Žádné o nás bez nás

Co podle vás přimělo lidi s postižením v Polsku k bezprecedentnímu protestu, jakým je blokáda Sejmu?

Natalia Pamula: Pokud si přečtete rozhovory s osobami s postižením nebo aktuální zpravodajství, zjistíte, že se v nich píše hlavně o chudobě a právu na důstojný život. Ve skutečnosti ale jde o nejzákladnější potřeby: pokrýt náklady na rehabilitaci, jídlo a bydlení, žít beze strachu. To není mnoho. Přesto byly tyto požadavky ignorovány a způsob, jakým se s protestujícími v Sejmu jednalo, ukázal, že osoby s postižením jsou v Polsku občany druhé kategorie. Protestující neměli přístup k lékařské péči, spali čtyřicet dní na podlaze, a když parlament navštívili zástupci NATO, byli postižení aktivisté schováni za závěs… V jistém smyslu se tedy tento protest dotýká kategorie občanství. Kdo může v Polsku vznášet požadavky? Čí požadavky jsou ­naplňovány? Pokud má člověku občanství zaručovat přístup ke státní podpoře a upravovat vztah se státem a vládou, potom občané s postižením v Polsku nemají plná občanská práva.

Magda Szarota: Ano, základním motivem je socioekonomický úpadek a extrémní chudoba. Protestující došli k závěru, že je třeba podstoupit riziko aktu občanské neposlušnosti ve formě okupační akce. Současná vláda totiž dávala na odiv svou prosociální orientaci a kromě toho uplynulé dva roky byly obdobím zvýšené občanské neposlušnosti. Občanská společnost se politizovala a dávala najevo svůj nesouhlas. Protestující se nicméně setkali s bezprecedentním zneužíváním státní moci, neúctou a projevy nenávisti.

Myslíte, že to v Polsku promění aktivismus osob s postižením?

MS: O tom můžeme jen spekulovat, protože ani čelní představitelé hnutí nemají v tomto ohledu jasno. Jisté je, že protestující zpochybňují legitimitu velkých nevládních organizací pracujících s lidmi s postižením: koho skutečně zastupují? A v zájmu koho jednají – v zájmu státu, firem, nebo handicapovaných? Velké organizace, které mají zájem na udržení svého monopolu, se nyní mohou cítit ohroženy neformálním hnutím. Zatímco motto celé akce „Žádné o nás bez nás“, které bylo zásadní pro protesty lidí s postižením například v USA, musí ještě získat na významu, samotný protest už vyvolal reakce různých odnoží hnutí za práva postižených, zejména té feministické, která blokádu přímo podpořila.

NP: Důležité je upozornit, že demonstranti zpočátku používali jazyk utrpení – vyprávěli osobní příběhy a svěřovali se též se svými přáními, aby přesvědčili veřejnost a vládu, že mají právo na kvalitnější život. Věřili, že veřejnost porozumí osobnímu či dokonce intimnímu příběhu o utrpení. V tomto smyslu polský aktivismus osob s postižením používal odlišnou taktiku než hnutí za práva postižených na Západě. Myslím, že pokud by postižení mluvili o lidských právech, bylo by to veřejností chápáno tak, že „požadují příliš“.

MS: V tomto ohledu se ovšem strategie protestu vyvíjela: jazyk utrpení byl postupně nahrazen političtějším a radikálnějším přístupem.

Jaké byly reakce mezinárodního hnutí postižených a reakce veřejnosti? A proč protest trval tak dlouho?

NP: Ohledně reakce polské veřejnosti mám velmi smíšené pocity. Na jednu stranu většina novin psala o protestech s pochopením a na Facebooku každý, koho znám, hnutí fandil, na druhou stranu se ale před parlamentem nakonec neobjevilo moc lidí… A to mě velmi zneklidňuje. Minulé léto tisíce lidí protestovaly proti změnám ústavy, před několika málo měsíci proběhl obrovský protest proti zákazu interrupce… Srovnání ukazuje, že veřejnost nebere problémy postižených jako důležité téma na celostátní úrovni, nepovažuje postižení za něco, co se týká života každého z nás, necítí společenskou solidaritu. Přitom patnáct procent polské populace jsou osoby s postižením, které často žijí v žalostných podmínkách a jejich občanská práva jsou každý den porušována. Navíc se neobjevil ani náznak jakékoli širší koalice s queer a feministickým hnutím. Postižení v Polsku ještě není feministickým tématem.

Proč protest trval tak dlouho? Myslím, že to vypovídá o zoufalství postižených. Důležité je především uvědomit si, proč skončil: protože těla postižených už ho nedokázala dál snášet – nemohli vydržet bez lékařské péče, čerstvého vzduchu a podobně.

MS: Houževnatost protestujících byla ohromující. Protestující přitom mnohokrát zdůraznili, jak pro ně byla důležitá podpora veřejnosti. Významnou roli při protestech sehrálo i ženské hnutí, které koordinovalo podpůrné protesty před parlamentem. Jeho aktivity se poprvé spojily s bojem hnutí za práva postižených. Pokud ale jde o mezinárodní zájem, kvůli nedostatku informací v angličtině toho mezinárodní společenství postižených o protestu bohužel mnoho neví.

Lze polské protesty vztáhnout k českému kontextu?

Hana Sheala Grygarová: Natalia a Magda mluvily o chudobě, což je obrovský problém lidí s postižením i v České republice. A podobně jako v Polsku je i u nás problematika postižení depolitizovaná a odpojená od širšího hnutí za lidská práva. Lidé s postižením jsou často aktivní, například ve sportu, ale spousta těchto aktivit je rámována stereotypy, příběhy o překonávání potíží a jakýmsi inspiračním pornem. Chápu, proč lidé s postižením v Polsku používali jazyk utrpení a osobní vyprávění. Také v Česku je postižení ukazováno jako zdravotní problém a osobní tragédie, pokud je třeba přitáhnout pozornost společnosti.

Na polském protestu je podstatný jeho rozsah – v Česku lidé s postižením už v roce 2011 organizovali demonstrace proti vládní politice, která odsouvala lidi s postižením do institucí. Nešlo však o okupační protest. V tom nás může polské hnutí inspirovat, tím spíš, že jde také o postsocialistickou zemi. Je zkrátka načase ukázat, že postižení budou proti situaci, do níž byli zatlačeni, protestovat. Potřebujeme zákon, který zamezí diskriminaci na základě postižení. Protože jsem tranceová DJka, vadí mi, že postižení není součástí sociálního života a kultury, dokonce ani té alternativní. Přestože rave vznikl jako hnutí outsiderů a byl silně inkluzivní, teď se mě lidé na festivalech snaží pohladit po vlasech! Jako DJka a promotérka na sobě tvrdě pracuji a podobné zkušenosti mi vážně kazí náladu.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.