Letošní hlavní soutěžní sekci festivalu v Karlových Varech vyhrál nový film rumunského režiséra Radua Judeho s názvem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“. Autor se v něm vztahuje k masakru z druhé světové války, který patří k potlačovaným traumatům rumunské společnosti.
Kdyby film „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ nezískal na karlovarském festivalu Křišťálový globus, pravděpodobně by to vyvolalo velké pozdvižení. Koprodukční snímek uznávaného rumunského režiséra Radua Judeho, na němž se za českou stranu podílela společnost Endorfilm, jako by patřil do samostatné váhové kategorie. Mezi ostatními tituly z hlavní soutěže výrazně vyčníval.
Obnažené mocenské mechanismy
Barbaři zaujali především odvážnou reflexí vytěsněného národního traumatu – masakru v Oděse, při němž rumunská armáda za druhé světové války vyhladila desítky až stovky tisíc Židů. Právě na tento zločin, který dodnes v Rumunsku řada lidí bagatelizuje či zpochybňuje, chce ve filmu veřejně upozornit angažovaná umělkyně Marina. A to prostřednictvím historické rekonstrukce, již odhodlaná třicátnice za pomoci civilistů i kolegů z branže dlouze rešeršuje, nacvičuje a režíruje.
Jude přitom volí percepčně náročnou, otevřeně intelektuální formu, kterou mnohokrát upomene na podobně sebereflexivní politickou tvorbu Jeana-Luca Godarda nebo dvojice Jean-Marie Straub – Danielle Huillet. Od úvodu, v němž krátce po sobě vidíme dobové fotografie a ukázku z hollywoodského blockbusteru Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939), snímek operuje se značným množstvím informací o rumunské historii i kinematografii a dalšími kulturními odkazy. Jde o hutný výklad, který je místy přirozeně didaktický, ale nikdy není suchý ani otravně přezíravý. Vše odlehčují mimoděk pronášené vtípky nebo jízlivé špílce, jež hrdinka – shodou okolností svlečená do naha – adresuje nacionalistickému snímku rumunského národního miláčka Sergia Nicolaeska
Jakkoli se ale Barbaři vůči určité části rumunské kinematografie kriticky vymezují, současně z ní přirozeně čerpají. V syžetu rozpoznáme otisk slavného novovlnného filmu Rekonstrukce (Reconstituirea, 1968) nedávno zesnulého režiséra Luciana Pintilieho, který obnažoval absurdní mocenské mechanismy totalitního režimu. Judeho snímek nezapře ani příbuznost s nedávnými filmy rumunské nové vlny, pro něž bývají typické dlouhé, avšak poutavě podané disputace.
Zapouzdřená minulost
Dlouhé diskuse vede Marina hlavně s postarším zástupcem města, který zarputilou režisérku od jejího záměru opakovaně odrazuje, přesvědčuje ji, aby vyznění svého představení zmírnila a nešlapala zbytečně ostatním na kuří oko. Střet argumentů přitom funguje nejen jako rozprava nad tím, zda a do jaké míry má smysl vynášet na světlo a demytizovat palčivé dějinné události, ale dotýká se také otázky realismu, inscenačních pravidel a dalších mantinelů, na něž angažované umělecké znázornění historie nevyhnutelně naráží.
Tyto spletité, mnohdy rozhořčené debaty Jude příhodně zasazuje do polootevřeného work-in-progress prostoru, v němž se postavy proplétají mezi tanky, volně pohozenými muzejními exponáty a improvizovaně okostýmovanými účastníky připravované rekonstrukce. Výsledkem je paradoxní směs neutuchajícího živelného pohybu, který obstarává zejména kolem proudící komparz, a mrtvolného ustrnutí v čase, jež evokují obstarožní rekvizity. Podaří se vzkřísit zapouzdřenou minulost a terapeuticky ji přitom nahlédnout, a to i za cenu, že to přinese nepříjemnou bolest?
Odpověď, kterou Barbaři sugerují, sice není příznivá, ale ani vysloveně bezútěšná. Provází ji každopádně další zcizující trik. Když konečně dojde na samotnou historickou rekonstrukci, snímek nečekaně přepne na postprodukčně neupravovaný digitál, který najednou vyvolává dojem „skutečné“ videoreportáže. Je to krok, který veškeré dění radikálně zpřítomňuje a skrze reakce přihlížejícího publika jej naléhavě vztahuje i k dnešním fašizujícím náladám. Svým posledním filmem tak Radu Jude nepotvrdil jen to, že je režisérským chameleonem, jenž dokáže historickou látku pokaždé uchopit odlišnými, vždy padnoucími formálními prostředky. Témata hluboce zakořeněné xenofobie, rasismu a nacionalistických tendencí, která se promítala do všech jeho předchozích filmů, tady zároveň atakoval s dosud největší vervou a intenzitou.
Autor je filmový publicista.
„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“). Rumunsko, Česká republika, Bulharsko, Francie, Německo 2018, 140 min. Režie a scénář Radu Jude, kamera Marius Panduru, střih Cătălin Cristuţiu, hrají Ioana Iacob, Alexandru Dabija, Alex Bogdan, Ilinca Manolache ad.