Od fotbalového šampionátu v Rusku se předem očekávalo míchání politiky s fotbalem a zneužití sportu k propagandě. Následně se však projevila především moc hlavních sponzorů a ekonomické represe – například ze strany Spojených států amerických.
„Už několik let tvrdím, že to bude nejlepší šampionát v dějinách, a dnes jsem o tom přesvědčený ještě víc,“ prohlásil prezident Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) Gianni Infantino 15. července, tedy poslední den fotbalového mistrovství světa v Moskvě. Pochvalná slova musela více než potěšit ruského pořadatele, který dlouhodobě čelil kritice za zneužití sportovní akce k legitimizaci Putinova autoritativního režimu. Infantinovu pochvalu lze ale s trochou nadsázky interpretovat i tak, že Rusko překonalo legendární turnaje pořádané fašistickou Itálií v roce 1934 nebo argentinskou vojenskou juntou v roce 1978. Domácí fotbalisté sice zlato nezískali, zato mistrovství zazářilo v politické propagandě.
V ofsajdu politické ekonomie
Nejfrapantnějším případem propagandy byla nepřehlédnutelná přítomnost politické garnitury na VIP tribuně. Účast elit v lóži a jejich následný podíl na předávání titulu celkovému vítězi se datuje právě od mistrovství v Itálii, kde tuto veskrze oblíbenou tradici založil sám Benito Mussolini. Francouzský prezident Emmanuel Macron a chorvatská hlava státu Kolinda Grabarová Kitarovićová ale někdejší propagandistický akt posunuli ještě o kus dál, když se nechávali v šatně vítězných Francouzů kropit litry šampaňského. Kamery při této příležitosti, zatímco si Macron pořizoval selfíčka s hráči, kteří se narodili africkým imigrantům, samozřejmě nemohly chybět. Bylo to zcela v kontrastu se snahou vystříhat spektakulární akci Pussy Riot, které vběhly uprostřed finále v moskevských Lužnikách přímo na hřiště. Přesto v dalších dnech získaly dostatek mediálního zájmu a mohly upozornit na situaci politických vězňů v zemi „nejúspěšnějšího pořadatele mundialu v dějinách“.
Někoho možná napadne, že demonstrace národní hrdosti politickými elitami k fotbalu patří, zatímco extravagantní počin politických aktivistů nikoli. Co když se ale něčeho podobného dopustí sami fotbalisté? Xherdan Shaqiri a Granit Xhaka slavili své góly zkříženými dlaněmi napodobujíce tak orla ze znaku Albánie. Nikoli náhodou oba Švýcaři s kosovskými, respektive albánskými kořeny takto gestikulovali zrovna při utkání se Srby. FIFA je potrestala pokutou ve výši 8680 eur pro každého. S pouhým napomenu tím vyvázl chorvatský obránce Domagoj Vida, který pomohl svými góly porazit domácí Rusko a po utkání provolával slávu Ukrajině.
Fotbalová federace nicméně ukázala, že víc než teatrální gesta či provokativní zvolání ji dokáže rozohnit na první pohled banální záležitost. Právě Chorvaté dostali nejtvrdší pokutu a stačilo k tomu, že se během osmifinále s Dánskem občerstvili neschválenými nápoji. Problém přitom nespočíval v dopingovém podezření, nýbrž byl čistě ekonomického rázu. Daný výrobek totiž nepocházel z produkce oficiálních sponzorů šampionátu. Ještě bizarnější zásah shůry politické ekonomie ale během mistrovství předvedly Spojené státy americké. Ačkoli se jejich fotbalová reprezentace na mistrovství neprobila, ekonomické sankce v jejich režii ano. A netýkaly se pouze fotbalistů Íránu, kterým zničehonic zrušila partnerství firma Nike, takže hráči museli narychlo shánět kopačky a další vybavení v běžných prodejnách v Rusku. Podobným restrikcím čelil i mexický kapitán Rafael Márquez, protože ho USA vedou na sankčním seznamu kvůli podezření ze spolupráce s narkomafií. Na šampionát tak nemohl letět s týmem v letadle americké společnosti a na tréninku musel pít z jiných lahví než spoluhráči, od nichž se odlišoval i jiným tréninkovým trikotem. Zdánlivě absurdní záležitost má zcela pragmatický kořen – šampionát totiž ovládají hlavní sponzoři jako Visa, Coca-Cola, McDonald’s nebo Budweiser. Mimochodem, právě americkým pivovarem udělovanou cenu pro nejlepšího hráče utkání Márquez nesměl dostat už z principu. Ve stejném duchu se neslo i rozhodnutí, že sice může poskytnout televizím pozápasový rozhovor, ale v žádném případě nesmí být v pozadí vidět tabule se sponzorskými logy.
Komická verze neoliberalismu
Po měsíc trvajícím šampionátu zůstávají v ruské krajině nesmazatelné jizvy. Dvanáct zcela luxusních stadionů je až příliš křiklavou připomínkou cirkusu, který nenávratně zmizel. Třeba v přímořském Soči se přitom fotbal vůbec nehraje. Putinův přítel a jeden z nejbohatších Rusů Boris Rotenberg nicméně přispěchal s nápadem, že sem přestěhuje petrohradský klub Dynamo, který koupil. Média tento krok oslavují jako triumf privatizace ruského fotbalu. FK Soči se tak stane teprve pátým klubem v soukromých rukách, ostatní jsou ve vlastnictví státu či státních firem.
Jak je patrné, tolik vzývaná modernizace prostřednictvím šampionátu ani zdaleka nepřipomíná Stalinovu hektickou industrializaci, ale spíše komickou verzi neoliberalismu. Jeden přírůstek do sbírky privatizovaných klubů těžko odstraní pachuť investice jedenácti miliard dolarů do dvanácti stadionů. Ani efemérní zisk politických bodů na mezinárodní scéně nedokáže zbavit šampionát v Rusku pověsti jednoho z nejhorších podnikatelských počinů v poslední době. Navíc nedošlo ani k tolik obávané legitimizaci Putinova režimu – ten se na celý měsíc jednoduše schoval za fasádu „bezproblémové“ fotbalové show.
Autor je sociolog a publicista.