Roztodivný Wirral

Přes řeku Mersey, na protějším břehu od místa, kde jsem vyrůstal, se nachází zvláštní kus pevniny. Je to poloostrov Wirral, pojmenovaný staroanglickým výrazem pro myrtu kvůli tomu, že na jeho bažinatých březích rostla vřesna bahenní. Než se detailně pustím do některých podivnějších aspektů tohoto místa, jeho historie a kultury, která z něj vzešla, stojí myslím za to zmínit mé výzkumné zájmy a prozradit, co jsem na své rodné hroudě vlastně hledal. Mým hlavním zájmem kromě oficiálního akademického výzkumu je mnohost vztahů mezi různými formami umění a médií, jež může podnítit důraz na krajinu. Studia tohoto důrazu mohou mít mnoho jmen, podle toho, jakými příklady se zabýváme. Jednou jim říkáme psychogeografie, jindy landscapismus, anglické tajemno, anebo používáme termín, ke kterému se nejvíce hlásím i ve své vlastní filmové tvorbě, totiž folk horor coby subžánr, v němž krajina a lidová tvořivost produkují zneklidňující a tísnivé formy hrůzy. Každý z těchto po­­jmů nahlíží na krajinu odlišným způsobem (ostatně jde i o různé typy krajin), ale souvislosti, které bych chtěl ukázat na Wirralu, pramení ze starobylosti a tajemnosti tohoto místa, z toho, jak se formoval jeho charakter a jaké příklady do tohoto prostoru zapadají. Wirral totiž zdaleka není jen útočištěm bohatých fotbalistů na břehu Mersey. Jde o místo podivna a starobylosti.

Liminální kraj

Wirral především stojí za to prozkoumat v souvislosti s pojmem „­psychogeografie“, používaným v akademickém prostředí. Ob­zvlášť příhodný je v této souvislosti výraz, který straší v množství textů o landscapismu a psychogeografii a poněkud násilně vnikl do akademického psaní obecně. Jde o pojem „liminální“. Podle definice v Oxfordském anglickém slovníku je význam slova tento: „Přídavné jméno: 1. Vztahující se k přechodové nebo počáteční fázi procesu. 2. Zaujímající pozici na jedné nebo na obou stranách hranice nebo prahu.“

Jeden z prvních výskytů spojení těchto dvou slov, pokud je mi známo, se nachází v knize Iaina Sinclaira London Orbital (Londýnský okruh, 2003), v níž autor prochází okružní dálnicí M25. Později stejný termín po­užila příručka vydavatelství Routledge, sestavená akademiky z Univerzity Johna Moorese a Univerzity v Liverpoolu. Sinclair nachází krajiny, které jsou „liminální“, především na periferiích, což naznačuje, že liminální krajiny jsou obvykle definovány hranicemi, jež jsou spíš psychologické než fyzické a vztahují se k charakteru míst ovlivněnému lidskou interakcí. Pro Wirral platí, že je fyzicky liminální, umístěný uprostřed několika výrazných kultur, které jsou ve své podobě a charakteru téměř protichůdné. Dojem rozpínání se různými směry pak dává Wirralu zdání éterické liminality. Stojí vpravdě na několika hranicích, což vyplývá už z jeho polohy mezi řekami Dee a Mersey. Identita Wirralu je roztříštěná, jeho historie schizofrenní a jeho charakter proměnlivý. Wirral jako celek není ani dostatečně urbánní, ani dost „scouse“ na to, abychom ho mohli plně považovat za součást Liverpoolu. Není ale ani natolik venkovský či velšský, abychom ho počítali k Severnímu Walesu, a rozhodně není tak snobský nebo římský, aby se připojil k Cheshiru – navzdory svému směrovacímu číslu. Wirral je přízračné místo, vybudované z mnoha identit. Jeho starobylost matoucím způsobem trůní na vrcholku jeho modernity a uvrhuje celé území do kontradikcí.

Důvod k vyzdvihování liminality Wirralu je relativně jednoduchý – chci ho představit v kontextu, který ukazuje, jak nepochopitelná je jeho absence ve folk hororu, psychogeografii a dalších úvahách o krajině. Jestliže je liminalita v módě, pak si Wirral zaslouží v debatách na podobná témata mnohem lepší místo. Samozřejmě, jistá místa na Britských ostrovech i jinde podobnému typu analýz dominují. Londýn je jednoznačná volba v souvislosti s psychogeografií a také místa s tak zjevným neolitickým charakterem jako Glastonbury nebo Avenbury či se zřetelným ballardovským nebo sebaldovským rázem jako Orford Ness Suffolku jsou v podobných diskusích obvyklými podezřelými. Jejich povaha je dobře známá a navíc evidentně pozoruhodná, takže se nemůžeme divit, že pro umělce a myslitele představují jakési Mekky. Wirral přes svou liminalitu takto prvoplánově atraktivní není. Není tu žádný slavný menhir jako v Avenbury ani se tu nenachází opuštěná oblast jaderných testů. Přesto má Wirral svou starobylost, strašidelnost a ráz, který zapadá do folkhororových forem. Nicméně se tak neprezentuje. Tyto prvky jsou pod povrchem a vyžadují si časově náročné hloubení. Teprve když jsem si vybavoval vlastní zkušenost s tímto územím, docházelo mi, že v něm byly přítomné prvky, jako jsou věkovitost, která sahá až k vikinskému období a ještě dál, ballardovské betonové krajiny vyzývající k prozkoumání a jako stvořené k interakci s prostředím ve stylu Iaina Sinclaira, vztah k historii přízračného umění, zejména folk hororu, a konečně lidový charakter jako takový.

Legenda o Grannies Rocku

Poprvé mi to došlo, když jsem prováděl výzkum jedné konkrétní krajiny, kterou jsem odjakživa toužil propátrat. Vyrůstal jsem s výhledem na místo ve Wallasey Village (už název popírá antivenkovský charakter prostředí) známé jako Breck. Dům mé babičky k němu dlouho přiléhal svou zadní stranou, což mi připomíná, jak na něj spolužáci házeli kameny a rozbíjeli okna. Breck byl prostě obávané místo, asociální pomezí, kde je třeba být obezřetný. Tato pověst byla do jisté míry falešná (aspoň v tom smyslu, že pokud nějaké území psychologicky považujete za místo, kam se nechodí, tak se takovým místem také stane). Zároveň se k ní ale váže mé první setkání s pověstí – a nešlo o ledajakou báchorku. Byla to historka, která mě intenzivně vyděsila a zanechala ve mně mou první vzpomínku na pocit strachu.

Breck má svůj vlastní podivný menhir, známý jako Grannies Rock. Menhir je ale možná až příliš lichotivý termín pro Grannies Rock, jehož původ je poněkud matoucí a který se při srovnání s kultivovanou ušlechtilostí menhirů ve Wiltshiru jeví jen jako jejich chudý příbuzný. Breck býval zdrojem pískovce, který byl částečně použit jako podloží pro pobřežní silnici v Leasowe, a těžba vedla k vytvoření řady skalních stěn, z nichž některé údajně používal horolezec Alan Rouse při trénování svých raných lezeckých technik a možná je zlézal i jeho soused z Birkenheadu a pozdější oběť Mount Everestu Andrew Irvine. Jako malý jsem sám párkrát šplhal po posprejovaném povrchu Grannies Rocku, ale přestal jsem poté, co mi o něm někdo vyprávěl dost podivný příběh. Panují spory, zda tam ten kámen nechali stát prostě proto, že byl příliš tvrdý, anebo jestli šlo o blok, který podpíral jeden z těžebních jeřábů. Ale ta historka s tím stejně nesouvisela. Říkala, že když budete šplhat po Grannies Rocku za určité noci a budete se k němu chovat neuctivě, jeho masa se začne naklánět a vykřikovat: „Slez dolů!“ Jestli to byla jen historka, která nám měla zabránit ve šplhání na nepochybně nebezpečný objekt, je otázkou, každopádně ale šlo o mé první setkání s velmi specifickým druhem folklorního vyprávění, založeným na hrůze. Pro někoho, kdo píše hlavně o folk hororu, je to zásadní výchozí bod.

Soví servis z Bromboroughu

Oblast Wirralu oplývá nečekaným bohatstvím folkhororových příběhů, ovšem mnohé souvislosti nejsou příliš zjevné. Možná tedy není od věci upozornit na to, že z Wirralu pochází například známý režisér Alan ­Clarke. Clarke se narodil v Seacome a žil tu několik let, krátce navštěvoval základní školu ve vesnici Wallasey, která leží právě na oné cestě z kamenů vytěžených na Brecku, a než emigroval do Kanady, bydlel v ulici, která je z nich vystavěná. Clarkova pozoruhodná epizoda z cyklu televizních filmů Play for Today (Inscenace pro tento den, 1970–1984) nazvaná Penda’s Fen (Pendin močál, 1974), kterou vytvořil ve spolupráci s dramatikem Davidem Rudkinem, je přitom jedním z pilířů folkhororového kánonu. Zachycuje atmosféru podivna, která, přestože je děj zasazen do Elgarova hrabství ve Worcestershire, je pro mě stále kvintesenciálně wirralská svým snovým napojením na krajinu, jež je zobrazována jako liminální prostor mezi venkovskými cestami a nebezpečným, nejasně urbánním prostředím.

Zde ale souvislost s folk hororem nekončí. Dále můžeme zmínit texty Alana Garnera, spisovatele fantastické prózy, jehož místo ve folkhororovém žánru je nezpochybnitelné. Geograficky nás Garnerovy knihy sice zavádějí poměrně příliš daleko od Wirralu, ale jeho dílo vstupuje do tohoto regionu jinými cestami. Když podle jeho románu The Owl Service (Soví servis, 1967) v roce 1969 vznikla filmová adaptace pro společnost ITV, jako jasná a samozřejmá volba prostředí, kde natáčet příběh s folklorně tajuplnou atmosférou, padl Wales, kde se také děj odehrával, konkrétně v Bryn Hall v údolí Mawddwy. Ať už se tak stalo z jakéhokoli důvodu, dům, který byl nakonec pro natáčení použit, se však nacházel v Brombroughu, konkrétně to byl Poulton Hall.

Lokace tohoto domu poskytuje překvapivý výhled. Odlehlé údolí z románu se proměnilo v předměstskou zástavbu z jedné strany a nákupní park z druhé. Zajímavé přitom je, že majitelem domu byl spisovatel Roger Lancelyn Green, proslavený především překlady a přepisy artušovských legend pro nové edice a dále adaptacemi lidových vyprávění o Robinu Hoodovi, řeckých bájí a pověstí, ale i několika biografiemi – například C. S. Lewise a J. M. Barrieho. Jeho souvislost s Garnerem, mužem fascinovaným oblastí Alderley Edge a jejím artušovským kontextem, je zábavně samozřejmá. Napojení na Wirral je ještě případnější, když zvážíme, jak často Garner připodobňuje svou práci s jazykem k řeči básníka „Gawaina“, autora staré anglické pověsti Sir Gawain a Zelený rytíř (česky 2012), která v jedné slavné pasáži přímo mluví o Wirralu.

Thorův kámen

Pozoruhodná je v tomto kontextu práce Rogera L. Greena o severské mytologii Myths of the Norsemen (Severské mýty, 1960), která nám otevírá další dimenzi roztodivného Wirralu. Spisovatel žil na příhodném místě, protože Wirral má svou důležitost i pro dějiny Vikingů. Tak třeba městečko Bromborough, ležící poblíž domu z The Owl Service, je nyní obvykle považováno za dějiště slavné bitvy u Brunanburh, velkolepého střetu v roce 937, do něhož byl zapleten Æthelstan, tehdejší anglický král, a severské kmeny ovládající oblast Dublinu, Alby a Strathclydu a vedené dublinským králem Olafem Guth­frithsonem III.

Přestože se stále vedou debaty o skutečném dějišti této bitvy, mnoho badatelů se dnes shoduje, že se odehrála právě na poloostrově Wirral. Tak historik Stephen Harding po důkladném výzkumu konstatuje: „Stručně řečeno, za předpokladu, že Brunanburh v staroanglické písni je stejné místo jako moderní Bromborough, a s ohledem k nedávnému odhalení narážky na Dingesmere ve verši „the wetland or Maryland of the Thing“ můžeme učinit kvalifikovaný odhad možných míst bitvy a také určit místo, kde unikli zběhové. Při vědomí rozsáhlosti konfliktu a vzhledem k tomu, že boje se pravděpodobně odehrávaly na rozlehlém území, se vynořují dvě možné lokace bitvy, nebo alespoň její hlavní fáze: Wargraves a Bebington Health.“

Už sám fakt, že Bromborough, sloužící jako falešný obrázek Walesu v The Owl Service a složený z nekonečných nákupních center a kancelářských budov, má jméno odvozené od jedné z největších bitev v dějinách země, je přízračný, obzvlášť poté, co zmíněné nákupní centrum pomohlo setřít zbytek starobylého charakteru kraje. Název ale zůstává a spolu se vzpomínkou na dávnou katastrofu evokuje obrazy duchů jak od Nigela Knealeho, kteří straší nic netušící nakupující v obřím supermarketu Asda nebo v obchodě Svět koberců.

Vliv Vikingů se však projevuje po celém poloostrově, zejména pak v oblasti Thurstaston, jejíž jméno se odvozuje od názvu Thor’s Stone (Thorův kámen), další místní pamětihodnosti. Pobřeží Thurstastonu je poměrně přízračným místem, kde se odehrává duchařský román Ramseyho Campbella Thieving Fear (Loupeživý strach, 2008) a také můj vlastní strašidelný krátký film The Coastal Path (Pobřežní stezka, 2014).

Zóna kolem dálnice

Pozoruhodné je také spojení mezi tímto místem a hudbou projektu Forest Swords neboli Matthewa Barnese. Experimentální elektronický hudebník žijící ve West Kirby mixoval své první album Engravings (2013) téměř kompletně na laptopu, zatímco posedával na místních pěšinách a útesech, a pracoval tak dlouho, dokud mu nedošla baterie. Když Barnes v rozhovoru pro magazín The Quietus mluví o své tvorbě, hovoří i o Wirralu a zmiňuje přitom také Thurstaston: „Je to ikonické místo Wirralu. Má celkem zásadní historickou důležitost, a když tu vyrůstáte, pořád o něm víte. Stále na něj narážíte. Vždycky je v nějaké podobě přítomné.“

Kromě tohoto vlivu, který se projevuje v názvech písní jako Ljoss, odkazující na dávné Islanďany, a Irby Tremor, pojmenované podle města, které má dle autora rozhovoru Joea Claye název vikinského původu, znamenající „Irská osada“, je celé album plné tajuplnosti a okamžiků hrůzy. Pro dokreslení kontextu ještě dodejme, že Forrest Swords patří k labelu Tri­-Angle, jehož nejznámější osobností je Haxan Cloak a další obyvatel Wirralu Evian Christ. Starobylá minulost prosakuje trhlinami s téměř hauntologickou intenzitou.

Podobnou podivností se vyznačuje i další místní hudební produkce, například tvorba skupiny The Coral, která nahrává písně pojmenované podle povídek M. R. Jamese a natáčí výstřední ezoterické videoklipy ke svým písním. Skupina dokonce na svém videu k písni Goodbye evokovala závěrečné scény filmu Rituál (The Wicker Man, 1973) a použila k tomu originální kostýmy. Patrně nejpodivnější je video k singlu Skeleton Key, natáčené především na význačných místech kolem Leasowe Lighthouse, majáku zbudovaného v roce 1763. Maják stojící u silnice postavené z kamene z Brecku se stal součástí městského folkloru jakožto oblíbené místo sexuálních aktivit. A samotný kámen jako by dodával tajuplno do všech míst, kam byl dovezen.

Skončit bych chtěl pohledem do míst bližších mé rodné Wallasey, a to v kontextu urbanity. Pohled z Brecku dolů do údolí je strhující, dominuje mu nicméně dálnice M53. J. G. Ballard napsal fenomenální novelu Betonový ostrov (1974, česky 1997), příběh muže, který zůstane uvězněný pod okružní dálnicí bez možnosti úniku. Ballard se velmi detailně zabývá topografií a já při své návštěvě dálnice M53, která sousedí se střední školou, kde jsem strávil osm let, většinu z toho poflakováním, našel zásadní spojení mezi jeho textem a tímto prostorem. Okolí bylo dokonce v uměleckém projektu vytvořeném dvojicí Close and Remote pro výstavu v galerii FACT použito jako lokace ztvárňující Zónu z filmu Andreje Tarkovského Stalker (1979). Natolik působí tato krajina dystopicky.

Toto byl poslední z pohledů, které jsem potřeboval zmínit, abych ukázal, jakou varia­bilitu krajina Wirralu skýtá. Přes svou pověst fádní a nezajímavé oblasti je to místo překypující dějinnými událostmi, detaily a intenzivní fluktuací svého rázu. Jinými slovy, je to ultimátní liminální krajina.

Autor je filmový teoretik, filmař a spisovatel.

Z anglického originálu „Wyrd“ Wirral, připraveného pro sympozium Spirits of Place a uveřejněného na webu Celluloid Wicker Man, přeložil Antonín Tesař.