Kdo vyvolává duchy Albionu?

S bohyní Babalon, známou také pod jmény Šarlatová žena nebo Matka ohavnosti, se potýkal už kytarista Led Zeppelin Jimmy Page. Jako součást nábožensko­-filosofického směru Thelema ji na začátku 20. století ­­přivedl k životu anglický okultista a mág Aleister Crowley, jehož učení Page na přelomu šedesátých a sedmdesátých let hltal plnými doušky. Někdy doslova – během magických rituálů inspirovaných Crowleym prý britští předchůdci metalu hromadně popíjeli krev. Oblíbená konspirační teorie dokonce říká, že za smrt bubeníka Led Zeppelin Johna Bonhama, který se roku 1980 udusil zvratky po zkonzumování přílišného množství vodky, může ve skutečnosti kletba Aleistera Crowleyho.

Pro Jimmyho Page byl Crowley nicméně ztělesněním volnosti, a to volnosti daleko velko­rysejší, než jakou jsme si později zvykli spojovat s hnutím hippies. Crowleyho následovníci měli na mysli především morální svobodu. „Aleistera Crowleyho považuji za zne­uznaného génia 20. století,“ říkal Jimmy Page, který dokonce jednu dobu přebýval v bývalém Crowleyho domě blízko skotského jezera Loch Ness. „Jeho cílem bylo osvobození jednotlivce jako celistvé entity. Všechna zločinnost, duševní poruchy a násilí vyvěrají z omezení, kterým je člověk v dnešní době vystaven.“ To ostatně shrnuje i základní přikázání Crowleyho náboženského systému Thelema: „Konání tvé vůle je veškerým zákonem.“ Kdo ale dohlíží na vůli jednotlivce?

Crowley se v popkultuře přelomu šedesátých a sedmdesátých let v různých podobách zjevoval jako neodbytný duch: pózuje spolu s Marxem a Stockhausenem na obalu konceptuální desky The Beatles Sgt. Pepper’s ­Lonely Hearts Club Band (1967), jeho socha zdobí obálku kompilace 13 (1970) od The Doors, obdivoval ho i Mick Jagger. Jeho popularita dosáhla takové úrovně, že se nakonec změnil ve vyprázdněný symbol.

Návrat Rudé bohyně

Více než sto let po definování náboženského systému Thelema a téměř čtyřicet let po smrti bubeníka Led Zeppelin teď ale Crowley zažívá další návrat – a to opět skrze svoji bohyni Babalon. Tu jako Rudou bohyni na aktuální desce Red Goddess (Of This Men Shall Know Nothing) (2018) uctívá anglická dvojice z Leedsu pojmenovaná Hawthonn. Duo vycházející z experimentálního podhoubí současného ostrovního undergroundu si Babalon zvolilo jako symbol plodnosti – Rudá bohyně bývá ostatně často zaměňována se samotnou Matkou zemí. Hudba kapely Hawthonn přitom do klasického tématu vnáší emancipační prvky – jednotlivé skladby, které jsou často kombinací šepotavého zaklínajícího zpěvu, terénních nahrávek, spirituálních elektronických ploch a klasických lidových nástrojů, tematizují menstrua­ci v metafoře povodně, hysterii jako silnou emoci a moc ženy jakožto bytosti, bez které neexistuje žádný život, a tedy ani žádný muž. Jeden z populárních sloganů na feministických demonstracích hlásá: „Jsme dcery čarodějnic, které se vám nepodařilo upálit.“ Hawthonn znějí, jako by se tyto dcery rozhodly čerpat energii ze skal a stromů jen pomocí zvuku. Přestože sonický arzenál dvojice má často téměř hypnotické účinky a umí i zastrašit, Hawthonn svoji sílu nezneužívají. Pouze popisují fakt, který je zřejmý od začátku věků: že totiž ze všech bytostí je nejodolnější žena.

Teoretik Adam Scovell definuje folk horor jako žánr živený tenzí mezi moderním městským prostředím a rurální krajinou, která v sobě sice na první pohled ukrývá konzervativní hodnoty, při podrobnějším ohledání je ale často nositelkou progresivních myšlenek. Hawthonn jsou přitom s leitmotivem krajiny pevně spjatí. Mluví o tom ostatně i zpěvačka Layla Legard, která kromě akordeonu a harmonia občas hrává i na liščí lebku. „Společně s Philem oba neustále prožíváme hodně živé a mystické propojení s krajinou. Náš vztah se světem, který obýváme na fyzické i imaginární úrovni, je naprosto zásadní nejen pro naši tvorbu, ale i pro náš osobní život,“ vysvětluje zpěvačka v rozhovoru pro revue Folk Horror Revival. „Nehlásíme se k žádným tradicím. Pro nás je daleko důležitější krajina a všichni její někdejší obyvatelé. Právě krajinu v naší hudbě znovu interpretujeme a dáváme jí nové významy.“ Hawthonn jsou v něčem podobní dětským hrdinům knihy The Owl Service (Soví servis, 1967) anglického spisovatele Alana Garnera – před očima i pod nohama se jim vynořují dávno zapomenuté momenty, kterým svou hudbou musí dát nový smysl.

Krajina a otázky

Pro Hawthonn je krajina prostorem, který nabývá konkrétní podoby až s použitím autentických terénních nahrávek zakomponovaných do skladeb dvojice. Pro skladatele, básníka a zakladatele nezávislého nakladatelství Corbel Stone Press Richarda Skeltona je oproti tomu krajina neodmyslitelnou součástí veškerého přemýšlení o tvorbě – je jedním z vrcholů pomyslného trojúhelníku, jehož další vrcholy tvoří osobní introspekce a partnerská láska. Skeltonovi v roce 2004 zemřela manželka a hudba se pro něj stala jediným způsobem, jak vyjádřit a zároveň udusit svůj žal. Od začátku mu přitom bylo jasné, že pokud má intimní vztah k manželce alespoň částečně kompenzovat, musí se upnout k něčemu, co svým významem člověka dalece přesahuje – tedy ke krajině a přírodě. Svou táhlou instrumentální hudbou, inspirovanou spirituálními meditacemi Arvo Pärta i drženými tóny Pauline Oliveros, propletl s přírodou a severoanglickou krajinou téměř fatalis­tickým způsobem. Své strunné a smyčcové nástroje zakopával do měkké hlíny poblíž vřesovišť a nechával jejich dřevo splynout s hlínou tak, aby byl jejich zvuk už navždy ovlivněný přítomností všech tvorů, kteří se kdy tímto krajem procházeli. „Když nás něco bolí,“ cituje ve své knize To the River (K řece, 2011) současná anglická spisovatelka Olivia Laing polského básníka Czesława Miłosze, „vracíme se na břehy řek.“ Skelton se vrací k Hadriánovu valu, který už téměř dva tisíce let odděluje Skotsko od původní římské Británie.

U zakopávání nástrojů ale nezůstává. V krajině s nimi po jejich vysvobození z hliněných hrobů rovnou i natáčí, a často se tak musí vypořádávat s různými přirozenými zvuky okolí. Ze švitoření ptáků, drobného šumění potoka nebo vzdáleného bečení ovcí zkouší jako renesanční alchymista destilovat podstatu prostoru do zvukové matérie. Pro magazín Rhytmplex popsal svůj vztah ke krajině jednoduše: „Když jsem procházel osobními změnami a otřesy, upnul jsem se ke krajině jako k něčemu, co je větší a důležitější než já. Potřeboval jsem se někde ukotvit. Krajina zodpověděla spoustu mých otázek, ještě víc mi jich ale položila. Krajina toho na oplátku žádá hodně: člověk ztratí lásku, rodinné vazby, vzpomínky, sám sebe. Je v tom určitá úleva a zároveň i děs.“

Zdá se, že Skelton s děsivou a zároveň osvobozující krajinou nechce zůstávat sám. Společně se svými nahrávkami tak posluchačům posílá větvičky, listy nebo oblázky z místa, kde album vzniklo – patrně proto, aby se každý mohl napojit na konkrétní místo krajiny podobně intenzivně jako on. „Když na svůj nástroj položím malý kamínek, kus kůry nebo ptačí peříčko, dojde k určité výměně. Kus krajiny se stane součástí hudebního nástroje a hudební nástroj se stane kusem krajiny.“

Občas se musím vrátit

„Mohla bych to poslouchat věčně, ale dostává mě to do úplně jiného světa. A občas se přece jenom musím vrátit.“ Těmito slovy anglická experimentální houslistka Laura Cannell, která občas hraje také na dvojitou flétnu, nedávno popsala své dojmy z poslechu islandského ansámblu pro středověkou hudbu Sequentia. Zároveň ho označila za jednu z hlavních inspirací pro vlastní tvorbu. Středověká hudba je ostatně východiskem veškeré produkce jejího nezávislého labelu Brawl Records a je i důležitým motivem velké části současného britského undergroundu – písně staré stovky let oprašuje folková legenda Shirley Collins, ještě hlouběji do minulosti pak míří třeba svébytný písničkář z Newcastlu Richard Dawson (viz A2 č. 20/2017). Skotský folkový zpěvák Alasdair Roberts, který při posledním evropském turné předskakoval Joanně Newsom, letos ve spolupráci s klavíristou Davidem McGuinessem a producentkou Amble ­Skuse připravil elektronické aktualizace starých lidových písní a podobnou cestou spojování avantgardy a folku se vydala třeba i dvojice Anna & Elizabeth na jímavém albu The Invisible Comes to Us (2018).

Laura Cannell ale kromě folklorní tradice hledá inspiraci i v přírodě, podobně jako Richard Skelton. Ve sloupku napsaném pro blog Caught by the River popsala vznik jedné ze svých skladeb následovně: „Seděla jsem ve svém domě a otevřenými dveřmi jsem poslouchala kakofonii zvuků přicházejících ze zahrady. Slyšela jsem zpěv vrabčáků, špačků i drozdů a udělala jsem to, co dělali skladatelé po staletí. Snažila jsem se na ty zvuky odpovědět. Ten ptačí zpěv jsem si natočila a snažila se pak podle něj improvizovat na flétnu. Bylo to podobné, jako když si milenci v lidových písních předávají vzkazy pomocí ptactva a jeho zpěvu. Jen naopak.“

Zvuk zimního kostela

Teoretik Adam Scovell ovšem nemluví jen o rozporu mezi vesnickou krajinou a urbánním chaosem, zmiňuje také rozkol mezi ateismem a náboženstvím, pohanstvím a křes­­ťanstvím. Právě k tomuto motivu se Laura Cannell vztahuje na svém čerstvém albu ­Reckonings (2018), které natočila ve spolupráci se svým manželem a dlouholetýmspoluhráčem Andrém Bosmanem. Šestice improvizovaných skladeb postupně vznikala v prostorách středověkého kostela svatého Ondřeje v Norfolku. Dvojice se na místě nikdy dlouho nezdržovala, nahrávání hrubého materiálu pro jednu skladbu trvalo vždy maximálně půl hodiny. Zato se ale hudebníci na místo vraceli v průběhu všech částí dne a všech ročních období. „Akustika některých kostelů jenom zesiluje zvuk,“ komentovala to Laura Cannel v rozhovoru pro Folk Radio, „na tom není nic krásného ani magického. Jiné ale krásné a magické jsou. Nejradši mám kamenné kostely, ve kterých není moc lavic. Může být nepříjemné hrát v nich v zimě, ale věřte mi, že to zní úplně jinak než během horkého léta.“

V klasickém folkhororovém filmu The ­Wicker Man (Rituál, 1973) však kostely neexistují – všechny obřady a rituály se odehrávají na víceméně všedních místech: v ložnicích obyvatel ostrova Summerisle, na trávníku před hospodou, ve škole, u ohniště, na okraji útesu. Prostupují každodenním životem s podobnou samozřejmostí, s jakou prostupuje anglická krajina tvorbou Laury Cannell, která k tomu říká: „Nikdy jsem se nesnažila dostat krajinu do své hudby. Prostě se jenom objevuje ve všem, co dělám.“ A to je nakonec asi ta nejpádnější odpověď na pátrání po roli folkhororové estetiky v současné britské hudbě.

Estetické prvky, které se poprvé dostaly do mainstreamu díky Led Zeppelin, nikdy zcela nevymizely – používali je Black Sabbath, Kate Bush, Radiohead, Pulp nebo Boards of Canada. Důležitější než vizuální kánon žánru a fascinace lebkami, rituály, ohněm, lidovou hudbou a pohanstvím je přitom vztah ke krajině a k historii, již v sobě nese každá brázda v poli, každý shluk stromů na úpatí kopce nebo břeh sebemenší říčky. Hudebníků a hudebnic, kteří se snaží svůj vztah k rodné zemi formulovat a kteří tak činí s pořádnou dávkou osobního vkladu, je v současné Británii stále víc. Zdá se, že čím víc je země ohrožená xenofobií vyvěrající z brexitu, tím důležitější je pro mnohé umělce zaujmout ke svému domovu jasný postoj a vyjádřit své hluboké propojení s jeho osudem.