Olej každé perly

Nedávno jsem kvůli zpevnění zádových svalů začal používat cvičební gumu. Fascinuje mě, jak se ten jemný latexový proužek natahuje a zase smršťuje, jako by se z něho s každým nepatrným pohybem stával zcela nový, unikátní objekt. Kdybych měl pro tuto akci najít zvukový ekvivalent, určitě bych ho hledal v tvorbě losangeleské producentky a hudebnice Sophie, které právě vyšlo debutové album s názvem Oil of Every Pearl’s Un­-Insides.

Přijímám tě

Sophie, která spolupracovala například s Ma­donnou, Vincem Staplesem nebo Charlie XCX, je známá tím, že nepoužívá samply a všechny zvuky s výjimkou zpěvu získává ze syntezátoru Elektron Monomachine. Pomocí různých metod zvukové syntézy je ovšem následně upravuje tak, že často znějí právě jako samply nebo jako živé nástroje. Na novém albu je příkladem třeba „kytarové“ sólo v písni Infatuation nebo zběsilé zvířecí zaúpění v singlu Ponyboy, které evokuje něco mezi roztomilým poníkem a rozzuřeným slonem. V rozhovoru pro Rádio Wave hudebnice řekla, že ji zajímá možnost transformace určitého zvuku v něco zcela jiného – z perkuse v melodii a z melodie ve vokál. Její tvůrčí metoda zároveň ilustruje, jakým způsobem vnímá sebe samu i okolní svět.

Název alba Oil of Every Pearl’s Un­-Insides je uměle vytvořený mondegreen, tedy zdánlivě nesmyslná fráze, která vzniká záměnou podobně znějících slov a v níž může být ukrytý hlubší význam. V tomto případě jde o zkomoleninu věty „I love every person’s insides“. Na tuto velkodušnou myšlenku odkazuje Sophie hned v úvodní písni a zároveň prvním singlu k albu It’s Okay To Cry veršem „I hope you don’t take this the wrong way/ But I think your inside is your best side“ (Doufám, že si to nevyložíš špatně,/ ale myslím, že tvé nitro je tvá nejlepší stránka). Mezi fanoušky i kritikou se vedou spekulace o tom, zda zpěvačka v tomto textu rozmlouvá sama se sebou, nebo s někým dalším. Osobně se přikláním k první možnosti, vzhledem k tomu, že Sophie o pár veršů dříve zpívá „I accept you“ (Přijímám tě), což lze interpretovat jako komentář ke zpěvaččinu coming outu.

Nenechám se omezovat

Než zmíněný singl vyšel, byla Sophie mylně považována za muže, který si přivlastnil ženskou identitu pouze pro svoji queer prezentaci v médiích. Steph Kretowicz z magazínu The Fader dokonce Sophii a její přátele z labelu PC Music obvinil z toho, že kolonizují ženská těla a udržují zaběhané kulturní konstrukty, podle kterých se za ženskými těly skrývají mužské mozky, aby je využily k zisku a slávě. Sama Sophie tyto spekulace nijak nepotvrzovala ani nevyvracela – vždy se soustředila primárně na hudbu a téměř neposkytovala rozhovory ani nezveřejňovala své fotografie. Vydání singlu It’s Okay To Cry spolu s videoklipem tudíž představovalo v jejím uměleckém i osobním životě milník – poprvé zde zpívá nezkresleným hlasem a poprvé se dívá přímo do kamery.

Zatímco Sophiinu ranou tvorbu lze zjednodušeně popsat jako chytrou parodii či podvratnou variaci na pop, skladba It’s Okay To Cry už je čirá pop music. Dlužno dodat, že jde zároveň o jedinou píseň na albu, v níž Sophie figuruje jako hlavní vokalistka. V ostatních případech pouze doprovází svou spolupracovnici, zpěvačku Cecile Believe, často hlasem upraveným k nepoznání. Právě vokály C­­ecile Believe mají značný podíl na naléhavosti a uvěřitelnosti některých písní, ať už se jedná o emotivní baladu Is It Cold in the Water?, ve které místy připomene Björk, nebo o cukrkandlovou vypalovačku Immaterial. Tato skladba je jednoznačně největším hitem alba a zvukově navazuje na Sophiin debutový dvojsingl Eeehhh/Nothing More To Say (2012). Její text se zabývá, podobně jako ostatní písně na albu, otázkami identity a autenticity – zpívá se tu například: „I could be anything I want (…) any form, any shape, anyway, anything, anything I want (…) I don’t even have to explain/ just leave me alone now/ I can’t be held down“ (Můžu být cokoli, co chci (…) jakákoli forma, jakýkoli tvar, jakkoli, cokoli, cokoli, co chci (…) nemusím nic vysvětlovat,/ prostě mě nech být,/ nenechám se omezovat). Je příznačné, že ačkoliv se text nepochybně týká Sophie a jejích pocitů, vokály patří Believe. Hranice mezi autorkou a interpretkou textu se stírají. Sophie zkrátka může být kýmkoliv. Jak uvádí v rozhovoru pro Interview Magazine, chtěla být vždy chápána „pouze jako Sophie“, aniž by musela vysvětlovat cokoliv dalšího. V textu písně Immaterial tak patrně reaguje i na nepříjemnosti spojené se zmíněným nařčením z účelového přejímání ženské identity.

Plakat je v pořádku

Sophie v rozhovoru pro blog Jezebel tvrdí, že hudební album nevnímá jako obzvlášť silný prostředek uměleckého vyjádření. Přesto je patrné, že struktura Oil of Every ­Pearl’s Un­-Insides je pečlivě promyšlená. Sophie skvěle pracuje s dynamikou, ať už v rámci jednotlivých skladeb nebo na albu jako celku. Zmíněná píseň It’s Okay To Cry začíná pozvolna, potichu, a postupně nabírá na intenzitě, aby v závěrečné půlminutě vygradovala v extatickém ujištění, že je v pořádku plakat a být zranitelná. Hned poté ale přichází na řadu druhý single Ponyboy, v němž hudebnice odkrývá svou nezkrotnou sexuální energii a sklony k BDSM. Náznak otevřené sexuality můžeme vysledovat už v klipu k It’s Okay To Cry, na jehož úplný závěr se Sophie mlsně olízne a naznačí, co bude následovat. Vizuální složka je ostatně podstatným prvkem jejího současného uměleckého projevu. Ve videoklipu k písni Faceshopping se tak kromě různých deformací Sophiina obličeje můžeme pokochat roztomilým detailem, kdy umělkyně zašlapává e­-cigaretu, ze které chvíli předtím šlukovala. Znovu se tak vynořuje otázka, do jaké míry jsme schopni zhodnotit autenticitu okolního světa.

Sophie zmiňuje, že na její tvorbu má vliv stejně tak R&B z devadesátých let jako experimentální elektronika, především Autechre a Aphex Twin. Jejich hudební vliv je neoddiskutovatelný – stačí se zaposlouchat do druhé části závěrečné skladby alba s názvem ­Whole New World/Pretend World, kde se mísí rytmická cvičení a pokřivené vokály ve stylu Aphexova minialba Windowlicker (1999) s těmi nejzlověstnějšími autechrovskými plochami. Výsledný zvuk je stejně jako u ostatních skladeb Oil of Every Pearl’s Un­-Insides opravdu lahodný. Se zmíněnými umělci navíc Sophie donedávna sdílela i poněkud tajemnou image, která vyplývá z touhy nechat za sebe mluvit především hudbu. Na jejím prvním albu se experimenty přirozeně setkávají a prolínají s popem a vytvářejí svěží, dosud nepojmenované koncepty. Future pop? Kategorizace ztrácejí smysl. Ale nový svět je možný.

Autor je hudební publicista.