Čím se to stáváme?

Alternativně zaměřené scény na tom finančně nejsou nejlépe a vychovat si diváky je dřina i ve velkých městech. Proč došlo před dvěma desetiletími k všemu „útěku na venkov“?

Na venkov jsme odešli z jednoduchého důvodu – chtěli jsme najít místo, které umožní vytvořit trvale udržitelné podmínky pro soustředěnou a skutečně nezávislou tvorbu. Švestkový dvůr v Malovicích se po letech budování a udržování opravdu stal místem, kde se můžeme soustředit jen na práci. Finanční otázka je samozřejmě složitá, ale ve své podstatě druhořadá. Jednou z hlavních inspirací byl slavný dánský soubor Odin Teatret, který už téměř padesát let pracuje v malém městečku Holstebro, daleko od Kodaně či Aarhusu, ale i jiné nezávislé divadelní a novocirkusové skupiny v Polsku, Itálii nebo ve Francii. Tento model kulturního centra či dokonce divadelního souboru přestává být raritou, i když stále ještě není zcela běžný.

Statek nám v posledních pár letech doslova padal na hlavu, a proto jsme uvítali možnost využít dotaci Evropské unie a zrekonstruovat ho – z romantické, ale pro tvorbu a život už zcela nevyhovující skromné stavby se stalo plnohodnotné divadlo se zkušebnami, rezidenčními prostory, ateliéry a vším, co soubor, hosté a rezidenční umělci potřebují pro kvalitní práci.

Váš specifický vztah k divadelnímu prostoru se projevuje právě i v zrekonstruované podobě Švestkového dvora. Celodřevěná krabice, v níž není pevně určeno místo pro jeviště ani hlediště, je váš koncept, nebo jste se někde inspirovali?

Je to prostor, který je variabilní a je možné ho uspořádat podle představ a požadavků hostujících divadel. Díky tomu může hostit rozličné produkce a zároveň sloužit jako pracovní místo. Během každoročního letního projektu zde pracujeme často až s třiceti účastníky a statek je schopen pro takovou rozsáhlou aktivitu vytvořit zázemí. Koncept vznikal několik let během provozu a často se měnil. Vycházel z potřeb divadla a jeho členů. V závěrečné fázi pak byl konzultován s řadou odborníků – architektů, stavařů, specialistů na akustiku a podobně.

Divadlo Continuo mělo dříve slabost pro loutkové, pohybové a site specific divadlo, poslední dobou ale pracujete s dokumentárním divadlem a postfaktualita a útržkovitost komunikace byla i tématem inscenace Please leave a message. Snažíte se osvítit historická fakta ve světě „fake news“?

Nejdříve bych rád upřesnil, že si myslím, že dokumentární přístup se v divadle dá spojit s loutkovým, pohybovým či site specific divadlem – důkazem mohou být inscenace Poledne či 8, jež bude k vidění 8. až 15. srpna v Malovicích. Obě hry zpracovávají historické události jazykem pohybového, výtvarného a loutkového divadla. Takže Continuo tyto formy neopouští, jen je využívá v nových kontextech. Nicméně máte pravdu, věříme, že je podstatné věnovat se historii a příběhům z nedávné minulosti jinak než jen na hodinách dějepisu ve škole či v odborných publikacích. S mnohými tématy a otázkami, které přinesly dějinné události, je potřeba se znovu a znovu konfrontovat a pokud možno i vyrovnávat. Jak historie už mnohokrát dokázala, zapomínat je nebezpečné.

V pozvánce na srpnové představení prozrazujete, že výrazným prvkem inscenace 8 je využití rozhlasových nahrávek. Proč padla volba právě na ně?

Inscenace 8 se věnuje důležitým historickým událostem 20. století, konkrétně rokům, ve kterých se vyskytuje číslice osm. Rozhlasové nahrávky z jednotlivých osmičkových let slouží jednak jako zdroj inspirace pro tvůrce, ale zároveň zazní i v představení, a to hned několikrát a v různých jazycích. Jako ústřední bod inscenace jsme si tyto nahrávky vybrali, protože rádio je médium, které provázelo lidstvo téměř celé 20. století, a to, co se během něj odehrálo, se lidé nejčastěji dozvídali právě skrze rozhlas. Projektu se účastní mladí divadelníci, hudebníci a výtvarníci z Česka, Polska, Německa, Itálie, Španělska, Srbska, Velké Británie, Francie, Spojených států a Brazílie.

Kdo je autorem prostoru pro osmičkové představení? A bude využíván stabilně, nebo jde o jednorázovou záležitost?

Kovové šapitó s osmi oddělenými hracími prostory vzniklo podle návrhu Martina Jandy speciálně pro tento letní projekt a po jeho ukončení bude rozebráno. I v tomto roce se snažíme o jakési vytržení z běžného režimu divadla a také ze zažitých divadelních prostor – o vytvoření divadelní akce na místech, která původně sloužila jinému účelu nebo nejsou vnímána jako divadelní. V minulosti to byl například vlak, opuštěné objekty, industriální prostory, otevřená krajina nebo hladina rybníka. Doufáme, že si publikum z těchto akcí odnáší jiný druh divadelního zážitku, než na jaký je zvyklé z kamenných divadel.

Osmičkového tématu se týkalo už Poledne. Nestalo se letos téma osmičkových let tak trochu povinným klišé? Co vás na něm zaujalo?

Možná to jako klišé na někoho působí, ale pro nás jím rozhodně není. O tématu Poledne jsme přemýšleli už od roku 2013 a rok 2018 byl příležitostí inscenaci konečně zrealizovat. Jediné, co nás mrzí, je, že se jejího uvedení nedožila autorka knihy Poledne Natalia Gorbaněvská, se kterou bychom se bývali rádi setkali a seznámili. Nejpodstatnější je pro nás v Poledni téma odvahy bojovat za to, co považujeme za správné, i když je tento boj dopředu prohraný, a téma neochoty smířit se s diktátem režimu nebo většiny. Sami si nejsme jistí, jak bychom se na místě „osmi statečných“ zachovali – zda bychom měli kuráž odvážit se a vyjít na náměstí. Oni tu odvahu měli. I když věděli, co je čeká: lágry a vězeňská psychiatrie. Navíc jsme si znovu uvědomili, že jsme televizním vysíláním a celou mašinérií médií a informačních technologií nastavení na to ignorovat, co se děje u našich sousedů, neřkuli někde na druhém konci světa. Je pro nás velkou otázkou, co tento způsob nastavení mysli znamená pro společnost i pro jednotlivce – čím se to stáváme.