Nová sbírka Petra Borkovce se z originální perspektivy vyrovnává se světem, v němž každý chce psát a mluvit, ale nikdo nechce naslouchat a rozumět. V Herbáři k čemusi horšímu se setkávají verše klasiků s názvy brouků a jmény pornohvězd a básník nám v roli tvůrce poetiky dokazuje, že nás neustále zrazuje vlastní jazyk.
Herbář k čemusi horšímu Petra Borkovce doplňuje a zároveň překonává okruh básnických sbírek, které v posledních letech tu poplašeně, tu smířeně vypovídaly o tom, že se přirozený jazyk kříží s jazyky sociálních sítí, výkonných orgánů, veřejných institucí či marketingových strategií. Ponurou konfrontaci s nevyhnutelným vývojem společnosti autor „vyrovnává“ pohledem do minulosti, kde kupodivu po vší slávě tlejí ostatky náhle nesrozumitelných textů. Těm, kteří by se tváří v tvář nepřehledné současnosti rádi opásali hodnotami nesmrtelnými, nabízí jiné čtení literární tradice. Připomíná, že odkaz předků žije zase jen péčí potomků, a že čím snazší je v novodobém zmatení jazyků cokoli napsat a říct, tím tenčí je vůle si rozumět. Může být, že závratné ticho regálů nacpaných knihami působí na současníka právě tak děsivě jako bzukot klimatizovaných serveroven. Herbář k čemusi horšímu je tu jako klíč k určování odlesků a skvrn na povrchu beztvaré hmoty, do níž se zhroutila kdysi pyšná stavba hierarchizované kultury. Představte si zkrátka, jak se všechna ta slova, co se jich lidstvo za staletí navyslovovalo, vrací splachovacími hajzly Západu zpátky k nám, a zkuste ten bordel pochopit.
Pominout slova
Jestliže se pro některé současné básníky stal malým objevem žargon generace Z nebo rytmické zaříkávání rozkládající slova na zvuky, mají pro Borkovce srovnatelný význam botanická a zoologická názvosloví, genologické systémy, versologický aparát, lexikografický zápis či pohádkové syžety, nikoli však jako nástroje pořádání ohromné sumy vědění (rozuměj textů, těch napsaných i nenapsaných), nýbrž jako vlastní předmět básnické reflexe. Je lhostejné, jaké téma si Borkovec zvolí, stále ukazuje na nepřekročitelný logocentrismus naší zkušenosti se světem. A třebaže v jedné básni cituje Šmilauerovu premisu „Dějiny slov nelze odtrhovati od dějin věcí“, princip dějinnosti okatě popírá a furiantsky předvádí, jak nás jazyk jakožto společná paměť vytrvale zrazuje.
Sbírka navenek skutečně připomíná herbář a také abecedně seřazené básně se podobají výkladovým heslům, ale velkolepého nároku encyklopedistů popsat svět v úplnosti, a tím jej opanovat, se Borkovec vzdává. I když mu melancholická touha mít stále co objevovat není úplně cizí, nutkavou potřebu člověka prošmejdit i nejzazší kouty skutečnosti pouze mimuje. Chápe se všeho, co je po ruce, od veršů klasiků přes jména brouků nebo pornohvězd po dojemně debilní inzeráty seznamek, a zásadně přitom nerozlišuje. Tak se stane, že na straně 76 čteme Erbenovu Polednici. Na první pohled to působí jako rozpustilá hra s nůžkami a domácí knihovnou, ve skutečnosti se tu autorovi podařil ďábelský kousek, jehož účinek dává tušit, kam směřovaly jeho představy o „čemsi horším“ z titulu sbírky. Moci číst Polednici jako výraz pochybnosti o smysluplnosti slovesného umění, a dokonce jazykového sdělení, to je konsternující zážitek. Ještě strašlivější je zjištění, že tlumená přízračnost Herbáře je přímo z tohoto světa, ze světa, který navzdory všemu trvá za okny našich ložnic, fabrik a kanclů. Mohou-li se pominout lidé, proč by se nemohla pominout slova…
Diktáty z roku 33
„Voli se rozesílají v plechových krabicích,/ psi se posílají v pletených koších./ Jestřábi se dávají do obchodů v krabicích/ plechových nebo v balíčcích staniolových./ Žáci a sešity se dovážejí v pytlích./ Vlasy se posílají v zašitých koších./ Pole a lesy se dostávají do obchodu/ v pletencích. Hosté se k nám dovážejí/ v dřevěných krabicích. Koroptve se posílají/ do světa v lahvích neprodyšně uzavřených./ Svaly se dostávají do prodeje v homolích./ Lenivostí tupějí síly.// Ryby mají silné rohy./ Pomeranče štěkají na voly./ Čaj krouží nad lesy./ Káva a rýže položily sešity na lavici/ a psaly úkoly. Brzy mu zešedivěly/ švestky. Za cibulí jsou fíky. Čínská tuš/ sedí za stoly. V létě se sklání/ zažloutlé minerálky k zemi./ V zimě pobíhá cukr holými/ poli a skrývá se před zašitými koši./ Lenivosti tupějí síly.“
V Herbáři k čemusi horšímu Borkovec důmyslně rozkryl instrumentální povahu jazyka, jemuž jsme od počátku – v užitečné, ale zrádné víře, že mluvíme, a tedy víme – vydáni napospas. Fakt, že to dokázal udělat, aniž by se postupujícímu krachu lidství a jeho kultury cynicky vysmál, svědčí o jeho lidskosti.
Autor je kritik.
Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu. Fra, Praha 2018, 120 stran.