V pražské galerii Kurzor byla na konci června zahájena pátá část sedmidílného cyklu výstav s názvem Podmínky nemožnosti, jehož kurátorem je Václav Magid. Tentokrát se orientuje na otázku humanismu v době, která chápe subjekt jen jako kolečko v soukolí systému.
Několik dní před vernisáží výstavy Nelidské zdroje byla zveřejněna poslední epizoda druhé řady seriálu z dílny HBO Westworld (Jonathan Nolan a Lisa Joy, 2018). Ačkoli je koincidence obou událostí zcela náhodná, kladou si Václav Magid i autoři poslední epizody podobné otázky, vycházející z tradice kritické teorie i půlstoletí kybernetiky a ze současných diskusí o trans- či posthumanismu: Mohou nám technologie nabídnout pomocnou ruku? Splní se náš sen o nesmrtelnosti – když už ne našeho těla, tak alespoň našeho „softwaru“, tedy vzpomínek? Jestliže tělo je (nebo se brzy stane) nahraditelné, proč cítíme odcizení jako hluboký problém? Umíme si představit nebezpečí plynoucí z toho, že někdo vlastní data o našich tělech? Je v takové situaci vůbec možná revolta, vzdor nebo alespoň představa změny? Bude se případná změna týkat jen lidí, nebo i oněch nelidských zdrojů, jež měly původně sloužit k tomu, abychom se mohli lépe a více věnovat sami sobě?
Na rozdíl od Westworldu žádné z děl na výstavě revoltu netematizuje a ani se o ni nepokouší. Vlastně tu nenajdeme ani žádné demonstrace technologií nebo varovné proklamace ohledně nebezpečnosti strojů. Tématem většiny vybraných děl je vyrovnávání se s odcizením subjektivity manifestující se ve spojení s tělesností. Výstava je sevřena mezi video Miroslavy Večeřové, v němž pozorujeme poetický „monolog“ doverských bílých útesů, tyčících se nad oceánem (Kosti a sousedé, 2018), a surrealistickými obrazovými básněmi Alexandriny Yordanové (Člověče!, 2018). Mezi nimi se nachází busta z dílny Anny Hulačové, která je umístěna na černém koberci (Bez názvu, 2017). Sochařský formát poprsí tady patří monstru, jež se dočasně vydává za člověka a klame ty, kteří důvěřují sdělnosti zobrazivého sochařství. Hulačové busta jako by ukazovala, co se může dělníkům nových zítřků stát, pokud budou se starými, tradičními nástroji (myšlenkovými modely minulého století, zde zastoupenými tradičním sochařským úkolem) zacházet bez zodpovědnosti k budoucnosti: utopí se sami v sobě nebo v černých myšlenkách na apokalypsu, podobně jako náš pohled v černé ploše koberce, na němž socha stojí.
Zneschopněná subjektivita
Nelidskost světa v antropocénu můžeme ale spatřovat i v něčem jiném. V kurátorském textu, který se jistě dočká delší varianty v chystaném katalogu, Magid formuluje paradox „nelidské skutečnosti“, jež podle něj „odmítá být redukována na zdroj pro nás a zároveň je zdrojem, který působí skrze nás“. Hororově znějící formulaci ale nemusíme chápat jenom jako zprávu o existenci jakési tajemné síly, která nás postupně ovládne a zneužije pro své vlastní účely. Magid do tohoto kontextu zařazuje například STAV Jakuba Němce. Zafixovaný a do polystyrenu převedený „statický tvar algoritmických variací“ jako by zobrazoval postavy zkroucené pod tíhou studu z ostentativní instagramovatelnosti. Stejně jako Hulačové busta ani jedna ze tří Němcových soch nekomunikuje se zbytkem výstavy: jsou uzavřeny do sebe právě tak, jak Magid vidí lidskou subjektivitu – jako zneschopněnou čímsi sobě vlastním.
Spojení dehumanizace a konce našeho světa tematizuje v jednom ze svých textů i brazilský antropolog Eduardo Viveiros de Castro spolu s filosofkou Déborah Danowski. Od konce se vrací na začátek a snaží se nás přesvědčit, že naše západní představa o jedinečnosti lidského druhu a jeho místu v evoluční linii není nijak „přirozená“. Ukazují, že některé kmeny původních jihoamerických obyvatel chápou vývoj přesně naopak: člověk byl podle nich společně se želvou stvořen dříve než zbytek zvířecích druhů, a rozcházejí se tedy i se starozákonním příběhem Stvoření. Z člověka a želvy se pak vyvinula ostatní zvířata, rostliny a vše kolem. Dělení na (mimolidskou) přírodu a (lidskou) kulturu tady nedává smysl – kultura tu byla od počátku a dodnes je přítomná úplně ve všem. Co když je tedy onen „nelidský zdroj“ něco původně lidského, co jsme jen vytěsnili z vlastní představy o lidskosti a co nás teď bedlivě pozoruje zevnitř nás samých?
Jsou kritici kyborgové?
Magid prostřednictvím výstavy klade sérii otázek: Jak je to s estetickým vnímáním oněch nelidských pozorovatelů, ať už se jedná o neviditelnou ruku trhu, nebo o technologie? Jak moc ovlivňuje jejich vnímání to naše? Je umění stále tím, co polidšťuje? A pokud ne, není pak schopnost komplexního estetického hodnocení projevem onoho nelidského v nás? Co když jsou kritici umění vlastně kyborgové, na nichž je manifestace zmíněného paradoxu vidět nejlépe?
Možná že tím nelidským, o němž Magid hovoří, je ještě něco jiného. Hutným základem výstavy jsou podlouhlé tušové kresby Adély Součkové (Šlofíček, 2016; Selfie a hory masa, 2015; Veselá smrtka s ptáčky, 2016) a digitální koláže Marie Lukáčové (ze série Živa/Mrtva, 2018). Obě pracují s mnohostí fragmentů lidského těla a jsou si blízké i v tom, jak formulují základ společného světa: ukazují jej jako místy vykloubený, roztříštěný, ale i sebestředný, hluboce tělesný a skrze tělo ovladatelný či alespoň formovatelný. Možná právě tento moment odlišuje dnešní problémy s nelidským od prastarých kosmogonií chápajících člověka (a želvu) jako původní matérii. Jestliže je tělo nahraditelné sestrojeným nelidským pracovníkem, jakou roli má naše tělo pro nás? Pokud bychom se pokusili myslet sebe a své tělo jako zdroj (zde spíše jako „source“ než „resource“, tedy jako východisko, nikoli surovinu k těžbě), nebude už potřeba vidět cizí (a odcizené) jako nepřátelské. Takové spojenectví těl na bázi široce vnímané lidskosti v sobě skrývá velký potenciál, jak nedávno ukázal druhý díl Artalk Revue (editorka Hana Janečková).
Spolupráce a nehierarchičnost
S tématem spojenectví mezi technologií a lidskou tvorbou reality pracují Jimena Mendoza a Aleksandra Vajd v díle Coyuntura (2018), jež kombinuje digitální tisk s ručně malovaným pozadím. Umělkyně – každá tvořící odlišným způsobem – nastavily vzájemnou spolupráci tak, aby z ní získaly něco, co by jinak nebylo možné: posun v kvalitě vycházející ze spojení. Stejné téma se skrývá za díly skupiny Dočasná zóna (Temporary zone), která je volným sdružením grafických designérů, umělců a dalších tvůrců z okruhu brněnské FAVU, zejména Ateliéru grafického designu 1. Pro sérii Magidových výstav v galerii Kurzor připravili grafickou identitu založenou na prolínání obrazů kolujících aktuálně po internetu a fotografií z výstavy, jež jsou pokaždé spojeny s jinou barevnou kombinací. Zatímco dosud se Dočasná zóna skrývala spíše v doprovodných materiálech (příspěvky k jednotlivým výstavám lze najít na instagramovém účtu @nemamcas_nicsinepamatuji), Magid je tentokrát vtáhl do samotné výstavy. Kolektivní díla, jež vznikají na nehierarchickém základě a pomocí počítačových programů, jsou pro téma estetizace dehumanizace vlastně nejpříhodnější. Anonymita členů Dočasné zóny zároveň kryje jejich genderovou identitu – a tím i (lidskou) podstatu.
Třeba nakonec můžeme vidět onu zotročující a agresivní nelidskou sílu, která se uskutečňuje skrze naše těla, jako vzepětí ohrožené patriarchální moci, která se zdá nelidská, ovládající a vykořisťující. Výstava Nelidské zdroje na to reaguje akcentací feministického vidění světa, založeného na spolupráci (se stroji i bez nich), nehierarchičnosti a reflektované tělesnosti. Odpověď na otázku, kdo a jak může taková umělecká díla adekvátně hodnotit, ale zůstává i nadále viset ve vzduchu.
Autorka je výtvarná kritička.
Podmínky nemožnosti V/VII – Nelidské zdroje. Galerie Kurzor, Praha, 27. 6. – 2. 9. 2018.