minirecenze

Jana Orlová

Újedě

Větrné mlýny 2017, 82 s.

Ohledně básnické sbírky výtvarnice a performerky Jany Orlové Újedě jsem si jistý jednou věcí – její líbivá obálka vábí pozornost, když si ji čtu v metru, a to mi dělá dobře. Jestliže se ale mám zamyslet nad obsahem, jistotu střídají pochyby. Nevím, zda podobné verše vznikly jako důsledek těžkého osudu autorky, zda je to kalkul s cílem přilákat pozornost čtenářů, nebo zda jde přece jen o to pravé současné umění, „na úspornosti postavenou poetiku“ s pořádným drajvem, jak řekla sama Orlová na Vltavě. Autorka totiž ve stejném rozhovoru sice tvrdí, že „má tělo ráda“, ale nezdá se, že by to opakující se témata jejích básní potvrzovala. Lyrický subjekt v nich zakouší neuspokojující vztahy plné sexu (snad proto, aby to nebyla nuda, se v básních sex objevuje znovu a znovu – jenže nakonec vždy ve stejné podobě), smutek zahání alkoholem a reflektuje přetrvávající pocit odcizení („Ve svém životě jsem cizinkou/ pozorovatelkou svého těla“). Vypočítavé snaze o efekt by napovídalo to, že některé básně připomínají spíš náhodná uskupení pěkně vypadajících slov – nenajdeme tu prostor pro fantazii, představy, asociace, různé výklady nebo snad pro pokračování existující jen v hlavě čtenáře. Nic kromě efektní pózy. Jen pár textů v celé knize dá čtenáři díky bezprostředním výrazům a neočekávaným setkáním jevů z různých oblastí každodennosti skutečně prožít dotek poezie, třeba: „Když se udělal/ utřel péro do utěrky/ A já se smála/ Jaká jsem to hospodyňka!“

Miroslav Tomek

Irena Dousková

Napůl ve vzduchu

Druhé město 2017, 56 s.

Druhá básnická sbírka Ireny Douskové není silná, třebaže to o ní na obálce tvrdí Milan Ohnisko. Je to prostě jen sbírka, tj. sebrání materiálu stejnorodé povahy, v tomto případě dvaačtyřicet krátkých textů, které literárněvědná terminologie označuje souslovím „lyrické básně“. Řečeno úplně laicky, máme tu vzpomínky, mudrovanky, selanky, pár krajinných obrázků a několik hříček. Úhrnem jsou to všechno výsledky konvenčního, u nás hojně provozovaného typu lyrizované deskripce skutečnosti, jehož terapeutickou funkcí bývá: zaznamenat prchavou krásu, působit proti odkouzlení světa, vyrovnat se s minulostí, ukrýt někam dětské strachy a dospěláckou lítost – nebo si jednoduše zkusit napsat báseň. Není divu, že i stýskání na bolševika může pak působit konzervativně, a nic na tom nemění ani těch pár „rebelských“ básní, kde se čůrá ve vaně na Kunderu. Autorčin sentimentální poměr k poezii odpovídá představě básnictví jako kultivovaného psaní pro citlivky, kteří mají tu smůlu, že se tu a tam rozpomenou na nesamozřejmost bytí. Jenže opsat myšlenku v rozvité větě, tu rozdělit do veršů, případně zrýmovat a opatřit ji titulem, pokud možno s trochou té symboliky, je dnes pro poezii žalostně málo. Do literatury se nechodí ulevovat si od chybných úkonů obraznosti. Kdyby se Dousková zbavila stopových prvků ironie, humoru a expresivity, které její hladkou výpověď problematizují, mohly by se pro druhé vydání dobře uplatnit ilustrace herečky Ivy Hüttnerové.

Martin Lukáš

Petra Dvořáková

Dědina

Host 2018, 243 s.

Solidně napsaný román s pěknou grafickou úpravou a praktickou mapkou vesnice na vnitřní straně obálky. Uživatelsky přátelský i pro nedovtipné Pražáky: obsahuje totiž hned na začátku stručný slovníček regionalismů (například ščáva znamená šťáva; pajšl vnitřnosti, žaludek atd.). Autorka líčí příběh jedné vesnice ve čtyřech kapitolách, každá z nich staví do centra jednu rodinu a v jejím rámci se ještě v úloze vypravěčů střídají jednotliví členové. Tento postup umožňuje pestrost pohledů na tutéž skutečnost, což je princip, který čeští autoři doslova zbožňují. Mikrosituace Dvořáková skládá jako obraz nejen jednoho klanu, ale i zobrazené vsi a konečně možná i celé naší země. Není to zpráva příliš optimistická – jakkoli se na záložce píše, že autorka nesoudí – a rozhodně je spíš předvídatelná: ženy jsou vesměs slepice a semetriky, muži buď pevní sedláci, anebo bačkory. Zabijačka, nemanželský sex, krádeže, nesnesitelné pomlouvání, hamižnost, generační neshody, křivdy minulosti, závist, věčná životní nespokojenost; Dvořáková dokáže vyhmátnout to horší v nás. Její román je zábavný a čte se jedním dechem. Životní deprese vesnice kdesi na Vysočině sice autorka líčí barvitě, ale k výjimečné literatuře ještě něco chybí. Něco, čím by kniha vybočila z řady podobných „autentických“ knih o českém venkově, tak jak se to podařilo například Anně Bolavé v jejím debutu.

Markéta Pilná

Filip Tylš a kol.

Fenomén psychedelie

Dybbuk 2017, 208 s.

V Česku se opět rozjel výzkum psychedelik, který zde byl ukončen v roce 1973. Důkazem je i kniha Fenomén psychedelie, která krom úvodních studií přináší hlavně přehled subjektivních výpovědí čtrnácti účastníků experimentu s psilocybinem. Většina dobrovolníků je přitom z oboru duševního zdraví, a navíc mají často předchozí zkušenosti s psychedeliky. Každou reflexi, sepsanou krátce po odeznění účinků drogy, doprovází příspěvek sitterů, kteří byli experimentu přítomni, a uzavírá ji hodnocení zážitku ze zhruba ročního odstupu. Popisy sitterů jsou v touze po objektivitě možná až příliš málomluvné, většinou jde o pouhý jeden odstavec, u nějž čtenáře maně napadne, že profesionál by ze sezení mohl vytěžit víc a zároveň zůstat kritický. Vše nicméně bohatě vyvažují rozsáhlejší reflexe samotných dobrovolníků, kteří se často snaží svou oborovou erudici využít v analýze stavu změněného vědomí, což občas přináší inspirativní vhledy, ale častěji potvrzuje stokrát omleté tvrzení, že psychedelická zkušenost je z valné většiny nepřenosná a slova na ni nestačí. Zatímco jeden z účastníků je přesvědčen, že se mu otevřela cesta k pravé spiritualitě, a druhý, že se díky setkání s psilocybinem stal „lepším člověkem“, třetí tvrdí, že na jeho „reálný život neměly tripy nikdy zásadní vliv“. K nejzábavnějším, ale také nejdůležitějším místům patří popis reakcí na otázky a úkoly, které kontrolovaní psychonauti dostávali. Jeden z nich svůj stav ve chvíli intoxikace popisuje takto: „Uvažuju, co se tady vlastně měří.“

Lukáš Rychetský

James Watt

Punkové podnikání

Přeložila Sylva Ficová

65. pole 2017, 248 s.

„Neztrácejte čas s pitomými podnikatelskými plány,“ tak zní jedna z mnoha pouček zakladatele pivovaru BrewDog Jamese Watta. Tomu se podařilo vlastní piva celosvětově prosadit a především nadchnout mnoho lidí pro pití piv z malých pivovarů a některé i pro jejich vaření. Nabídka BrewDogu je postavena na rozmanitosti, protože nabízí kolem stovky typů piv. Pro rozmach pivovaru je důležitý marketing a právě o jeho strategie se chce Watt knihou Punkové podnikání se čtenáři podělit. Už na začátku varuje, že podnikání není nic jednoduchého, a že když začnete, máte asi dvacetiprocentní šanci rozjet úspěšný podnik. On sám se zhlédl v punkovém porušování pravidel a vytváření pravidel vlastních. Tak třeba nedoporučuje, aby začínající podnikatel pro svou firmu hledal oblíbenou díru na trhu. Musí si totiž vytvořit trh vlastní, jen tak nebude ve vleku ostatních. Své rady Watt podává s vtipem, ale také s iritující dávkou sebevědomí. Některá doporučení jsou až za hranou slušnosti: pro úspěch podniku by Watt udělal všechno – klidně i prodal vlastní matku. Mezi kontroverzní praktiky patří třeba to, že když rozšiřoval svůj pivovar ve Skotsku, nečekal na zdlouhavé vyřízení stavebního povolení, ale začal rovnou stavět. „Nejdřív střílejte, ptejte se až pak.“ Po přečtení nekonvenčního podnikatelského manuálu tak čtenáři pivo z BrewDogu trochu zhořkne, což ale vlastně nemusí být na škodu.

T. Zubatá

Sicario 2: Soldado

(Sicario: Day of the Soldado)

Režie Stefano Sollima, USA, 2018, 122 min.

Premiéra v ČR 28. 6. 2018

Největší problém filmu Sicario 2: Soldado je, že jde o pokračování krimi Denise Villeneuva Sicario. Druhý díl nevyhnutelně svádí ke srovnání se svým předchůdcem, ze kterého vychází jako chudší příbuzný. První Sicario se zabýval bojem proti drogovým kartelům na americko­-mexické hranici z nezvyklého úhlu. Děj jsme sledovali z pozice americké agentky, která se účastní akce na mexickém území. Hlavní hrdinka až do konce nedostává všechny informace nutné k pochopení toho, co se kolem ní děje, a ve stejné omezené perspektivě je uvězněný i divák. Na formálně vybroušeném snímku se kromě Villeneuva potkali špičkový kameraman Roger Deakins, skladatel Jóhann Jóhannsson a scenárista Taylor Sheridan (pozdější režisér Wind River). Ve druhém dílu z tohoto týmu zůstal jen Sheridan. Zbytek nových tvůrců se nicméně se střídavými úspěchy snaží napodobit formální audiovizuální styl prvního dílu. Sheridanův scénář ovšem tentokrát od začátku hraje s otevřenými kartami. Namísto vyprávění plného tísnivé nejistoty přináší mnohem klasičtější příběh o riskantní tajné operaci amerických tajných složek, ve které se agenti chovají stejně krutě jako mafiáni a nakonec za sebou nechají jen jednu vystrašenou šestnáctiletou dívku a hromadu mrtvých Mexičanů. Kdyby šlo o samostatný film, mohli bychom oceňovat jeho formální preciznost, solidně vystavěný příběh a silně kritický tón vůči americké zahraniční politice. Jako druhý díl Villeneuvova mistrovského díla ale zůstává hluboko ve stínu svého předchůdce.

Antonín Tesař

Josef Čapek

Povídání o pejskovi a kočičce

CD, OneHotBook 2018

Knížku Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce máme ve zvukové podobě neoddělitelně spojenou s hlasem Karla Högera, který několik příběhů namluvil pro televizní seriál z roku 1950. Nyní se do této pohádkové knihy, z níž v padesátých letech vypadl příběh o tom, jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen, pustili herci Dejvického divadla pod režijním vedením Jitky Škápíkové. Každá postava, která se příběhem třeba jen mihne, tu má vlastního interpreta, a tak se podoba audioknihy blíží dramatizaci. Vypravěčem je Ivan Trojan, pejska namluvil Jaroslav Plesl, kočičku Veronika Khek Kubařová a Josefa Čapka, jenž občas vstupuje do děje, Miroslav Krobot. Obsazení dalších rolí není o nic méně hvězdné: například dešťovku, kterou kočička zalátá pejskovi díru v kalhotách a která se ve verzi s Högerem změnila v makarón, mluví Martin Myšička a zlého psa, jenž protagonistům sní dort, do kterého dali všechno, co bylo po ruce, zase Hynek Čermák. Z nahrávky je zřejmé, že herci se při nahrávání bavili podobně jako autor při psaní předlohy. Vydařené je i výtvarné zpracování obalu cédéčka: hold ilustracím Josefa Čapka složilo designerské duo Tomski & Polanski. Stále oblíbená dětská knížka si rozhodně novou zvukovou podobu zasloužila a nutno říct, že ta „dejvická“ se hodně povedla.

Jiří G. Růžička

Beach House

7

CD, Sub Pop 2018

Beach House byli vždy považováni za kouzelnou kapelu. Jejich zvuk je působivý, téměř omamný, dokáže očarovat, ba přímo zhypnotizovat. Jako by americké dreampopové duo neskládalo písničky, ale spíše ze zvuku konstruovalo „možné světy“, do nichž se posluchači slastně propadají, ve kterých nechávají rezonovat své nevědomí a z nichž se jim nechce vracet zpět. Vlastně je až neuvěřitelné, že s touto estetikou nekonečného snění dokázali zpěvačka a klávesistka Victoria Legrand a kytarista Alex Scally za posledních dvanáct let vytvořit sedm skvělých alb. Podivuhodná je zejména skutečnost, že se éterická atmosféra jejich nahrávek nikdy nezvrhla v nudu – snad je to i díky geometricky přesné produkci. Sedmé album, nazvané prostě 7, je ale trochu jiné než předchozí tvorba skupiny. Přestože jde opět o jakési přeludné zvukové lázně, zpod hladiny se často jako kontrastní bloky vynořují solitérní motivy. V důsledku toho, že se některé prvky osamostatňují, posluchač už není zvukem hudby plně pohlcen, nesen a ovládán; naopak získává určitý odstup a z něho pak sleduje okouzlující hry originálních hudebních nápadů, jež kapela inscenuje. Beach House tak významně rozšířili pole možností, jak se lze k jejich hudbě posluchačsky vztahovat. Většina kritiků se ostatně shoduje na tom, že vznikla deska, na kterou se hned tak nezapomene.

Benjamin Slavík