Velšská kapela Super Furry Animals patřila svého času k nejzajímavějším jménům ostrovního rocku. O jejich frontmanovi Gruffu Rhysovi dnes platí totéž, jen na písničkářském poli. Jeho novinka Babelsberg je plná temných vizí blízké budoucnosti, přináší ale i nadějeplné poselství.
„Myslím, že nejsem schopný dělat jiné než temné desky, tahle je ale temná i na mě,“ svěřil se písničkář Gruff Rhys serveru HMV.com. Album, o kterém mluvil, nese název Babelsberg a vyšlo počátkem června na značce Rough Trade. Rhys na něm dovršil období, které započalo před třemi lety, kdy nahrál první verze skladeb. Dlouhou cestu k finální nahrávce má částečně na svědomí nedávný nárazový reunion Super Furry Animals, kapely, která Rhyse koncem devadesátých let proslavila.
V roce 2016 slavili „Furries“ dvacáté výročí vydání svého debutu Fuzzy Logic, který ze skupiny učinil jeden z nejvýznamnějších velšských hudebních exportů. Dobové recenze oceňovaly schopnost kapely propojit inspirace psychedelickým rockem, art rockem a bowieovským „rokenrolem s rtěnkou“ v koherentní celek, jenž zapadal do tehdy vrcholící britpopové vlny. Recenzenti výroční edice se vzácně shodli v názoru, že album obstálo v testu času na výbornou.
V době oslav už kapela de facto neexistovala, byť svůj rozpad nikdy oficiálně neoznámila. V rozhovorech ale dávají členové najevo, že jsou pro ně prioritou sólové projekty, a trvalý comeback Super Furry Animals tedy není na pořadu dne. Když pomineme herce Rhyse Ifanse (mj. Notting Hill, Piráti na vlnách či Snowden), který byl krátce frontmanem skupiny ještě před vydáním debutové desky, nejpozoruhodnější kariéru má bezesporu zpěvák a kytarista Gruff Rhys.
Z Walesu k pramenům Missouri
Rhysovy první sólové nahrávky pocházejí ještě z aktivního období Super Furry Animals. V roce 2005 debutoval velšsky zpívanou deskou Yr Atal Genhedlaeth, průlom ale nastal až o dva roky později s albem Candylion. Rhys tu narazil na zlatou žílu, která jeho tvorbu vyživuje dodnes – směs hudební a textové nostalgie, přetavenou v moderní písničkářství s ozvuky britského folku i americany.
Další nahrávky byly ve znamení expanze zvukového rejstříku, která vyvrcholila v roce 2014 deskou American Interior. Koncepční album o životě velšského cestovatele a Rhysova předka Johna Evanse, který jako první zmapoval tok řeky Missouri, překvapilo odklonem od místy zarputile excentrického folk rocku a sázkou na elegantní klavírní aranže. Od nich byl už jen krůček k plně orchestrálnímu zvuku novinky Babelsberg, k němuž Rhysovi dopomohl skladatel Stephen McNeff, především ale 72členný symfonický orchestr (BBC National Orchestra of Wales).
Největší výzvou ansámblu bývá při podobných crossoverech dokázat nepřehlušit to, co je na původní kostře skladeb nejcennější. V tomto případě McNeff i těleso obstáli na výbornou. Orchestrální aranžmá se za každou cenu nederou na povrch písní, spíše spořádaně zůstávají tam, kde je jejich použití nejúčinnější. Album tak získává nádech klasického popu, jak ho reprezentují jména jako Burt Bacharach nebo Glen Campbell (v našich podmínkách třeba Pavel Bobek a další zpěváci z okruhu Semaforu).
Západ slunce, nebo výbuch?
Tematicky Babelsberg zapadá do vlny současných nahrávek, jež se zabývají všeprostupujícím rozrušením hodnot, které je typické pro dobu po 11. září 2001. K jednotlivým postavám či událostem se Rhys nevyjadřuje přímo, společenskou atmosféru vystihuje pomocí poetických obrazů, k nimž je často třeba hledat klíč mimo samotnou desku. Příkladem může být závěrečná skladba Selfies in the Sunset. Duet s modelkou a herečkou Lily Cole působí jako kritika obsese vlastní prezentací na sociálních sítích, ve skutečnosti je ale rafinovaným obrazem nadcházející apokalypsy, v níž je západ slunce k nerozeznání od záření atomového výbuchu.
Píseň Frontier Man se otírá o Donalda Trumpa, který byl v době vzniku skladby stále ještě jen prezidentským kandidátem, Architecture of Amnesia se dotýká umělého vyvolávání strachu a nenávisti a v Drones in the City je vykreslena dystopická budoucnost, v níž se nebe hemží všudypřítomnými drony. Jde o témata, která do popu pronikla už dříve, Gruff Rhys je ale dokáže podat s nebývalou lehkostí. Netlačí na pilu a neusiluje o změnu postojů posluchačů, jak to dělá například Roger Waters (naposledy na albu Is This the Life We Really Want? – viz A2 č. 15/2017), spíše se pozorně dívá kolem sebe a realitu vtěluje do přístupných, zdaleka ne jen temných, popových písní, v nichž má jeho poselství mnohem větší šanci být vyslyšeno.
S proklamovanou temnotou se to má trochu jako se strašením zlovolnou Evropskou unií (Rhys mimochodem patřil k hlasitým odpůrcům brexitu, a dokonce tomuto tématu věnoval aktivistickou píseň, příznačně nazvanou I Love EU). Kdo chce, ten si hůl na četné – skutečné či domnělé – psy kroužící kolem „tradičních evropských hodnot“ vždycky najde a stejně tak dokáže vyhmátnout i negativní jádro desky Babelsberg. Rhys možná vidí svět v temných barvách, zároveň ale spatřuje naději v záblescích lidství. A právě tyto záblesky spolu s hudební složkou způsobují, že celkové vyznění alba je v podstatě pozitivní.
Autor je hudební publicista.
Gruff Rhys: Babelsberg. Rough Trade Records 2018.