Pohled do digitální prázdnoty

Strana jedenáct, první báseň sbírky Cykly, Emma Kausc se zmiňuje o Michaele Kašparové: „zapomenuté heslo k/ [email protected]/ znamená nechat inbox/ napěchovat/ inkognito“. Dvě různé autorky, které se „potkaly“ jen jednou, v uvedené básni, se tu spolu míjejí za trochu symbolických a pro sbírku příznačných okolností. Emma, autorsky suverénní, píše o Michaele, „dějem“ zasažené, a přiznává jí existenci pouze virtuál­ní. To je situace, která zakládá charakteristické napětí celé sbírky.

Kdo zapomněl heslo, zemřel

Kausc opakovaně zachycuje okamžiky, přesněji místa dotyku, v nichž se její roztržitá, nervní obraznost sráží s netečnou, vizuálně přežranou a citově plochou realitou. Ve snaze postihnout, co se událo před básní, a mít tak alespoň na chvíli svou pravdu v nepřetržitém proudu obrazů a slov, počíná si docela postaru – směřuje k podstatě věcí. Naproti tomu zprostředkovaný život v infosféře, jak jej melancholicky zaznamenává, nejenže se nejeví jako diskrétní, lineární a hmatatelný, ale možná v takové podobě ani neexistuje. O čem tedy Kausc doopravdy píše, jsou záblesky pravděpodobné reality, simulakra geneticky stále zakódovaných, ale dnes už ne přímo prožívaných obsahů lidské zkušenosti. Přerývaná, disparátní skladba básní sugeruje, že skutečnost jako něco daného a nezpochybnitelného se nás netýká, odžíváme si ji individuálně v nejrůznějších reprezentacích. Berkeleyovská maxima „být = být vnímán“ získala tu potměšilého pohrobka v rovnici „být = vybírat e­-mailovou schránku, aktualizovat profil, sdílet apod.“. Kdo zapomněl heslo, zemřel.

Celkem čtyřicet básní Cyklů je značeno čísly, jež odkazují ke dni, kdy byla ta která z nich napsána. Takový postup by bylo možné očekávat u autorů s ambicí dokumentovat svůj život, potažmo atmosféru doby. Tak tomu aspoň bývalo, dokud různorodé autentizující postupy, jak zaznamenat životní události, platily za literárně důvěryhodné a umělecky proveditelné. V případě Emmy Kausc je tomu, zdá se, jinak, o to heroičtější však její snaha paradoxně může být. Jestliže se totiž svět jako představa celku v současném vnímání rozpadá a není možné jej (re)produkovat, ztrácejí pokusy o dokument ve smyslu věrnosti své opodstatnění. Jak lze u autorky narozené již „online“ předpokládat, obdobná idea celku v její poezii chybí, dokonce ani relativní celek jedinečného pohledu není možné u ní s přesvědčivostí básnicky konstruovat a vydávat za úplný. Proti kýženému záměru zaznamenat věrně stojí vůle zaznamenat vůbec, zachytit proud neuspořádaných vjemů, v němž je momentální účinek jednoho ihned přepisován druhým („nadrána se přestala hýbat a/ můžu se probouzet do nezrnícího stála/ opřít se o něj kdyby náhlý pohyb/ vyvedl podlahu z rovnováhy“). Tím je také určen pro současnou poezii rozhodující posun od momentu, kdy zobrazovaná skutečnost stojí mimo pochybnost, přičemž problémem je „pouze“ její podoba, k situaci, kdy se básník ptá, je­-li vůbec ve světě něco, co jednou poznané zůstává neměnným. Konečně, ukazuje se jako nanejvýš užitečné opatřit básně místo titulů čísly, která jejich vznik situují v čase, zvláště když „každodennost přeseknutá na/ nesourodé čáry“ člověku působí závrať.

Ochabující interakce

Úsečné, odsekávané verše Cyklů rozkládají básnické obrazy na elementární podněty, jejichž sled navozuje iluzi tekuté, virtuální přítomnosti. Nejde ani tak o to stvořit novou skutečnost, jako spíše strhnout filmový pás života a na chvíli jej zastavit. Proto bychom verše měli číst také s nárokem v podstatě epistemologickým, tedy sledovat autorčinu schopnost přesvědčivě vyjádřit úzkosti člověka 21. století, který se pravidelně ztrácí v tom, co ještě ze zvyku nazývá skutečností. Je minimálně úlevné si připustit, že naše ochota i schopnost interagovat s realitou bezprostředně ze dne na den ochabuje. Zdá se mi, že Kausc chce ve svých básních dosáhnout na něco opravdového, co by se jí nevzdálilo v reprezentaci, nerozplynulo v pixelech, nespadlo do spamu nebo neshořelo spolu s harddiskem. A protože je nahlodána zcela pochopitelnou civilizační skepsí, namlouvá si jen velmi málo, do prázdnoty digitálního světa hledí zpříma. Připomíná člověka postiženého neznámou bolestí, který o ní při vší snaze zjišťuje jen tolik, že se opakuje. To jí skýtá malou, hořkou radost.

Autor je kritik.