Tenkrát na Západě a na Východě

Kniha britského historika Tonyho Judta Poválečná Evropa (Postwar: A History of Europe since 1945, 2005) se po svém vydání dočkala chvály a uznání a v roce 2008 byla přeložena i do češtiny. Osobitá a rozmáchlá syntéza vznikla v době, kdy se už zdálo možné posoudit, co pro Evropu znamená krach sovětského projektu, konec bipolárního rozdělení světa a přepsání hranic v politickém i kulturním smyslu. Druhé české vydání je příležitostí s odstupem zhodnotit, do jaké míry se tento pokus autorovi povedl. Judt hned zkraje prohlašuje, že chce psát osobní pohled na dějiny, a vzhledem k tomu, že se narodil v roce 1948, jsou to dějiny autorem prožité. Otevřeně deklarovaná angažovanost svědčí o odvaze vytvořit interpretativní, nikoli jen faktografické dílo. Taková práce se ovšem vystavuje nebezpečí, že se trendy viděné jako zásadní stanou slepými uličkami a perspektivy zdánlivě potvrzující historický vývoj se za několik málo let ukážou jako iluzorní.

Vyváženost a hartusení

V knižním rozhovoru Intelektuál ve dvacátém století (2012, česky 2013; viz A2 č. 19/2014), který vedl s Timothym Snyderem, vyjadřuje Judt obdiv k sociálnímu státu, jenž vyrostl na liberálním a sociálnědemokratickém konsenzu poválečných dekád. Vysvítá to ale i z řádků Poválečné Evropy. Nijak se přitom nezastírá, že zlatý věk sociálního státu byl umožněn studenou válkou. Strach z geopolitických ambicí Sovětského svazu přinutil evropské státy omezit vzájemné konflikty a hledat společné zájmy, přičemž starost o svou obranu nechaly na USA… V části knihy, která se věnuje západoevropským dějinám, je výklad vyvážený. Autorovi se povedlo stylisticky i kompozičně sladit to podstatné z dějin jednotlivých zemí s pohledem na celý kontinent, byť je místy znát, že se na něj dívá perspektivou rodné Británie, která se za „kontinent“ nikdy nepovažovala. Ostatně z Judtovy analýzy důvodů, proč Britové na počátku padesátých let nevstoupili do Evropského společenství uhlí a oceli, můžeme lépe pochopit třeba i brexit. Na to, že jde o obdivovatele sociálního státu, je překvapivě vyvážené a neemotivní i autorovo hodnocení thatcherismu.

Najdou se ovšem i místa, kdy celá vyváženost letí přes palubu. Patří k nim například emotivní útok na architektonický brutalismus a s ním spojenou masovou bytovou výstavbu. A podobně vášnivé odsudky si vyslouží strukturalismus, západní marxismus, historiografická škola Annales nebo punk rock. Jak se čtenář postaví k podobným jednostranně odmítavým soudům, záleží na jeho preferencích. Buď si bude notovat s Judtovým hartusením, nebo mu historik přijde až moc nesnášenlivý a nafoukaný.

Oproti tomu v případě antikomunismu autorův osobní postoj takto rozmáchle rozhněvaný není, neboť je promyšlenější a pečlivější – což kontrastuje s tím, nač jsme zvyklí v českém prostředí. Judt se strefuje především do levicových, zvláště francouzských intelektuálů. O jejich podpoře stalinismu po druhé světové válce ostatně psal už v knize Falešné ideje, cizí krev (1996, česky 2018). V Poválečné Evropě je však jeho obžaloba intelektuální levice poněkud nepřesvědčivá. Nejprve totiž vysvětlí její podporu stalinismu fašismem a zkušeností odboje, a vzápětí jí dodá bizarní psychologickou příčinu – intelektuální sebemrskačství. To je ovšem typická figura intelektuálů píšících o jiných intelektuálech a přehlížejících prostý fakt, že intelektuálové nejsou vůči pokušení propadnout politické hybris o nic odolnější než zdravotní sestry nebo dělníci.

Nejspíš právě pro svůj antikomunismus vidí Judt i v protestních hnutích roku 1968 jen zaslepenost sebestředné zlaté mládeže. A byť tuto dobu sám prožil, není v revoltách mládeže schopen číst příznak paradigmatického přelomu, signalizující konec jím obdivovaného poválečného konsenzu. Právě jen v kontextu jím opovrhovaného revolučního roku ztratí autor pár slov o ženském hnutí, přičemž samo sousloví „ženská emancipace“ se objevuje až v půlce knihy, a to jen jako faktor ústupu vlivu církve. Hluboké proměny genderových rolí, které přinesla druhá polovina 20. století, Judta očividně příliš nezaujaly.

Odvěké zlořády

Nejslabší místo Poválečné Evropy je ale jinde. Judt sice v úvodu přiznává, že k látce často přistupoval bez zřetele na východní část Evropy, pokus tuto chybu napravit se mu ale moc nezdařil. Kniha je poznamenána duchem studené války a na mnoha místech jako by stále bojovala za osvobození východoevropských států ze spárů komunistických diktatur. Ve výsledku jsou autorem předkládané dějiny východní Evropy tak jednostranné, že obraz východoevropských národů hraničí s kulturním rasismem a místy tuto hranici i překračuje.

Budoucnost Východu byla podle Judta od konce války předurčena přítomností Rudé armády a Moskva ji státům sovětského bloku vnutila silou. Že to neplatilo pro Československo, Jugoslávii ani Albánii, výklad pomíjí. V Poválečné Evropě je ovšem komunismus jakýmsi poklopem, který přiklápí celý Východ a pod nímž se ztrácí specifičnost jednotlivých států s rozdílnými způsoby komunistického uchopení moci, znárodnění a kolektivizace a různými způsoby vládnutí. Přezíravost vůči Východu jako zaostalé části Evropy, jež logicky skončila v sovětském bloku, navíc zastírá, že se jednalo o státy s velmi rozdílnou historickou zkušeností – a stejně tak se lišily jednotlivé „národní“ varianty komunistických diktatur. Příznačné je, že o tom, jak se po válce žilo ve východním bloku, nás Judt informuje spíš ústy angloamerických návštěvníků než místních. Tak se od Lawrence Durrella dozvídáme, že Titova Jugoslávie byla „hnusný policejní stát“, nedočkáme se ale hodnocení samotných Jugoslávců. Judt vůbec k Balkánu necítí mnoho sympatií – například rumunští diktátoři Gheorghe Gheorghiu­-Dej a Nicolae Ceaușescu podle jeho mínění zosobňovali „odvěké autoritářské způsoby vlády na Balkáně“. Prohlášení o „odvěkosti“ namísto nastínění konkrétní situace Balkánu jakožto staleté vojenské hranice zní od historika poněkud zvláštně.

V Judtově interpretaci jsou ovšem komunistické diktatury vlastně jen další fází represivních režimů, které panovaly ve východní Evropě v podstatě vždy. „Odvěké zlořády“ východní Evropy měli komunisté legitimovat propagandou složenou z „frází o rovnosti a sociálním pokroku“. Judt přitom přehlíží, že rovnost a sociální pokrok nebyly jen frázemi, ale že k obojímu skutečně docházelo. Zrovnoprávnění žen, konec kastovnictví v těch státech, kde aristokracie měla výsadní postavení, či sociální a ekonomický vzestup dělnictva patřily k charakteristickým rysům státního socia­lismu, byť ruku v ruce s emancipací přicházely i represe, perzekuce a lágry.

Diktatura v šedé

Judt, který důsledně a po právu pranýřuje antisemitismus v sovětském bloku a hrozbě zlehčování šoa věnuje i poslední kapitolu knihy, se při svém vykreslení východní Evropy, jak už bylo řečeno, sám místy neubránil kulturnímu rasismu. Disproporce je jasně patrná třeba v tom, že v jeho líčení Východu zcela chybějí dějiny kultury a životního stylu. Západ má v Poválečné Evropě své lednice, auta, popkulturu a teenagery, Východ jen diktaturu. Jako by sovětský blok neměl svou každodennost, svou konzumní společnost, svou kulturu, ale jen útlak a hospodářská selhání. Přitom západní sociální liberalizace v oblasti společenských norem (rozvody, potraty, vzestup střední třídy) měla svou obdobu i na Východě, kde se odehrávala pod egidou kompartají. Příběh Poválečné Evropy tak zůstává neúplný. Zatímco Západoevropané se v Judtově knize v průběhu druhé půle 20. století nejen integrují v Evropské společenství, ale také začínají sledovat televizi nebo jezdit na dovolenou k moři vlastními automobily, úkolem Východoevropanů je žít v šedi a trpět pod vládou komunistických stran. Na východě kontinentu se prostě nenabízelo k historickému zpracování nic víc než komunismus a jeho diktatura.

Poslední kapitoly, věnované době po stržení „železné opony“, jsou vlastně pozoruhodnými eseji o současnosti, která se od doby vydání knihy stihla stát minulostí. Jsou psány z perspektivy „třetí vlny“ demokratizace, tak trochu pod vlivem představy konce dějin. Pohled zpět ukazuje, že co se ještě na přelomu milénia mohlo zdát jako vítězství liberální demokracie, bylo často jen formálním úspěchem a že představy o budoucnosti, které z něho vycházely, byly ošidné. Zajímavé jsou třeba autorovy úvahy o turecké cestě do Evropské unie nebo o vztazích s Ruskem, zvlášť když víme, jak neslavně obojí dopadlo. Tony Judt měl odvahu hledět do budoucnosti s optimismem, jeho naděje, že by 21. století mohlo patřit Evropě, se však zatím ukazují jako liché.