedělo na židlích, byla tu také jedna pohovka, ale zbytek postával ve tmě nebo seděl na dekách a polštářích.

Muzikanti byli namačkaní vedle velkého krbu zdobeného protáhlými siluetami žen a zlacenými květinami. Jakýsi velice seriózní chlapec hrál na kytaru, další hrdelním hlasem sebejistě vyštěkával anglická slova. Chvíli trvalo, než Ele došlo, že píseň zná – byla to ta, kde se opakovala slova „sound of silence“.

„Ještě nikdy jsem nebyla na místě, jako je tohle,“ řekla. „Dík, žes mě sem vzala.“ Ale cítila, že Mája je její reakcí zklamaná.

„Tohle je podle mě svoboda,“ řekla Mája, pustila Elinu paži a zapálila si cigaretu. Nabídla krabičku Ele, ale ta zavrtěla hlavou. „Tamto je ten Kryštof,“ dodala Mája. „Bude hrát pak.“

Z jejího nenuceného tónu Ela vyrozuměla, že Kryštof je kdosi důležitý. Otočila se a spatřila toho vysokého, štíhlého chlapce, co seděl naproti otci v jídelně.

„Jé, toho znám!“ vyhrkla bez přemýšlení.

„Fakt? No tak pojď za ním!“ Mája ji zase popadla za paži a dostrkala ji k chlapci, který se opíral o krb, bradu položenou na tváři jedné z dekorativních dam. Tentokrát už na sobě neměl oblek, místo toho byl zabalený do roztřepeného vlněného svetru, který byl o několik čísel větší. A Ela si pomyslela, že tentokrát ve tváři nemá ten záludný výraz: nevypadal už, jako by plánoval útěk, prostě jen pozoroval muzikanty a pokyvoval do rytmu.

„Čau,“ řekla Mája. Kryštof se narovnal a zmateně na ně pohlédl. Mája šťouchla do Ely loktem.

„Já jsem Ela a tohle je Mája. Asi se na mě nebudeš pamatovat, ale nalívala jsem ti dneska polívku,“ řekla Ela a doufala, že její úsměv nevypadá tak nepřirozeně, jak se jí zdálo.

„Aha,“ řekl Kryštof a svraštil čelo jako profesor uvažující nad složitou otázkou. „Jo, to byla moc dobrá polívka.“

„To ani náhodou,“ řekla Ela. „Neměla nic společnýho s tím, co by to správně mělo být.“

Kryštof se na ni zamyšleně podíval, jako by řekla něco hluboce filosofického.

„Někdy si říkám, jestli to jídlo z jídelny nemá lidi uspávat,“ řekl. „Knedlíky, zelí a kus tuhýho vepřovýho. Po český kuchyni je člověku těžko a nedovede samostatně uvažovat.“

„Takže bychom měli všichni jíst avokáda jako v Kalifornii, že jo,“ povzdychla si Ela.

„No, možná! Žádnou teorii na to nemám, ale v Kalifornii aspoň lidi bojujou za to, čemu věří. Myslím politicky.“

Ela se zadívala do jeho protáhlé tváře – celý vypadal podvyživený, jako by nikdy neochutnal dobré jídlo. Pokud byl jeho otec vážně funkcionář, musela rodina dostávat dobré porce masa a jako dárek často kaviár, ale jí se líbilo představovat si, že všechna jídla u nich doma jsou buď převařená, nebo nedosolená.

„Jsi v Paříži poprvé?“ zeptal se. Nevyslovil to jméno se stejným slavnostním důrazem jako ostatní, ale bedlivě se na ni zadíval a ona věděla, že v její tváři pátrá po známkách ohromení.

Přikývla. „Má to tady dost smutnou atmosféru, ne?“

Překvapeně se rozhlédl a jeho pohled se zastavil na kapele, jejíž členové teď zběsile vyskakovali do vzduchu a blaženě a hrdě si vychutnávali pískot publika usazeného na zemi.

„Vážně?“

„Jsou to trosky místa, které dřív mívalo ­smysl,“ řekla. „Popraskané stěny, prázdný krb a pár děcek, co zpívaj ve špatný angličtině. Pořád tu musím vyhlížet duchy – nebo si jako duch připadat.“

Zvedl obočí. Nejspíš se ho to dotklo, ale jí to bylo jedno: stejně už chtěla jít. Náhle ji přepadl stesk po domově, který ve „zlatém“ městě pocítila alespoň jednou denně.

„Zajímavý pohled,“ řekl Kryštof a zíral na ni shůry. Nedůvěřivě na něho pohlédla a uvažovala, jestli se chystá to, co právě řekla, rozebrat a přeměnit v „teorii“. Ale v tu chvíli hluk kolem nich zesílil a pak náhle skoro úplně utichl a proměnil se v pouhý bzukot hlasů. „Jejda, mám hrát,“ řekl Kryštof. „Omluv mě, prosím, Elo,“ dodal velice vážně. Nic v jeho hlase ani ve výrazu doširoka otevřených očí neneslo ani známku toho, že by si z ní utahoval. Přesto si byla jistá, že právě to dělá, jen na něj neznatelně kývla a otočila se zády, zatímco se šel postavit před otřískané piano a omšelé kytary.

Mája se někam vytratila a Ela se ocitla sama. Byl to zvláštní druh samoty, s nímž se, jak se jí zdálo, před svým příchodem do Prahy nesetkala: samota, která spočívala v obklopení lidmi, kteří ji neznali. I když byla Mája pryč a ona v jejich sdíleném pokojíku otevřela okno a usadila se na židli přitaženou k parapetu, bosé nohy vystrčené na chladný vzduch, a snažila se vychutnávat si ticho, jako by plula po řece, tehdy slyšela, jak jí nad hlavou skřípou židle po podlaze, slyšela, jak si dívka ve vedlejším pokoji nahlas opakuje text z učebnice marxismu­-leninismu, slyšela chichotání od sousedek na opačné straně, které ve svém malém pokojíku podle všeho neustále bavily několik zakázaných návštěvníků, z ulice slyšela křik staré dámy, která často zastavovala lidi, aby jim zvěstovala jejich osud, a šíleně se urazila, když někdo odmítl její služby… Zvuky do ní vrážely ze všech stran a jí se pořád zdálo, že musí být kdykoli připravená bojovat, bránit se.

Teď, tady v „Paříži“, to bylo stejné a ona cítila, jak se jí tělem šíří napětí a užuž se chystá prorazit si davem cestu ke dveřím. Pohlédla na dlouhou sádrovou tvář dámy na krbu. Na tu nažloutlou, protáhlou postavu s korunou z břečťanových listů a svěšených bílých kvítků. Nátěr na několika místech oprýskával a barvy vybledly; svého času jistě působila víc jako královna.

Ela se otočila a chystala se odejít, když se rozezněla hudba. Slova i melodii znala, ale tempo a rytmus byly špatně. Byla to lidová píseň z jejího domova, kraje vinic a malých, zapadlých vesnic, akátových lesů a barevných zámků, které už nikdo nepotřeboval.

Když se znovu podívala na pódium, viděla, jak se Kryštof hrdě ohání stařičkou kytarou. Vypadal úplně jinak – jako ztracený mladší bratr toho zachmuřeného mladíka s učitelským výrazem, kterého viděla předtím. Tento mladší bratr si byl sám sebou naprosto jistý; lokty bodal do vzduchu a jeho hlas se rozezněl: zpíval uspěchanou parodii na dlouhou, pomalou píseň, kterou Ela znala nazpaměť. Za ním, trochu stranou, zpola skrytý Elinu pohledu, seděl někdo s kontrabasem a vykrajoval bručivé zvuky, které doprovázely Kryštofovo kvílení.

Ela se zhluboka nadechla a zvolna vydechla, samotnou ji překvapila zlost, kterou pocítila, když slyšela píseň tak zmrzačenou, a ještě záměrně. Byla to neodbytná, samotářská melodie, píseň o časech, kdy není útěchy. Slýchávala tu píseň zpívat mnoho žen a i těm nejveselejším při tom pozvolna ztuhly rysy, jako by si vybavovaly hlubokou bolest ukrytou pod vrstvami vzpomínek, a ta se v písni mohla rozvinout a zavlát ve větru.

Kryštof a jeho kumpán kontrabasista se té písně zmocnili a teď s ní třásli, proměnili ji v jakési rozhrkané a uštěpačné svinstvo. Publikum bylo nadšené: zpívalo s nimi a pískalo. Zaslechla, jak kdosi říká, že je to „úplně jako Stouni“. Tak tohle byl jejich záměr, přivlastnit si staré české lidovky a udělat z nich špatné kopie západního popu? Z nějakého důvodu Ela nemohla odejít. Protrpěla píseň po písni. Na programu bylo i několik praštěných táborákových písniček, ale jinak to vypadalo, že Kryštof ovládá jen dva triky: pomalé lidovky zrychlil a doprovodil řinčivě agresivní kytarou, rychlé zpomalil, takže z nich vznikly jakési žalozpěvy. Potěšeně se usmíval do publika, zejména když měl zpívat něco smutného. Ela zamžourala do šera za ním a snažila se zaostřit na kontrabasistu. Nejdřív si myslela, že vidí vytáhlého chlapce podobného Kryštofovi, tisknoucího nástroj dlouhýma, kostnatýma rukama, ale po chvíli si byla téměř jistá, že je to žena, s dlouhou ofinou padající do očí. Možná se styděla, že hraje takovou hrůzu. Ale Ela viděla, že tady nejspíš nikdo necítil vůbec žádný stud, všichni si podupávali a broukali do rytmu a Ela všechnu tu hanbu nesla za ně, až se jí zdálo, že se asi vplíží do krbu, protáhne se kolem té vyzáblé lakované dámy a zmizí v komíně.

Konečně se zdálo, že se ta série karikatur blíží k závěru: Kryštof se hluboce ukláněl, široce se zubil a vztáhl ruku směrem ke kontrabasistce. Publikum si žádalo přídavek a Kryštof se zasmál a řekl: „Už jsme zahráli všechno, co umíme.“ Na to všichni zareagovali, jako by v životě neslyšeli nic tak vtipného, a někdo zavolal: „Tak si něco vymyslete!“

Kryštof se ohlédl na kontrabasistku a Ela si poprvé uvědomila, jak jsou ti dva propojení. Neviděla Kryštofovi do tváře, když byl teď od ní odvrácený, ale bylo tu něco v úhlu jeho krku nebo ve způsobu, jak basistčiny oči četly jeho pohyby. Začala hrát – dlouhý, hluboký tón, chvějící se, jako by se měl každou chvíli zlomit.

A Kryštof začal zpívat, jiným hlasem než předtím – méně posměvačným, hlubokým a váhavým. Protahoval každou slabiku do nekonečného, elastického tvaru, takže si nejdřív myslela, že nezpívá skutečná slova. Ale pak začala ve zvucích postupně rozpoznávat nitky významů.

„Tohle… jsou… trosky… místa,“ zpíval. Publikum mlčelo. „Místa, které dřív mívalo ­smysl.“ Vrčení basy přeskočilo na nepatrně vyšší tón, kytara mu visela na krku, strun se ani nedotkl. „Popraskané stěny… prázdný krb…“ Jednou rukou ukázal na krb, u něhož předtím stál, a cosi v jeho gestu jí odhalilo jeho křehkost, to, jak moc si přál být pochopen, ale zaplašila to, nechtěla cítit nic víc než rozhořčení. „Pár děcek, co zpívaj… ve špatný… angličtině…“ Tón kontrabasu se opět zvýšil a v publiku to zavířilo, možná se smáli nebo je poslední verš naštval. Kryštof se znovu otočil ke kontrabasistce a Ela se dívala na křivku jeho krku a otázku v jeho ramenou. Pak se znovu otočil – k publiku – a k Ele. Byla si téměř jistá, že se jí dívá přímo do očí, ale copak ji v té tmě mohl opravdu vidět? Najednou přidal dvojnásob na hlasitosti, trojnásob na tempu a nechal hlas sklouznout do jakési jiné, zdánlivě triumfálnější tóniny: „Pořád tu musím vyhlížet duchy – nebo si jako duch připadat!“ Pak Ela nevěřícně poslouchala, jak její slova začal skládat do nových vět. Tohle jsou místnosti paláce, paláce, kde bývaly slavnosti. Bály, stříbro, kožešiny a krajky… kvartet, co hraje státní hymny… když zrychlil, publikum začalo chápat, o co mu jde, myslet si, že rozumí, a notovat si spolu s ním.

To stačilo. Ela se vrhla ke dveřím, bez rozhlížení, protože nechtěla narazit na lidi, se kterými přišla. Jen se rychle otočila a naposledy se podívala na pódium. Zachytila pohled bledé kontrabasistčiny tváře, která se k ní otáčela, a zdálo se, že si všimla jejího odchodu, ale pak už byla venku, ve studené chodbě, na dvorku, kde ze šňůr nevisely žádné ubrusy, v prázdném přítmí ulice, kde nehrozilo, že jí někdo bude naslouchat dostatečně dlouho, aby jí ukradl slova.

 

Z anglického rukopisu Restaurant Czechoslovakian přeložila Sára Vybíralová.