Jen tak si žít

Román Draga Jančara Dnes v noci jsem ji viděl (To noč sem jo videl, 2010) otevírá motto z Andersena: „… naše vymyšlené příběhy, vytvořené ze skutečnosti…“. Život Veroniky Zarnikové, tajemné ženy, kolem jejíhož záhadného zmizení se děj točí, může v některých okamžicích – a zvláště v některých kulisách slovinské krajiny – připomínat pohádku, ale už od počátku je zřejmé, že vyprávění spěje k tragédii. A je to tím zřejmější, čím více historických reálií identifikujeme.

Vypravěčský kvintet

V zasněžené lednové noci roku 1944 odvedou Veroniku i s jejím manželem neznámí muži neznámo kam. Pět vypravěčů v různých časech, situacích a s odlišnou mírou zainteresovanosti či odstupu se pokouší rekonstruo­vat nejen události osudné zimní noci, ale i portrét Veroniky a roli, jakou sehrála v jejich životě. Bezprostředně po konci války vzpomínají Veroničin milenec – někdejší velitel jízdní roty srbského královského vojska –, její zoufalá a nemohoucí matka a německý lékař, který býval za války častým hostem na podgorském zámku Zarnikových. S odstupem mnoha let pak bývalá hospodyně Zarnikových a vysloužilý titovský partyzán.

Střídání vypravěčské perspektivy patří k poměrně oblíbeným narativním strategiím. Jančar však nekomponuje žádný sofistikovaný kvintet po způsobu Lawrence Durrella. Vyprávění navíc selhává i jako mozaika, v níž by postupně jednotliví vypravěči spolehlivě sestavovali celkový obraz. Může se sice zdát, že společně skládají jednotlivé fragmenty událostí, ale většinou se osvětlí jen nepodstatné detaily nebo se potvrdí vcelku předvídatelná fakta. To hlavní – co se stalo s Veronikou – zůstává neobjasněné. Každý z vypravěčů jako by se v něčem mýlil, setrvával v sebeklamu (sebedojetí či sebeobhajobě) a ve výsledku zůstával mimo příběh hlavní hrdinky.

Ve mně se usadila smrt

Přes různost perspektiv ale mají všichni vypravěči něco společného – vzpomínají v okamžiku debaklu a zmaru. Stevan už dávno není nejlepším jezdcem a nejdisciplinovanějším důstojníkem královského vojska, „dědicem srbského vítězství“, ale zoufalcem z „vojska bez státu“. Naštvaný na exilového krále, který celou válku prokorzoval v londýnských parcích, sleduje v zajateckém táboře svou tvář: „Sleduji svůj obličej v zrcadle a vím, že nic už není, není Veronika, není král, není Jugoslávie, svět se rozpadl na kusy jako to popraskané zrcadlo, z něhož na mě hledí kusy mého ne­­oholeného obličeje.“ Když vidí své šediny a díry po vypadlých zubech, vrací se k nejkrásnějším dnům života, stráveným se ženou, která ho po sedmi letech navštívila ve snu. Veroničina matka, pološílená a zoufalá stařena, svou nezvěstnou dceru vyhlíží z okna několik měsíců a mluví s mrtvým manželem. Dobu, kdy se s ním zasnoubila, vnímá jako reálnější než titovskou přítomnost.

Dva roky po válce přinutí naléhavý dopis vzpomínat i německého lékaře Horsta. Stejně jako Stevan zírá do zrcadla na zestárlou tvář a vybavuje si přitom válečné hrůzy, jichž byl svědkem. Tupě pozoruje, jak obnovují německé domovy: „Budovy rostou z rozvalin, život se probouzí a jde dál, co se stalo, stalo se, co pohřbily bomby a rakety, je pohřbené (…) Já jsem nebožtíkem už teď, protože nechci vzpomínat (…) Všude se probouzí život, ve mně se usadila smrt.“ Hospodyně Zarnikových po letech zavítá coby turistka na podgorský zámek, toho času muzeum, a vnoučatům donekonečna vykládá pohádku, jak se tu kdysi krásně žilo, jedlo stříbrnými příbory a hrálo na klavír. Spořádaný a solidní život v Titově Jugoslávii jako by zastřel vzpomínku na dramatické válečné události, zůstává pouze to, co lze idealizovat. A co idealizovat nejde, může se zjemnit rétorikou historického přešlapu. V domovech důchodců tak revmatičtí partyzáni vzpomínají, jak kdysi pobíhali po horách a kosili Němce, četniky, ustašovce a další kolaboranty, a brblají nad novými časy.

Stejně tak Ivan Jeranek, pátý z vypravěčů. Ani tento člen partyzánského oddílu, jenž odvlekl, mučil a zřejmě bestiálním způsobem popravil manžele Zarnikovy jako válečné kolaboranty, ačkoli prokazatelně stáli na druhé straně, nemůže podat spolehlivé svědectví, protože rozhodující okamžiky vlastně prospal, aby „se to stalo bez něj“. A stejně nejednoznačný zůstává životní příběh osudové ženy Veroniky. Čím více jejích portrétů z vyprávění vyvstává, tím více se rozpíjejí jasné kontury její identity. Pro jedny je Veronika svéhlavou rebelkou, která na lublaňském korzu venčí svého aligátora, vášnivou ženou, jež utíká za svým milencem a překračuje dobré mravy, pro jiné milující dcerou či naivkou s hlavou oblacích, pro další odvážnou pilotkou, zachránkyní slabých, laskavou zámeckou paní, pokornou manželkou, rozpustilou koketou nebo německou děvkou.

Oběti bez ideálů

Klíč k jejímu složitému (nebo problematickému) charakteru zdánlivě nabízí Horst, který přemýšlí, zda její smrt nemohlo zapříčinit jejich přátelství: „Žijeme v době, kdy jsou vážení pouze lidé, živí nebo mrtví, kteří byli připraveni bojovat, dokonce se obětovat pro společné ideje. Tak přemýšlejí vítězové a poražení. Nikdo si neváží lidí, kteří chtějí jen žít (…) a i když se já můžu počítat mezi ty, kteří bojovali, ačkoliv byli poraženi, chtěl jsem ve skutečnosti jen žít. Veronika chtěla jen žít v souladu se sebou, a chtěla jen rozumět sobě a lidem okolo.“ Nemluví ale ­Horst spíš o sobě? Veronika je totiž – jako každá oběť – zbavena řeči, promlouvají za ni jiní.

Jančar ve svém románu podniká exkurs do složitých okamžiků slovinské (jugoslávské) historie (a historiografie) a uvažuje o podstatě hrdinství. I hrdinové se nakonec stávají poraženými: „Všichni jsme padli poraženi až na dno, se svými vlajkami a koňmi, přísahami a děly, ctí a kulomety.“ Konfrontace osobního svědectví a ptačí perspektivy válečného reportéra ukazuje, jak moc se oficiální vyprávění o hrdinství mýlí. A autentické líčení zase ztrácí originalitu – každý popisuje krvavou pěnu u úst či mrtvá těla v bahně a při holení dumá o neznámé tváři. Z vítězů, „kteří píší dějiny“, se stávají nepotřební starci podléhající chorobám. A Veronika se stala obětí, ačkoli se neobětovala pro žádné ideály. Co to tedy znamená „jen žít“? Jak žít v době, která není k životu?

Nad slovinskou krajinou tentokrát nepadají andělé jako v jiných Jančarových prózách. Zůstává melancholickým krajem, ale bez ironické hravosti, jakou známe například z románu Chtíč chtíc nechtíc (1993, česky 1999). Vyprávění chybí také barokní a magickorealistická opulentnost Kateřiny, páva a jezuity (2000, česky 2003). Fragmentární vyprávění svědků, již nepodávají svědectví, a pamětníků, kteří nechtějí vzpomínat, i mlčení zemřelých či poražených, kteří chtěli jen žít, neposkytuje prostor pro košaté digrese. Namísto spektakulárnosti čeká čtenáře téměř banální retrospektiva, vyhlížení na katarzi, která nepřichází. Veroničiny oblíbené verše, které se několikrát vracejí, pak zdánlivě monotónní kvintet proměňují v elegii. A některé z nich dávají další smysl titulu románu: „V hodině soumraku přijď,/ když tma svět halí a halí,// v hodině soumraku přijď,/ jsem­-li ti jen trochu milý.// V hodině soumraku přijď,/ jen v hodině soumraku,/ v hodině odpuštění…“