minirecenze

Ed Brubaker, Sean Phillips

Fatale 1: Smrt je mi v patách

Přeložil Martin D. Antonín

BB art 2017, 128 s.

Když v roce 2011 vycházelo poslední číslo série Criminal, ohlásila dvojice jejích autorů – scenárista Ed Brubaker a výtvarník Sean Philips – další společnou sérii, která měla být také noirová, ale navíc říznutá hororem. První číslo Fatale vyšlo v následujícím roce, a přestože mělo původně jít o dvanáct sešitů, vyšlo jich nakonec čtyřiadvacet. Současně u Brubakera došlo k další změně nakladatele, v tomto případě přešel od Marvelu k svobodomyslnějšímu Image, kde už zůstal a publikoval další tři série. Prošel však i vydavatelstvím Dark House nebo DC, pro něž vytvořil většinu scénářů k sérii Gotham Central o policejním sboru v Batmanově okrsku. Děj Fatale se točí okolo krásky jménem Josephine neboli Jo. Je to žena, pro kterou jsou muži schopni zabíjet i umírat, oproti běžným hrdinkám má ale jednu výhodu: její krása a mládí přetrvává. V prvním příběhu série, nazvaném Smrt je mi v patách, se děj odehrává v několika časových liniích, přičemž muži se mění a Jo zůstává. Prvních pět sešitů působí spíše jako prolog k delšímu příběhu – není tu ještě tak docela jasné, kdo vlastně Jo je. Místy se zdá, že se Brubaker inspiroval Lovecraftovým kultem Cthulhu. Phillips komiks výtvarně stylizoval do šedavé noirové atmosféry, kterou jednou naruší sytě rudá barva mnišských kápí, jindy šerem problesknou krvavá chapadla příšery, o níž se více dozvíme asi až v příštích souborech. Další by se měl objevit letos na podzim.

Jiří G. Růžička

Stanislav Rakús

Přeložil Lubomír Machala

Větrné mlýny 2017, 134 s.

Prozaická tvorba Stanislava Rakúsa predstavuje v súčasnej slovenskej literatúre jeden z najvýraznejších rukopisov. Túto roky známu skutočnosť potvrdenú čitateľskou priazňou a pozitívnou literárnokritickou recepciou zaregistrovalo brnianske vydavateľstvo Větrné mlýny a vydalo v preklade Lubomíra Machalu jeho poviedkový súbor s názvom Telegram. Rakús sa v štyroch poviedkach prezentuje ako kultivovaný a rozhľadený autor, ktorý napriek evidentnej vášni pre rozprávanie dokáže túto svoju dispozíciu krotiť a opakovane píše formálne aj významovo súdržné texty. Spoločným menovateľom zbierky je epizodický základ, koncentrácia na zobrazovanie sveta mužských protagonistov a situovanie do čias socializmu. Svet plachých, nepraktických, fádne životy žijúcich a nesebavedomých, hoci intelektuálne disponovaných postáv, ktorých Rakús modeluje s neskrývanou empatiou, je zobrazený mimoriadne presvedčivo. Centrálne postavy prakticky bez výnimky holdujú alkoholu, ktorý im síce pomáha neutralizovať ich komunikačnú blokádu, no súčasne ich vrhá do neštandardných, bizarných situácií, v ktorých postavy konajú neadekvátne, a vzniká tak smutno-smiešny efekt. Je celkom pravdepodobné, že sa nájde početná skupina čitateľov, ktorá bude mať nutkanie čítať tieto texty výlučne ako zrkadlo prednovembrových čias. Nesmelo by som sa prihováral, aby bolo toto Rakúsovo gesto, ktoré sa oprávnene dočkalo presného českého prekladu, čítané univerzálnejšie.

Igor Mikušiak

Vladimir Sorokin

Manaraga

Přeložil Libor Dvořák

Pistorius & Olšanská 2017, 168 s.

„V našem světě už se tisknou jen peníze,“ uvádí Vladimir Sorokin čtenáře do další z faset svého světa-karikatury. Papírové knihy jsou v Manaraze už jen v muzeích a soukromých trezorech, odkud se krajně nelegálními a nebezpečnými cestami dostávají do rukou zvláštních celebrit: kuchařů, připravujících pro nejbohatší z bohatých vybrané pokrmy na ještě vybranějším palivu vzácných tisků. Sorokin sleduje turné jednoho takového book’n’grillera, aby znovu předvedl svou politickou imaginaci: okusíme oduševnělou grilovačku v patriarchální židovské rodině i velehostinu u rumunských mafiánských zbohatlíků. Aktuální Sorokinova vize nedaleké budoucnosti je vcelku optimistická: příští velkou válku lidstvo v zásadě přežije a například v Bavorsku se po odražení islamistů podaří vytvořit vcelku přijatelnou formu feudalismu – veřejné stínání hlav na salafisty účinkovalo přesvědčivě. Obvyklým motivem autorových posledních děl jsou drogy, respektive úvahy, čím vším se lze ještě opájet. Zde je to droga nejmocnější: jídlo (pro někoho snad i četba). Manaragu lze číst jako variaci na téma „literární dílo ve věku technické reprodukovatelnosti“, případně jako potutelnou parodii na postmodernistické knihy o knihách určené lidem z knihovny, kterýžto žánr za poslední desetiletí přebujel do intelektuálního eskapismu. Anebo jako kuchařku budoucnosti pro skutečné labužníky: „Šašlik z jesetera na Idiotovi. Román plnohodnotný, váha polotěžká, 720 g, 509 stran, papír bezdřevý, celoplátěná vazba. Plně to postačilo na osm špízů.“

Michal Jurza

Čen-jün Liou

Kuchař, chmaták a realitní magnát

Přeložila Zuzana Li

Odeon 2017, 368 s.

Druhý do češtiny přeložený román čínského spisovatele Čen-jüna Lioua je humoristickým příběhem ze současného Pekingu, jehož tématem je setkávání chudých a bohatých. Jeden malý předmět ze světa bohatých proměňuje životy desítek lidí, kteří se s ním dostanou do styku: flash disk s kompromitujícími materiály na podnikatele ve stavebnictví a jeho obchodního partnera, mocného politika. Ohrožení mocní neváhají nechat mizet lidi, ale chudí hrdinové románu ze všech možných kantonů si navzdory obrovským penězům kolem nich dál hledí svých drobných cílů. Kuchař Liou Jüe-ťin stále hledá svůj dlužní úpis na pár desítek tisíc, zatímco po něm jdou politici, policajti i zlodějské gangy. Kuchař v tom ale docela umí chodit a v nerovném souboji s mafií a detektivními kancelářemi se neztratí. Román z „komunistické Číny“ můžeme číst jako umírněnou kritiku kapitalismu a zároveň jako komedii z prostředí ekonomického a stavebního boomu nejrychleji rostoucí metropole světa. Čtenář se dostává do světa malých zlodějíčků, prostitutek, podvodníků a kšeftařů se vším možným, kteří pečují o své blaho, stejně jako o své rajóny pečují ti nahoře. Všichni se snaží na každé situaci vydělat, a když to nevyjde, aspoň přežít. Jde sice o společenskou satiru, ale nejedná se o žádný zásadní odsudek vládnoucí čínské garnitury ani o kritiku, která by vadila cenzuře. Autor se naopak v Číně těší víc než dobrému postavení, je milionář a se svými knihami cestuje po světě. Jiní spisovatelé jsou v Číně stále vězněni.

Pavel Šplíchal

Ondřej Navrátil

Zelené ostrovy. České umění ve věku environmentalismu 1960–2000

MUNI Press, Off/Format 2017, 232 s.

Kniha Zelené ostrovy, která vychází ve spolupráci Masarykovy univerzity a galerie Off/Format, si neklade příliš vysoké ambice – chce být zkrátka přehledovým úvodem do zelených tendencí v českém umění mezi lety 1960 a 2000, a mapovat tak čtyřicet let ekologické citlivosti ve výtvarné tvorbě. Ani vyjasnění klíčových pojmů nemůže být jednodušší: autor vychází z definice životního prostředí, jak ji chápe český zákoník, a z akademických definic environmentalistiky a environmentalismu. V rámci výtvarného umění pak svůj předmět odlišuje především od environmentu coby umělecké formy a ekologického umění jakožto pozdější analytické kategorie. Vztah jednotlivých umělců, jejichž díla tvoří (časovou) osu díla, vůči angažované podobě environmentální teorie a praxe, jak ji známe dnes, je totiž často ambivalentní. Takový přístup zavání „ekologií bez ideologie“, nicméně nejedná se zde ani tak o programový požadavek knihy, jako o jeden z charakteristických rysů normalizačního zeleného umění, jehož depolitizace si uchovala svoji kontinuitu ještě hluboko do devadesátých let, kterými kniha končí. Prolínání zelených vědeckých disciplín, aktivismu a umění je – alespoň u nás – záležitostí hlavně poslední dekády. Pokud někoho zajímá spíše sonda právě do takto zaměřených současných uměleckých postupů, nezbývá mu než doufat v pokračování, které začne tam, kde Zelené ostrovy končí.

Martin Vrba

Sweet Country

Režie Warwick Thornton, Austrálie, 2017, 113 min.

Premiéra v ČR 2. 8. 2018

Australský kameraman Warwick Thornton se do vlastních režijních projektů pouští jen výjimečně a zpravidla se jedná o dokumentární filmy. Všechny jeho snímky se přitom zabývají původními obyvateli Austrálie a jejich vztahem k bílým kolonizátorům. Thorntonův uhrančivý debut Samson a Dalila vyprávěl bezútěšný příběh o lásce dvou mladých lidí v chudé komunitě Austrálců. Jeho druhý celovečerní snímek Sweet Country je westernové drama z dob otrokářství na počátku 20. století. Otrok v sebeobraně zabije bílého farmáře a vydává se na útěk před zákonem. Thorntonovy filmy se podobají ranému Terrenci Malickovi v tom, jak zásadní úlohu přikládají prostředí, zejména tomu přírodnímu. Sweet Country tak ukazuje rozdíly kultur Austrálců a Evropanů především na jejich rozdílném chování v krajině. Australská divočina se stává místem souboje dvou mužů o to, kdo bude v tomto kraji pánem, ale také je prostorem, odkud přiletí závěrečný výstřel, zakončující celé vyprávění. Oproti Samsonovi a Dalile vypráví Sweet Country mnohem klasičtější, v podstatě žánrový příběh. Schematický scénář se Thorntonovi povedlo povýšit na vizuálně strhující přehlídku různých lidských těl v rozmanité krajině, především pak mlčenlivých Austrálců s pronikavými pohledy. Sweet Country je zádumčivý, pomalý western, který neustále vyhlíží za obzor svého žánru.

Antonín Tesař

Tantehorse

wood-wonder-wave

Veletržní palác, Praha, premiéra 17. 7. 2018

V rámci posledního ročníku festivalu Nultý bod diváci zhlédli též instalaci/performanci Miřenky Čechové, připravenou za zvukové spolupráce Martina Tvrdého pod názvem wood-wonder-wave. Konala se v prosklené části Veletržního paláce, jejíž půvab spočívá v tom, že vitríny činí diváka z každého, kdo prochází kolem – a mnozí se skutečně zastaví a často i usednou na nízkou protější zídku a pozorují zvenčí teátro za sklem. Sklo se chvělo, neboť létaly třísky. V uctivé vzdálenosti od představení postávali a posedávali i diváci uvnitř; na podstavcích ležel bytelný kmen, hladce upilovaný na obou stranách. Nad ním se vznášela v pravidelném rytmu sekyra. Largo a grave. Nástroj v rukou soustředěné dívky – rozmach, tnutí, kmen, rozmach, tnutí, kmen. Široké andante sekyry ukotvovalo čas ke dřevu. Dívky, a mezi nimi i jeden mladý muž, se střídavě pokoušeli zdolat materiál. Je to ale práce jako na kostele. Sek sekyrou je archetypální pohyb, umíme ho už osm tisíc let. A Miřenku Čechovou zajímají archetypální pohyby a tělesné vjemy. Před třemi lety Jozef Fruček, u nás dobře známý slovenský a řecký tanečník a choreograf, uskutečnil performanci, v níž po šest hodin tahal, vztyčoval a nosil tam a sem těžké hranaté sloupy jako Ježíš Kristus kříž. Fyzickou námahu, kterou soudobý tanec přestal skrývat, Čechová – podobně jako Fruček – přímo exponuje.

Nina Vangeli

Pariah

Here From Where We Are

CD, Houndstooth 2018

Britský producent Arthur Cayzer umí překvapovat. Sotva se pod jménem Pariah stal počátkem dekády hvězdou postdubstepové scény, přeorientoval se coby součást dua Karenn na mnohem tvrdší zvuk klubového techna. Dlouho se zdálo, že je Cayzerův původní alias minulostí, letos ale došlo k jeho resuscitaci v podobě alba, jež je zároveň Pariahovým dlouhohrajícím debutem. V doprovodných promomateriálech a rozhovorech hudebník zmiňuje, jak ho poslech vlastních průlomových skladeb po letech uváděl do rozpaků. Zdálo se mu, že se v době jejich vzniku pouze vezl na vlně elektronické hudby, kterou uvedli do pohybu jiní, aniž by ji obohatil svým autorským hlasem. Snad proto je letošní deska prosta jakýchkoli hudebních prostředků, které by Cayzerovu tvorbu jednoznačně řadily k nějakému existujícímu proudu. Ač na albu dominují syntezátorové plochy, nedá se mluvit přímo o ambientu – na to se jednotlivé hudební motivy hlásí až příliš o pozornost. Jednou jde o arpeggio upomínající na rytmické skladby Philipa Glasse, jindy o pastorální melodie, které evokují průnik novodobých poloh new age s dědictvím kompilací Artificial Intelligence. Pro nahrávku je charakteristická určitá tekutost a tento rys je ještě podpořen použitím reálných samplů vody. Jsou desky, kterým podobná neuchopitelnost spíše škodí, v tomto případě ale přispívá k vnitřnímu propojení jednotlivých skladeb, a tím pádem i k soudržnosti alba jako celku.

Martin Zoul