Vyhlížení nové budoucnosti předpokládá takové pochopení přítomnosti, které umožní nalézt emancipační potenciál, jenž se nachází tady a teď. Jakýkoli odpor vůči stávajícímu řádu předpokládá především odpovídající uchopení jeho současných podmínek.
Zdánlivá neohrozitelnost kapitalistické „věčné přítomnosti“ dnes vyvolává paradoxní otázku. Jak vysvětlit neúnavnou výdrž kapitalismu navzdory jeho stále se prohlubujícím potížím, od finanční krize přes nárůst militantních etnonacionalismů až k postupnému rozpadu neoliberálního hegemonního konsenzu, který platil ještě před desetiletím? Jinými slovy proč nadále trpíme nedostatkem vizí radikálně odlišného společenského řádu v době, kdy je každodenní život v určitých komunitách čím dál méně snesitelný? Jelikož se zde nemohu z praktických ani teoretických důvodů přiblížit odpovědi na tuto otázku, obrátím ji a táži se: Co schází všem známým formám společenské nespokojenosti, jež nacházíme v naší době, a co způsobuje, že tyto formy jsou buďto impotentní, nebo nebezpečně pomýlené a reakční?
Změna tady a teď
Moishe Postone se ve svém pozdním díle neúnavně soustředil právě na tuto otázku a nakonec celé jeho dílo můžeme číst právě z této analytické perspektivy: od pečlivé exegeze Marxovy pozdní kritické teorie po jeho dílo o antisemitismu, stavu současného světa či úskalích romantického trvání na neoliberálním kapitalismu. Na rozdíl od řady marxistů, kteří nesprávně identifikovali pracující třídu jako univerzálního činitele revoluční dějinné proměny díky výjimečnému, „privilegovanému“ postavení, Postone takovou lukácsovskou metafyziku zavrhl. Namísto toho tvrdil, že základní struktury a formy mediace v kapitalistických společnostech předurčují a utváří veškeré naše myšlení a přesvědčení – nezávisle na třídě –, které v praxi opět ustavují struktury abstraktní, neosobní nadvlády. Současně poukazoval na skutečnost, že tytéž struktury nadvlády se propůjčují jednostrannému, „fetišistickému“ a de facto jen zdánlivému uznání, které může následně vytvářet takové formy odporu a kritiky, jež jednoduše nerozumí svému předmětu. Skvělým příkladem je moderní antisemitismus nebo hrozba nereflektovaného manicheismu, vůči níž nejsou imunní ani leckterá levicová hnutí. Reduktivní, dualistické náhledy na svět nejsou podle Postoneho založeny na adekvátním uchopení podmínek pro možnost skutečné změny, nýbrž jde v nich o pouhé vyjádření nesmírné bezmoci tváří v tvář historické dynamice, která je od základu utlačující.
Pokusím se osvětlit, co měl Postone na mysli adekvátním uchopením historických podmínek pro možnost skutečné změny a proč je potřeba trvat na tomto zdánlivě výlučném, téměř scholastickém pojmu, pokud se chceme zaobírat tak „staromódními“ cíli, jako je osvobození lidstva. Začnu krátkou citací z jeho recenze na Derridovy Spectres de Marx (Marxovy přízraky, 2011). Postone se vymezoval vůči Derridově vágním poukazům na zcela odlišnou budoucnost a tvrdil, že radikální proměna současnosti není možná bez „historicky imanentní“ kritiky této současnosti, „nezávisle na míře, v níž si historičtí aktéři snad myslí, že provádí radikální skok za hranice dějin“. Jednoduše to znamená, že sama „možnost fundamentální proměny přítomnosti je ohraničená možnost“, kterou jistým způsobem vytváří přítomnost, a činí tak spíše v sobě, než aby byla vedena nějakou transcendentní logikou. Překonání útlaku v současném společenském uspořádání tedy nelze dosáhnout ex nihilo pouhým rozkazem k revoluci. Proti této voluntaristické iluzi – ať už v jejích diskreditovaných, tradičních podobách, nebo v některé ze současných inkarnací – hájí Postone nesmírně náročný úkol objevit a pochopit utlumený emancipační potenciál skrytý v „tady a teď“. Epistemologie současnosti pro něj tvoří základ politiky budoucnosti.
Nejlepší i nejhorší systém
Celá Postoneho interpretace Marxova pozdního díla vychází z této základní premisy. Na rozdíl od celé řady autorů, kteří se identifikují jako „marxisté“, ale mnozí jsou podvědomě spíše proudhonisté a žene je moralistní znechucení a vášnivé rozhořčení, Postone zůstal věrný dialektickému přístupu, podle kterého je kapitalismus současně nejlepším i nejhorším společenským uspořádáním v lidských dějinách. Nejspíš zde – s ohledem na události posledních několika staletí – nemusím vysvětlovat, proč právě „nejhorší“. Rád bych proto uvedl, proč se domnívám, že Postoneho marxovská teorie současně připouští a potlačuje chápání „nejlepšího“ společenského řádu, což musí nutně překvapit každého, kdo byl vystaven protimarxistickým klišé.
Zatímco součástí globálního šíření kapitalismu byla univerzalizace nominálně „svobodné“ námezdní práce, vnitřní dynamika „sebezhodnocující hodnoty“ (což bylo pro Marxe jiné vyjádření kapitálu) postupně vedla k paradoxní situaci, v níž se námezdní práce (jako výlučný zdroj nové hodnoty, u Marxe „nadhodnoty“) stává stále nadbytečnější v důsledku postupující automatizace, rozvoje produktivity a vědecko-technologického pokroku. Po dlouhou dobu se nahrazování lidské práce stroji kompenzovalo pravidelnými objevy nových, pracovně produktivních odvětví, v nichž se nadhodnota opět absorbovala, ale tento dlouhodobý sekulární trend, který je vlastní kapitalismu, již budí jisté znepokojení v debatách a médiích hlavního proudu. Nicméně chmurná představa mas, které jsou v nepříliš vzdálené budoucnosti nahrazovány stroji, je dystopická pouze v sebeomezujícím horizontu kapitalismu. Postone je nicméně přesvědčen, že skutečně emancipovaná společnost může přijít jedině tehdy, pokud se na otázku překonání práce podíváme z jiné perspektivy.
Na běžícím pásu
Postone v návaznosti na Marxe tvrdí, že zásadní rozpor kapitalismu spočívá mezi „hodnotou“ a „materiálním bohatstvím“ a že exponenciální nárůst materiálního bohatství může z principu uspokojit veškeré potřeby a nároky lidstva pouze tehdy, dojde-li k jeho odlišení od tyranie hodnoty. Postone se nicméně má na pozoru, aby se pomýleně nepřihlásil k optimismu, který razí liberální techničtí borci ze Silicon Valley. Nakonec o kontradikci má smysl mluvit jedině tehdy, pokud bereme na vědomí, že možnost překonat kapitalismus vychází ze slepých sil dějinné dynamiky, jež takové překonání současně potlačují a které Postone nazývá metaforicky „efektem běžícího pásu“. Hodnota je pro Marxe „i nadále determinující formou bohatství a společenských vztahů v kapitalismu, bez ohledu na zvyšování produktivity; hodnota se současně stává stále více anachronickou s ohledem na potenciál výrobních sil, které vytváří materiální bohatství a jimž hodnota dává vzniknout.
Z tohoto důvodu Postone kladl důraz na adekvátní teoretické pochopení kapitalismu na úrovni jeho fundamentálních kategorií a kontradikcí, mezi které patří progresivní, sebe popírající aspekt. Abychom se osvobodili od nekonečného koloběhu nedostatečně sebereflexivní praxe a schopnosti kapitálu ohebně znovu ustavovat svou „věčnou přítomnost“ pod vrstvou zrychlující se dějinné proměny, musíme vzít vážně Postoneho volání po ukotvení našich vizí lepší budoucnosti v „imanentních“ koncepcích, jež by odpovídaly objektivní povaze kapitálu. Pokud se takovému úkolu vyhneme, přinejlepším budeme opakovat chyby minulosti, zatímco budoucnost bude nadále unikat našemu omezenému chápání.
Autor je doktorand sociologie na Chicagské univerzitě.
Z angličtiny přeložil Antonín Handl.