Levice ztratila morální kompas

Ve své přelomové knize Time, Labor, and Social Domination [Čas, práce a společenská nadvláda, 1993] nabízíte hlubokou interpretaci Marxovy kritiky politické ekonomie. Jak jste se k tomuto tématu dostal?

Začal jsem se k marxismu obracet, až když jsem se seznámil s Marxovými ekonomickými a filosofickými rukopisy z roku 1844, které v šedesátých letech zaznamenaly ve Spojených státech značný ohlas. Tehdy jsem věřil, že existoval mladý a velmi zajímavý Marx a starší Marx, který se bohužel stal viktoriáncem a strávil příliš mnoho času v Britském muzeu.

Další zásadní moment byl spojen s velkým okupačním protestem na Chicagské univerzitě v roce 1969. Tehdy jsem objevil Lukácsovy Dějiny a třídní vědomí, které zde byly zcela neznámé, do angličtiny byly přeloženy až v roce 1971. Ačkoli jsem nyní vůči Lukácsovi daleko kritičtější, byl pro mne opravdovým zjevením. Jeho postřeh, že marxistické kategorie nejsou kategoriemi ekonomické základny, které se pouze odrážejí ve vědomí, nýbrž že jsou skutečnými projevy sociální bytosti a jsou zároveň společenské a kulturní, objektivní a subjektivní, se mi zdál být nesmírně přesvědčivý.

Přibližně ve stejnou dobu jsem četl předmluvu Martina Nicolause The Unknown Marx [Neznámý Marx] ke Grundrisse der Kritik der Politischen Ökonomie [Rukopisy Grundrisse. Ekonomické rukopisy z let 1857–1859], které Nicolaus překládal. Zdálo se mi, že rozlišování na mladého Marxe filosofa a starého Marxe vědce Grundrisse popíraly. Proto jsem se o tom rozhodl napsat dizertační práci. Jeden z mých konzultantů, Gerhard Meyer, německý emigrant a politický ekonom obeznámený s frankfurtskou školou, mi navrhl, ať strávím nějaký čas v Německu. Tak jsem se ocitl ve Frankfurtu.

Jeden ze základních kamenů vaší interpretace Marxe je vztah k tradičnímu marxismu. Jaké jsou hlavní rysy vašeho výkladu?

Tradičním marxismem nemám na mysli určitou identifikovatelnou tendenci v rámci marxistického myšlení, jako je třeba marxismus druhé internacionály nebo bolševismus. Myslím tím ono chápání Marxe, kdy práce není jen vykořisťována kapitalismem, ale představuje stanovisko, z něhož je kapitalistická společnost kritizována. Kapitalismus je v tradičním marxismu chápán v podstatě z hlediska trhu a soukromého vlastnictví; aby byl překonán, předpokládá to konec vykořisťování a formulaci nového pojetí práce. Tento popis platí pro škálu teorií, které se od sebe významně odlišují. Vytvořením této kategorie jsem se snažil upřesnit, jak přistupuji k Marxovi já.

Na rozdíl od tradičních marxistů, kteří tvrdí, že práce musí být osvobozena od kapitálu, trváte na tom, že samotná práce je hlavním problémem, jelikož je specifickou historickou kategorií?

Začnu oklikou. Jedna z věcí, které mi v Grundrisse otevřely oči, bylo to, že Marx nepsal pouze o ukončení vykořisťování proletářské práce, ale spíše o zrušení této práce, což většina jeho výkladů opomíjí. Představa, že se Marx zajímal o to, jak by mohl proletariát sám sebe odstranit, a nikoli se plně realizovat, mě vedla k zásadnímu přehodnocení Marxe. Čím hlouběji jsem zkoumal jeho dílo, tím víc jsem si uvědomoval, že nepovažuje práci jednoduše za činnost, která zprostředkovává lidskou interakci s přírodou, jak ji chápe Habermas. Podle Marxe je tento typ práce charakteristický pro kapitalismus, protože představuje velmi zvláštní typ společenského zprostředkování, které je abstraktní, nehmotné, univerzální a mimo kontrolu lidí, kteří jej vytvářejí. Marxova zralá analýza práce tedy řeší odcizení z jeho raných děl. Znamená to, že Marxův pojem praxe je zásadně odlišný od současného chápání praxe z hlediska bezprostřednosti. Takové chápání mění samotný protiklad struktura versus jednání. Podle Marxe je praxe vázána na historicky jedinečné formy společenského zprostředkování, které vytvářejí to, co bývá považováno za strukturu. Tato složitá konfigurace přesahuje opozici mezi strukturalismem a poststrukturalismem.

Rovněž to vrhá nové světlo na problematiku dějin. Kapitál je podle Marxe to, co nazývá hodnotou, která se sama zhodnocuje – je to dynamická kategorie. Podle mého je teorie kapitálu teorií dějinné logiky. Z pohledu Marxovy analýzy je Hegelův pojem dějinného vývoje projekcí toho, co platí pro kapitalismus, na samo lidstvo. Friedrich Nietzsche a jeho následovníci se soustředí na nahodilost dějin. Uvědomují si skutečnost, že myšlenka logiky je do představy dějin dosazena zvnějšku. Aby však uchovali možnost jednání, odmítají reálná omezení vyplývající z logiky kapitálu. Prohlašují, že neexistuje. Výsledkem toho je, že dopad kapitálu zůstává skryt. Ve jménu posílení moci lidu se tedy pracuje na jeho oslabení, protože logika kapitálu je zahalena. Marxův pojem kapitálu činí dějiny jedinečnými, díky čemuž mají začátek i konec. Tím se liší od Hegela. Marxův pojem rozporu pohání tuto dynamiku, ale také ji překonává. Samozřejmě se pokouším tento rozpor přeformulovat: neprobíhá mezi kapitálem a prací – v Marxově analýze je práce formou kapitálu –, ale mezi potenciálem, který kapitál vytváří, a neschopností kapitálu umožnit realizaci tohoto potenciálu.

Namísto toho, abyste se snažil odhalit, kde se projekt realizace socialismu pokazil a co by bylo možné udělat lépe, tvrdíte, že socialistické systémy se nikdy neocitly mimo kapitalistické společenské uspořádání. Jsou západní sociální demokracie a východní socialistické režimy dvěma různými projevy konkrétního historického momentu ve vývoji kapitalismu?

Ano, jsou. A domnívám se, že z perspektivy historie si budou čím dál podobnější. Nemyslím to ale v politickém smyslu. Existují zásadní rozdíly, zejména pokud jde o zkušenosti obyčejných lidí. Nicméně pokud se přesuneme na vyšší úroveň abstrakce, vypadá to, že sociál­ní demokracie a komunistické vládní ekonomiky byly opravdu součástí téže historické epochy kapitalismu. Rozvinuly se ve stejnou dobu, dosáhly svého vrcholu ve stejnou chvíli a vstoupily do krize a upadaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ačkoli mnozí lidé věří, že krize Sovětského svazu začala v osmdesátých letech, mám za to, že už dříve centrálně řízené formy ekonomiky narazily na určité limity, které nemohly překonat. Většina stávajících studií o historických mezích poválečné konfigurace se zaměřuje výhradně na Západ a jeho fordovsko­-keynesovskou konfiguraci. Zajímá mě teorie, která by mohla podobně zahrnout a analyzovat i Sovětský svaz.

Zpětně se jedním z rozdílů mezi sovětským modelem a sociální demokracií zdá být radikální státní vlastnictví, které bylo podmíněno reálně existujícím socialismem. Byl to pravděpodobně jediný případ, kdy byl během určitého historického stadia kapitálu periferní stát schopen rozvinout státní kapitál. To státní kapitál tehdy vznikl, nikoli socialismus. Možná socialismus mohl v praxi fungovat, kdyby se revoluce odehrála celosvětově, ale zdá se mi, že důsledkem socialismu v jedné zemi je prostě nacionalismus. Hluboce to zasáhlo i vědomí levice, která se, přinejmenším ve své pravověrné komunistické podobě, stala podivným typem nacionalistického hnutí – vztahujícím se k národu, který neexistuje.

Vaše teorie antisemitismu a národního socialismu jako zvláštního typu antikapitalismu otevírá radikálně nový pohled na holocaust. Koho vlastně měly odstranit tábory smrti a co si myslet o současných formách antisemitismu?

Přestože to pro oběti nic nemění, rozlišoval bych mezi vyhlazováním a masovou vraždou. V Polsku nacisté zavraždili tisíce lidí, hlavně intelektuálů a dalších vůdců společnosti, jako byli kněží, kteří mohli podporovat polské národní vědomí a rozpoutat odpor. Zabili je, aby zotročili zbytek obyvatelstva. Židy nechtěli zotročovat, ale vyhladit, což mnoho Židů zprvu nechápalo. Například v lodžském ghettu pracovalo mnoho Židů v továrnách důležitých pro Wehrmacht. Byli přesvědčeni, že budou ušetřeni, protože dělají důležitou práci pro německou armádu – přece Němci nezabijí vlastní výrobní síly! Mýlili se.

Sám rozlišuji mezi antisemitismem a jinými formami rasismu. Domnívám se, že existuje zásadní nepochopení týkající se moderního antisemitismu. Moderní antisemitismus není ve skutečnosti teorií o podřadnosti Židů; je to teorie o jejich moci. Pocit ztráty kontroly nad vlastním životem se připisuje nikoli abstraktním strukturám kapitálu, které je velmi obtížné pochopit, ale židovskému spiknutí. V rámci tohoto náhledu na svět jsou Židé považováni za ztělesnění zla, nikoli za méněcenné, a protože představují hrozbu, musí být odstraněni. Podle mého názoru je proto antisemitismus reakční populistickou a fetišizovanou formou antikapitalismu. To je a bylo levicovým myšlením bolestně opomíjeno.

Napsal jste provokativní článek History and Helplessness [Dějiny a bezmocnost], pojednávající o paralýze levice…

Ten naštval spoustu lidí. Reakce na válku v Iráku naznačovaly, že na straně levice chybí nějaký směr. Přinejmenším měla levice situaci problematizovat jako dilema: imperiální moc zasahovala do země ovládané brutální fašistickou diktaturou. Reakce většiny naznačovaly, že opozice vůči Spojeným státům je považována za dostatečné kritérium levicovosti. Jako kdyby lidé nikdy neslyšeli o éře fašistického „antiimperialismu“ ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století… Japonsko, Německo a fašistická hnutí kdekoli jinde se stavěla proti Spojeným státům. Jako by to bylo vyloučeno z historického vědomí. Sám jsem byl proti válce, ale ne z příčin, které byly uváděny. Zjistil jsem, že podle mého nejlepšího vědomí se žádného z obřích shromáždění proti válce v Iráku nikdy nezúčastnil představitel irácké opozice, někdo, kdo by kritizoval jak Američany, tak především baasistický režim. Všechno bylo líčeno v černobílých barvách, strukturováno reifikovaným antiamerikanismem.

Hnutí proti americké válce ve Vietnamu bylo naproti tomu vedeno myšlenkou, že Vietnamci budovali něco progresivního, čemu se Američané snažili zabránit. Antiamerikanismus byl v tomto případě spojen s podporou progresivnějšího řádu, socialismu. Tento motiv se v případě Blízkého východu vůbec neobjevil. Připadá mi smutné, že někteří zástupci levice se snaží spojit kritiku Mubárakova režimu s antiamerikanismem tím, že ukazují na Husního Mubáraka jako na americkou loutku. Američané tento režim nevytvořili. Mubárak ho zdědil od Anvara as­-Sádáta, který ho zdědil od Gamála Abdala Násira. Levice nechává arabské nacionalistické režimy stranou své kritiky, což má pro ni negativní důsledky. To, že se ke zděšení mnoha progresivistů na Blízkém východě někteří lidé na levici spojují s reakčními silami, jako je Hizballáh a Hamás, naznačuje, do jaké míry ztratila levice svůj morální a politický kompas.

Jak chápete termín proletariát, který György Lukács ztotožnil se subjektem/objektem dějin? Tento pojem je dnes považován za anachronický a jeho místo zaujímají různé jiné pojmy, jako je kognitivní práce. Jak porozumět třídnímu boji bez proletariátu?

Třídní boj je vnitřní dimenzí kapitálu. Je to nekončící boj, který vychází ze struktury kapitálu. Po druhé světové válce si lidé chvíli mysleli, že úspěch sociálnědemokratických forem znamená, že se třídní boj stal minulostí. Od odhalení fordovsko­-keynesovské syntézy je nyní převaha na druhé straně a dělnická třída je drcena. Existuje však rozdíl mezi poznáním, že třídní boj je nedílnou součástí kapitalis­mu, a tvrzením, že sahá za rámec kapitalismu v tom smyslu, že zrušení kapitálu bude vítězstvím proletariátu. Je obtížné konceptualizovat nutnost podpory dělnické třídy na jedné straně a zároveň si uvědomit, že protikapitalistické hnutí musí pokračovat nad rámec dělnické třídy. Hnutí dělnické třídy bylo nesmírně důležité, přispělo k humanizaci kapitalismu a přitom nepřestalo rozvíjet formy masového politického a sociálního jednání. Je opravdu rozdíl, zda lidé mají ve svém životě k dispozici ony záchranné sítě, které přinesla sociální demokracie, nebo nemají. Nicméně přestože hnutí dělnické třídy výrazně humanizovalo kapitál, pohánělo také jeho rozvoj. V Marxově analýze boje za desetihodinový pracovní den vede například vítězství dělnické třídy k tomu, co nazývá relativní nadhodnotou, což je mnohem dynamičtější forma kapitálu. Existuje tedy složitý dynamický vztah mezi kapitálem a dělnickým hnutím a je chyba na to nahlížet jen staticky a pak jednoduše prohlásit, že úsilí dělníků vedlo k posílení kapitálu. V takovém případě se kapitál a pracující vytrhují z časoprostoru.

Nicméně si myslím, že čelíme krizi odehrávající se mimo obzor lidí, kteří mě kritizují za to, že jsem nechal dělnickou třídu stranou. Samotný kapitál umenšuje dělnickou třídu, přestože populace roste. Ortodoxní marxisté předpokládali, že dělnická třída prostě dál poroste. I dnes někteří lidé říkají, že ačkoli dělnická třída mizí ve Spojených státech, zvětšuje se v Číně. Počty dělníků ale v Číně zůstávají posledních deset let stejné, a je­-li tomu tak, je nesprávné předpokládat, že pokles průmyslového proletariátu na Západě je spojen s odpovídajícím růstem dělnické třídy v bývalých zemích třetího světa, jako je Čína. To, co se děje, nelze zcela vysvětlit jako export pracovních míst. Hlavním faktorem je kapitalistické vy­­užití technologií a procesů racionalizace – právě to snižuje počty pracovních míst. Dochází nám čas a nemyslím si, že někdo má v šuplíku schovanou politickou představu toho, jak překonat systém založený na proletářské práci.

Jaký je váš názor na Čínu jako vznikající globální velmoc?

Čína je velmi pozoruhodná tím, jak se otevřela globálnímu kapitálu. To byl hlavní rozdíl mezi Teng Siao­-pchingem a Gorbačovem. Gorbačov chtěl politickou reformu, ale Sovětský svaz se ekonomicky hroutil. Teng zavedl ekonomické reformy, které přitáhly do Číny obrovské množství kapitálu, a zároveň si udržel politickou kontrolu. Podle mého názoru je více než padesát procent čínských společností vlastněno zahraničním kapitálem, což by bylo před nějakými dvěma generacemi naprosto nemyslitelné. Dříve by to Strana považovala za hrozbu, protože by to bránilo rozvoji národního kapitálu. Dnes si to Číňané nemyslí. Formování národní ekonomiky Stranou bylo ovšem důležitým historickým předpokladem pro tento novější vývoj, který považuji za nedílnou součást neoliberální epochy.

Čína je nastupující hegemon, o tom není pochyb. A myslím, že americké strategické uvažování s tím už dávno počítá. Podle mne to hrálo roli už v americké válce v Iráku. Američané předpokládali, že dokud budou ovládat Perský záliv, mohou brzdit přeměnu Číny, už tehdy velkého hospodářského konkurenta, na vojenskou velmoc. O tom nelze v knihách Johna Mearsheimera a Stephena Walta, kteří Blízký východ nazírají optikou izraelsko­-palestinského konfliktu, nic najít. Americká politika vůči Iráku musí být chápána na pozadí islámské revoluce v Íránu. Dříve se Američané mohli spolehnout na dvě hlavní síly v Perském zálivu, Írán Muhammada Rezá Pahlavího a Saúdskou Arábii. Šáh byl sesazen a Saúdové začali podporovat radikální islamistická hnutí. Jedním z motivů pro invazi do Iráku bylo vytvořit z něj klientský stát. Nebylo toho dosaženo, protože Američani potřebovali jak přímo ropu, tak také chtěli ovládat její tok. Zároveň Číňané stavěli v Pákistánu velkou námořní základnu velmi blízko ústí Perského zálivu. Tento druh geostrategického myšlení pohání jak Čínu, tak Američany. Kdysi se levice snažila těmto globálním přesunům moci rozumět…

Od roku 2008 kapitalismus čelí bezprecedentní krizi. Namísto toho, aby levice znovu potvrdila svou historickou platnost, krize odhalila veškerou její teoretickou chudobu a úpadek posledních desetiletí. Jak z tohoto hlediska rozumíte povstáním v arabských zemích? Nesloužila levici hlavně k tomu, aby hrála úlohu kouřové clony, která zakryje její vyprázdněnost?

Mám na arabské revoluce a hnutí trochu jiný názor. Myslím, že naznačují, jak moc chápala západní levice Blízký východ špatně. Jedna věc je kritizovat izraelskou okupaci a politiku a sympatizovat s palestinským hnutím za sebeurčení. Věc druhá ale je skočit na arabskou nacionalistickou linii a to, že jediným tématem, které hýbalo masami, reifikovanými do podoby „arabské ulice“, byl vztah Izraele a Palestiny. Myšlenka, že všechny problémy Blízkého východu pocházejí zvenčí, zastávaná zvláště Izraelem, byla prostředkem legitimizace různých autoritářských režimů. Jako by jediným problémem na Blízkém východě byl Izrael…

Západní levice na to bezvýhradně skočila a byla ochotná přehlížet potlačování progresivních hnutí v arabském světě domněle antikoloniálními diktaturami. Opominula arabský nacionalismus jako specifický jev. Arabským nacionalismem nemám na mysli myšlenku práva na národní sebeurčení, ale baasistický režim v Sýrii a Iráku, trio Násir–Sádát–Mubárak v Egyptě, Libyi, Tunisko, Alžírsko, Jemen. Tyto režimy se od sebe liší, ale myslím, že mají hodně společného. Všechny jsou nepochybně autoritářské a závislé na tajné policii. Ale protože nebyly královstvími, velká část levice je považovala za progresivní – progresivisté přitom své vlastní levičáky zabili. Svou negativní roli v tomto selhání sehrál i sovětský blok. Potvrzení arabského nacionalismu jako progresivní tendence bylo spojeno se studenou válkou: Egypt a Sýrie se staly klientskými státy Varšavské smlouvy. Po jejich porážce v roce 1967 přenesl Sovětský svaz svou pozornost na palestinské hnutí.

Primárním tématem arabských revolucí nebyl vztah Izraele a Palestiny, ústřední byla bída obyvatel, která nesouvisí s Američany, ale s neoliberalismem. To neoliberalismus učinil politickou represi způsobenou rostoucí ekonomickou diferenciací, k níž dochází všude, včetně Izraele, neúnosnou. Jsem trochu pesimista v tom ohledu, že si nejsem jistý, zda to může vyřešit demokratická společnost.

Arabské revoluce odhalily stav antiimperialistické levice na Západě. Vyšlo najevo, že jsme svědky velké krize levice. Nejzávažnějším problémem přitom není to, že se levice nachází v úpadku, ale že tento úpadek skryla sama před sebou za vlastním dogmatismem.

Po desetiletí bylo zřejmé, že klasický socialismus dělnické třídy není teorií pro budoucnost. Z různých důvodů si myslím, že přijít s jiným chápáním světa bylo pro levici až příliš obtížný úkol. Například se ukázalo, že je velice snadné tváří v tvář současné hospodářské krizi jednoduše upadnout do pozice kritiky peněžního systému. Avšak tento postoj přehlíží příčiny krize, nesměřuje k jejímu řešení. Sám ho neznám, ale levice se odmítla zabývat svou vlastní situací, jež byla problematická už od konce šedesátých let. Jedním z důsledků toho bylo, že mnozí se stali dogmatickými, zuřivými antiimperialisty. Usnadňovalo to život, když jste potřebovali jediné kritérium: pokud je to proti Spojeným státům, souhlasíme s tím. Jakkoli byl kolonialismus brutální a strašný, například v Libyi Italové zabili obrovské množství lidí, nemyslím si, že to může sloužit k ospravedlnění Kaddáfího. Levice se musí vymanit z tohoto manichejského pohledu, který slouží legitimizaci řady velmi nechutných autoritářských režimů.

Z anglického originálu Interview with Moishe Postone: „Critique and Dogmatism“ (2011), publikovaného na webu anejkorsika.wordpress.com, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.